Architektonické vrstvení

Václavské náměstí v Olomouci leží mimo hlavní turistické trasy. Kromě návštěvníků kostela, jemuž místní přezdívají Dóm, na něj dřív zabrousili už jen studenti Pedagogické fakulty, která měla v budově katedru výtvarného umění. Otevřením muzea si mohou místní obyvatelé zaplnit bílé místo na mapě tohoto moravského města, místo, které bylo veřejnosti vždy uzavřeno za mohutnou mříží.

Dnešní Arcidiecézní muzeum je součástí bývalého Přemyslovského hradu. Jeho historie sahá do doby 4 000 let př. n. l. Od roku 1034 tu bylo sídlo moravských přemyslovských knížat, o sto let později, v roce 1141, sem přenesl své sídlo i biskup Jindřich Zdík. Románský palác, který vystavěl v sousedství kostela sv. Václava, tvoří spolu s kapitulním děkanstvím, kde byl v roce 1306 zavražděn poslední český král z dynastie Přemyslovců Václav III., a jeho hospodářským dvorem celý komplex Arcidiecézního muzea.

Tvůrci ateliéru HŠH architekti vyhráli v roce 1998 architektonickou soutěž, kterou vypsal zřizovatel – Muzeum umění Olomouc. Trojice architektů nebyla v tomto městě neznámá. Dva z nich jsou totiž autory hojně diskutované rekonstrukce místního Horního náměstí, kde se proti sobě v otázce pojetí (zejména mobiliáře) postavily veřejnost místní a odborná. I z tohoto důvodu byla rekonstrukce Arcidiecézního muzea velmi hlídaná.

Celkový pohled na muzeum z Václavského náměstí

„V soutěži jsme představili náš základní koncept – citlivě rekonstruovat historické části a do nich pak vložit výrazně soudobé prvky,“ přibližuje návrh architekt Jan Šépka. „Zvolili jsme pouhé tři materiály – beton, ocel a sklo, které jsme použili v jejich syrové podobě.“ Výsledkem je kontrastní prostor, ve kterém se betonové podlahy místy vznáší nad původním povrchem, kde jsou pozůstatky románských zdí rámovány ostrými hranami oken z téhož materiálu a kde ocelové kostky šaten a toalet nijak nezakrývají svůj účel a nedávný vznik.

Návštěvník je po vstupu do expozice budovou přirozeně veden. Z bývalé kočárovny je rampou vtažen do suterénu. V gotických a románských prostorech má možnost stylově se seznámit s gotickými a románskými exponáty. Odtud také vede spojení s biskupským románským palácem, což byl jeden ze zásadních požadavků zadavatele soutěže. Architekti jej vyřešili formou železobetonového objektu zahloubeného na parkánové terase děkanství.

Hospodářský dvůr, kde se nachází depozitáře a administrativní zázemí

Díky stropním průzorům jsou suterénní prostory částečně osvětleny přirozeným světlem. „Chtěli jsme, aby návštěvník neztratil kontakt s okolím a vnímal díky pohybu slunce čas. Rovněž řada exponátů, zejména plastiky, vypadají na denním světle lépe,“ vysvětluje jeden z autorů Petr Hájek. „Intenzita světla musela být vzhledem  k povaze některých exponátů zkorigovaná mléčným sklem.“ Štěrbiny ve stropě jsou paprskovitě umístěny podél centra celého muzea, kaple sv. Barbory. Že jde o správnou volbu, potvrdili i návštěvníci muzea, kteří její dno po krátké době zaplnili mincemi, a můžeme si být jistí, že pověst o tom, že takový čin přináší štěstí, už koluje.

Cesta muzeem končí trochu nečekaně ve slepé uličce u zdobených hlavic románského paláce. „Náš návrh řešil i tuto část. Snažili jsme se o rehabilitaci Sokolova návrhu ze sedmdesátých let, ve kterém jsou cenné  fragmenty  románského paláce kryty pouze přístřeškem,“ doplňuje třetí z trojice, architekt Tomáš Hradečný. „Ale nakonec bylo rozhodnuto, že tato část muzea bude řešena později. Rovněž se nepodařilo odstranit skladiště z části ambitu, a tak není prozatím možné  vnímat celý prostor.“ Je to škoda, protože návštěvník má tendenci prohlídku ukončit u vrcholu celé expozice – sousoší Olivetské hory.

Bez asistence kustodek by neobjevil točité schodiště vedoucí k románským oknům ani by se nedovtípil, že další část výstavy věnovaná baroknímu umění začíná opět u pokladny. Takto se musí vracet stejnou cestou zpátky a efekt betonových ramp vedoucích návštěvníka muzeem je tak poněkud narušen.

Baroko a administrativa

V druhém patře se ocitáme v jiném světě. Barokní interiér je plný barev, místnosti s leštěnými parketami, štukovou výzdobou a dřevěným obložením kdysi hostily mnoho významných osobností, mezi jinými například W. A. Mozarta. Na dynamičnost prostoru reaguje i návrh expozice. Vitríny a podstavce pro sochy jsou takřka neviditelné. Jedinou výjimku tvoří dvě místnosti, kde je umístěna obrazárna. Vyplňují je černé boxy, které umožňují vedle sebe zavěsit větší množství obrazů než původní, ne-černý povrch stěn. Do druhého patra vede atypický výtah, celé muzeum je tak kromě několika menších místností v suterénu řešeno bezbariérově.

