Architektura jako objevná hra

Základní škola Carla Bolleho v Berlíně je nenápadná a nijak výrazně historicky cenná budova. Na jejích chodbách však najdeme zážitek, který spojuje moderní architekturu, dobrodružství poznávání a empatii k dětským přáním. Na svědomí ji mají také školáci, jen o něco zkušenější, kteří si říkají Baupiloten – piloti stavitelství.

Baupiloten je skupina studentů Institutu architektury Technické univerzity v Berlíně, Katedry plánování, konstrukce a životního prostředí. Nejde o stále stejné lidi, každý rok se mění a jeden projekt obvykle zvládnou za dva semestry. Formu si drží díky supervizi zkušené architektky Suzanne Hofmann. Výborné pro budoucí praxi studentů je kvalitní zázemí, díky němuž se návrhy daří i realizovat – co by za to mnozí zdejší studenti dali…

Baupiloten mají za sebou mnoho velmi kvalitních realizovaných návrhů pro mateřské a základní školy. Vesměs jde o menší interiérové projekty, mezinárodní publicitou však předčí i některé velkorozpočtové stavby.

Například rekonstrukci mateřské školy Kita Taka-Tuka-Land, inspirovanou příběhem Pipi Dlouhé punčochy, publikovala jak architektonická, tak zpravodajská média po celém světě. Ve školce vzniklo sedm zastavení v limonádovém stromě, odpočívadla a přístavby ze dřeva a impregnované textilní plachtoviny, které slouží jako prolézačky klouzačky a schovávačky; to vše sladěné ve žluté a hráškově zelené.

Propracovaným projektem je renovace základní školy Carla Bolleho v Berlíně, který přesáhl dobu dvou semestrů – šest studentů na něm v roce 2008 pracovalo více než rok, a to včetně realizace. Baupiloten zde využili stávajícího hluchého prostoru chodby a školního dvora a vytvořili zajímavou platformu na pomezí architektury a pedagogiky, která v dětech vzbuzuje touhu zkoumat, pátrat, nenásilně je učí i baví. V podstatě se tak opět vrací ke Komenského heslu Škola hrou, které se v českých končinách několik let pokoušejí učitelé aplikovat do vyučování na základě nařízení shora, z Ministerstva školství ČR, prostřednictvím takzvaných školních vzdělávacích programů.

Škola podle Baupiloten nemá být jen vzdělávací, a proto pro mnohé nudnou a mrtvou institucí, ale živým prostorem. Podařilo se jim také citlivě povýšit historické kulisy, které menší děti děsí svou velkolepostí a teenagery pak odpuzují svou opotřebovaností, takže se v nich necítí dobře. Studenti se vzhledem ke svému věku snáze umějí vžít do pocitů školáků. Zvláště pokud využijí jejich fantazijní ­potenciál.

Forma následuje fikci
Baupiloten pozvali žáky na tvůrčí dílny, aby se dozvěděli o jejich nápadech a touhách, jak přebudovat školu, aby byla zábavnější. Sami to nazývají architektura z reálného života. Tam vznikl příběh o špiono­vi v lesklém plášti, od něhož se odráží světlo tak, že je neviditelný. Stal se scénářem pro návrh prostorové cesty školní chodbou, která byla předtím nepřístupná. Zároveň měli architekti snahu zůstat v souladu s mottem školy Jazyk a pohyb – volný čas by měl být tráven aktivně, zkoumavě a bádavě. Žáci přišli s nápady, architekti poté přetavili jejich nápady do trojrozměrné dimenze.

Děti ve škole Carla Bolleho zažijí architekturu a nově vytvořený optický a akustický prostor a zároveň se nenásilně a v hravém duchu učí vědeckému pozorování – dostanou do hlavy praktický zážitek z fyziky. Žáci tu mohou vyzkoušet princip periskopu, objevit základní barevné spektrum, zkoumat další barvy a zamyslet se nad souvislostí barev a světla. Nebo vymýšlet kódy, díky kterým si mohou zahrát na špióna a nechávat či posílat tajné vzkazy ostatním dětem.

Architekti kladou rovnocenný důraz na estetickou podobu artefaktů i na filozofickou stránku projektu. Důraz na estetiku může ovšem představovat o něco vyšší náklady, což se u projektů dotovaných z veřejných peněz často netoleruje. Nebyl to problém pro tvůrčí tým?

„Na základní školu Carla Bolleho jsme měli k dispozici zhruba 50 000 euro. Časem jsme návrh zjednodušili a pracovali s levnějšími řešeními a materiály. Většina nábytku je vyrobena ze dřeva a sádrokartonu, levných materiálů, které nabízejí spoustu možností, jak s nimi zacházet. Atmosféru vytvářejí hlavně světelné instalace, které transformují prostor v závislosti na jednání dětí,“ říká Lisa Plücker z tvůrčího týmu šesti studentů, kteří byli návrhem projektu pověřeni.

Realizační dozor měl na starosti profesionální projektant Constantin von der Mülbe, ale autoři museli dodat veškeré výkresy a technické specifikace a zapojit se do kontroly realizace.

Zákoutí, brány, pozorovatelny
Pasáž bývalého dvora byla zrenovována v souladu s ochranou historických památek a přebudována, aby nabídla dětem zasněný vstup do školy. Tady školní den začíná a končí, krajina zde je tichá, bílá a jakoby zasněžená. Následuje obklopení barevným světem galerie žákovských prací. Galerie je skryta pod ledovými příkrovy, které představují výstavní plochy a zároveň zákoutí k sezení. Instalace zároveň redukují hluk. Tyto dvě tváře školní vstupní haly už žákům umožňují letmo zahlédnout špiona v lesklém plášti, jehož barevné světlo svítí skrze mihotavou bránu. Mihotavou bránou vstupují do informativního a zkoumavého světa.

Brána je vytvořena z částečně průhledného materiálu, může být obsazena strážci a těmi, co se rádi s ostatními zdraví. V tomto smyslu představuje jakési benátské zrcadlo. Další atrakcí pro děti je kout pro poslech – přehraje dítěti hudbu nebo audioknihu, záleží na tom, co si dítě zvolí pod danými klíči. Umožňují to zabudované senzory napojené na MP3 přehrávače.

Dalším bodem celého souboru je špionova buňka. Je to pozorovatelské stanoviště, odkud mohou sledovat scénu různými škvírami, kukátky, prostřednictvím zrcadel a zvětšovacích skel. Také mohou tajně pozorovat celou místnost zpoza benátských zrcadel. Pokud je rozsvíceno, zrcadlo zprůhlední a špioni ve skrýši jsou odhaleni.

V klidnější části dvorany jsou umístěna čtecí sedátka a houpačky, kde mají děti možnost se schovat, číst si a odpočívat. Periskop tu nabízí jiný pohled na dvoranu. Do zadní zdi dvorany byla zabudována postranní branka, kterou mohou děti vcházet, vycházet anebo jednoduše zmizet, jak mají špioni ve zvyku.

Iva Nachtmannová
Foto: Jan Bitter

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.