Brána k tichu a modlitbě

Je to už deset let, co byl v Dobré Vodě u Toužimi vybudován trapistický klášter podle projektu britského architekta Johna Pawsona. Ten ve spolupráci s Joelem Gigou a Atelierem Soukup pracoval i na další realizaci v areálu kláštera. Nyní v červnu tak mohl být dokončen a otevřen dům pro hosty. Místo, kde mohou lidé pobýt nějaký čas, v ústraní se věnovat modlitbě a sdílet život bratrů.

Mezi bujnými lesy a úrodnými poli na půl cesty mezi Toužimí a Teplou, v níž stojí významný klášter premonstrátů, žijí členové dalšího církevního řádu, tentokrát cisterciáků přísné observance. Tento řád vznikl v 17. století reformou cisterciáckého řádu v klášteře La Trappe ve Francii, podle něhož bývají jeho členové označováni také jako trapisté. Nápad na založení kláštera právě v těchto místech se zrodil v burgundském opatství Sept-Fons, kam přicházelo hledat mnišský život ­poměrně mnoho mladých mužů z dnešního Česka.

Když mniši konečně nalezli vhodné ­místo ke kontemplaci, rozhodli se zde vybudovat klášter. Ten dnes tvoří rekonstruovaný objekt barokní zemědělské usedlosti a přistavený nový kostel. Pro příchozí poutníky a zájemce o mnišský život byl nyní zrekonstruován poměrně zachovalý objekt původně určený k chovu ovcí, který netvoří uzavřenou dispozici s ostatními stavbami, ale stojí mírně ­stranou.

Modelace světlem
Mniši popisují první setkání s krajinou, kde měl být vybudován klášter, takto: „Když jsme jednoho lednového odpoledne roku 1999 objevili Nový Dvůr, v kraji ležel sníh a bylo nás jen pár. Bůh užívá skromné prostředky – obyčejné lidi, malé skupiny, statek v troskách.“ Autorem projektu rekonstrukce historické stavby z roku 1750 a novostavby kostela se stal britský architekt John Pawson. Mnichy, mezi nimiž jsou vystudovaní architekti, oslovil jeho čistý minimalistický rukopis, jaký můžeme vidět na Pawsonových dalších realizacích: interiérů mnoha butiků značky Calvin Klein, domu Tetsuka v Tokiu či hale a galerii hotelu Puerta America v Madridu.

Usedlost Nový Dvůr tak na základě konzultací s mnichy přetvořil v klášter, který dobře vystihuje trapistickou spiritualitu. Ta se řídí asketickými regulemi podle svatého Benedikta z Nursie, distancujícího se od okázalosti a přepychu tehdejších klášterů a upřednostňujícího prostotu a odříkání.

V podobném duchu byl navržen také dům pro hosty – s minimalistickými interiéry v bílé barvě, bez zbytečností rozptylujících návštěvníky od modlitby. Důležitým prvkem je čistota a jednoduchost tvarů, modelační působení světla a bílá barva interiéru i exteriéru. Na tomto projektu s Johnem Pawsonem spolupracoval francouzský architekt Joel Gigou a stejně jako v případě kláštera a kostela i plzeňská architektonická kancelář Atelier Soukup.

Dispozice ovčína
„Bývalý ovčín, v němž se dům pro hosty nachází, byl postaven ve stejném roce jako celý dvůr a byl zvenku vyzdoben malbami Eliáše Dollhopa, stejně jako rezidence. Do dnešních dnů se zachoval pouze obraz Panny Marie Pomocné na pozadí baldachýnu v jižním štítu stavby, ostatní malby známe jenom z popisu, protože zanikly. Budova vyhořela v roce 1931 a byla vzápětí opravena a částečně přestavěna,“ popisuje historické souvislosti Jan Soukup a doplňuje: „Největší změnou byl krov zcela nové konstrukce – dvoupatrový s ležatou stolicí. Po delších stranách bylo vytvořeno nízké dřevěné patro s otvory, které umožňovaly nakládání píce do podkroví. Tento prvek se po poslední přestavbě stal výrazným výtvarným znakem nového využití.“

Z vnějšího pohledu je dům pro hosty téměř puristickou stavbou podélné dispozice o délce více než padesát metrů. Zdobí jej pouze Dollhopův obraz na jižním štítu. Objekt je jednopodlažní s několika pokoji vestavěnými do podkroví. „Stavba má trojlodní uspořádání o sedmadvaceti klenebních polích, které nese šestnáct masivních kruhových pilířů,“ upřesňuje Jan Soukup.

„Dosud volná dispozice musela být v souladu s využitím rozčleněna příčkami, které jsou vloženy mezi pilíře tak, aby pocit pilířové dispozice byl zachován,“ dodává architekt.

Volná dispozice je zachována pouze v severní části u vchodu pro poutníky. V tomto prostoru se nachází výstava fotografií z průběhu stavby, prodejna knih a klášterních produktů (především výborné hořčice vlastní výroby) a také informační centrum, kde se bude pro zájemce promítat film o klášteře a jeho architektuře.

Napříč stavbou prochází středem široká chodba, z níž jsou přístupny všechny místnosti – kaple, dvě jídelny (pro duchovní a laiky) s kuchyňským zázemím, hovorny, kde se bratři setkávají se svými rodinami, dále hygienické zařízení a kancelář. Tyto klenuté prostory se otevírají na východ do lesnaté krajiny a stále připomínají, že budova, postavená v roce 1760, byla původně ovčínem.

Po dvojici schodišť je přístupné podkroví s pokoji pro hosty, rozdělené do dvou bloků pro duchovní a laiky. Jsou zde viditelně ponechány trámy, odkazující na dřívější funkci těchto prostor – šlo o seník.

„Pokoje jsou v prostoru podkroví vestavěny tak, že je stále viditelný původní krov až do hřebene střechy. Osou je opět střední chodba, pokoje jsou na obou stranách. Bývalé hospodářské otvory byly přímo u podlahy, což by nevytvářelo příjemný architektonický prvek okna. U oken se podařilo snížit podlahu tak, že parapet okna je deskou pracovního stolku. Sedící člověk tak má krásný výhled na kultivovanou a pestrou krajinu Tepelska,“ vysvětluje architekt Jan Soukup. Využití parapetu jako stolku zároveň dobře koresponduje s celkovým minimalistickým architektonickým slovníkem stavby i interiérů.

Prostota a modlitba
Puristická architektura domu pro hosty umožní všem příchozím návštěvníkům nerušeně se věnovat modlitbě daleko od všedního světa, internetu a mobilního telefonu. Je určen především těm, kteří sami uvažují o zasvěceném životě v klášterní komunitě, mohou sem však přijít i ženy a rodiny, kterým je vyhrazeno několik pokojů.

V souladu s jednoduchou čistotou a minimalismem stavby jsou také cíle trapistických mnichů: „Nepřišli jsme sem, abychom evangelizovali, ani abychom šli příkladem. Přicházíme jednoduše proto, abychom se modlili a žili v této zemi mnišský život, skromně, bez jakýchkoli ambicí,“ říkají mniši a dodávají: „Věříme v důležitost modlitby. Z hlediska společnosti, a pokud jde o lidské hodnoty, nepřinášíme nic nebo jen velmi málo: prostou skutečnost víry a křesťanské bratrské lásky.“

Kateřina Kotalová
Foto: Archiv Atelier Soukup

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.