Samostatnou kapitolou rekonstrukce je administrativní a provozní část, která byla dokončena již v roce 2003. I zde však autoři uplatnili stejný koncept. Nejvýrazněji je to vidět u kostek kanceláří, které jsou vloženy do dřevěného krovu. Autoři se hlásí k inspiraci mnišskými celami, jejich interiér je tak velmi prostý, až chladný. „Jednak jsme chtěli vytvořit ničím nerušené prostředí pro práci a jednak jsou to sami jejich uživatelé, kteří prostor dotvářejí.

Dnes najdeme každou kancelář s jinou atmosférou,“ brání se nařčení z nedostatku útulnosti Jan Šépka. „Navíc i samotné materiály, jako je beton či kov, jsou svým způsobem dekorativní,“ dodává Petr Hájek. „Dekorem v tomto případě myslíme  jejich  strukturu, přirozenou barevnost, odrazy světla, ale i třeba nedokonalosti a kazy.“

Ano ano, ne ne

Je pravda, že střízlivý přístup, který u expozice nevadí, naopak, o to víc nechává vyniknout jednotlivým objektům, je v administrativní části, která počítá se stálým pobytem zaměstnanců, diskutabilní. Stejně jako ostré hrany klik a madel zábradlí, těžké dveře toalet či xxx. Důslednost v koncepci je dokonalá, a právě proto nedokonalá. Ale možná je to dobře, jde tu totiž především o architekturu, která se umí jasně vyjádřit, která říká, parafrázujeme-li výrok z Nového zákona (jsme přece jenom na církevní půdě), ano, ano, ne, ne a rozhodně není „ani studená, ani horká“. Je více či méně dokonalým ztělesněním nějaké myšlenky, pečlivě, promyšleně a poctivě, a už tento fakt sám o sobě je vzácností.

„Jestli se stavba osvědčí, uvidíme teprve za desítky let,“ shrnuje Jan Šépka. „Přišli jsme s kontrastním přístupem, s návrhem, který jasně odděluje nové od starého. Ale rozhodně jsme to staré nechtěli potlačit,“ doplňuje Petr Hájek. „Smyslem bylo do mozaiky historické architektury čitelně přidat další současnou vrstvu. Jestli budou přibývat i vrstvy další, ukáže čas.“

Arcidiecézní muzeum Olomouc

Místo: Olomouc
Ulice, číslo: Václavské náměstí
Investor: Muzeum umění Olomouc
Architekt: HŠH architekti, s.r.o., ing. akad. arch. Petr Hájek, ing. arch. Tomáš Hradečný, ing. akad. arch. Jan Šépka
Charakteristika: rekonstrukce
Spoluautoři: ing. Jan Vinař, ing. Martin Maršík (MURUS)
Projektová dokumentace: HŠH architekti, s.r.o.
Spolupráce: ing. Ondřej Hofmeister, ing. Jan Kolář, ing. arch. Rastislav Komínek, ing. Petr Trávníček, ing. arch. Jana Zlámalová
Kurátor expozice: Mgr. Ondřej Jakubec Ph.D.
Autoři koncepce expozice: Mgr. Gabriela Elbelová, Mgr. Jana Hrbáčová, Mgr. Helena Zápalková
Spolupráce na koncepci expozice: Mgr. Martina Kostelníčková, PhDr. Simona Jemelková
Autoři architektonického řešení výstavního fundusu: HŠH architekti, s.r.o. (ing. arch. Simona Fišerová, ing. akad. arch. Petr Hájek, ing. arch. Tomáš Hradečný, ing. akad. arch. Jan Šépka), Muzeum umění (Petr Kutra, Mgr. Michal Soukup)
Stavebně historický průzkum a památkový dohled investora: PhDr. Leoš Mlčák, PhDr. Karel Žurek
Památkový dohled: ing. arch. Miloš Solař – NPÚ Praha
Realizace: 2000 – 2006
Soutěž: 1998
Projekt: 1998 – 2004
Náklady na realizaci: 270 mil. Kč
Funkce: muzeum
Generální dodavatel: UNISTAV, a.s., Brno

Půdorys 2. NP
1 tajný kabinet, 2 kabinet slonoviny, 3 obrazárna, 4 schodišťová hala, 5 Erbovní sál, 6 barokní sály, 7 boční schodiště, 8 jižní terasa, 9 salon, 10 lodžie, 11 hudební expozice, 12 víceúčelový sál, 13 Krvavá pavlač, 14 kaple sv. Barbory, 15 Zdíkův palác, 16 terasa zaměstnanců, 17 kanceláře

Půdorys 1. NP
1 Čestné nádvoří, 2 vstup, 3 pokladna, 4 šatna, 5 knihkupectví, 6 kočárovna, 7 klenotnice, 8 severní parkánová terasa, 9 Křížová chodba, 10 Rajský dvůr, 11 kaple sv. Jana Křtitele, 12 lektorská místnost, 13 krátkodobé výstavy, 14 průjezd, 15 kavárna, 16 služební vstup, 17 fotoateliér, 18 depozitáře, 19 restaurátorská dílna, 20 strážní služba, velín, 21 šatna kustodů

Půdorys 1. PP
1 expozice archeologie, 2 Okrouhlá věž, 3 sklepení, 4 Hranolová věž, 5 parkán – výstavní sál, 6 vinárna,
7 kotelna

Hana Roguljič
Foto: Ester Havlová, Markéta Ondrušková