Divadlo s portugalskými kořeny
Po mnoha letech váhání by se v Plzni zanedlouho mohla rozhrnout opona v novém divadle. Tedy aspoň ta vnitřní, skutečná. Vnější oponou bude předsazená vstupní fasáda z teraca, připomínající barevnou malířskou paletu. Původní projekt portugalské kanceláře Contemporânea rozpracovala česká architektonická a projekční kancelář Helika.
Vítězný ideový návrh autorské dvojice Manuel Graça Dias a Egas José Vieira rozpracovala česká architektonická a projekční kancelář Helika, a především kvůli rozpočtu jej upravila. Na projektu spolupracovala s kolegy z Lisabonu i s odborníky z Divadla Josefa Kajetána Tyla. „Jsme přesvědčeni, že se budova divadla stane symbolem dalšího rozvoje města a dá podnět zrodu nových urbanistických kvalit vznikajících v těsné návaznosti městského historického centra Plzně,“ říká Vladimír Kružík z ateliéru Helika, jeden ze spoluautorů projektu, a dodává: „Věřím, že tak napomáháme dalšímu rozvoji tradice českého divadla.“
Za oponou
Projekt tvoří dvě podlouhlé hmoty, propojené v každém patře můstky. Budovy jsou od sebe odkloněny v úhlu 10°, který přidává stavbě na dramatičnosti a dynamičnosti. Průchod mezi budovami se tak kónicky zužuje a kolemjdoucí jakoby vtahuje dovnitř, do nitra divadla, do světa hry. Tuto funkci bude mít i výrazná předsazená fasáda.
Jižní fasáda nejenže výrazně označuje vstup do divadelní budovy, ale zároveň se podle slov architektů stává scénografickým objektem. Je totiž plastickou reinterpretací dekorativní divadelní opony, tedy jak říká Vladimír Kružík „symbolického prvku dělícího okolní uliční prostor – svět každodenní reality – od výjimečného magického prostoru, který se řídí pouze zákony divadelní iluze“. Také tato opona se stává dynamičtější mírným vykloněním od stěny budovy divadla. Příchozí návštěvníci pak budou mít pocit, jako by je budova vábila ke vstupu.
Vladimír Kružík v tomto kontextu cituje dramatika, režiséra a hudebníka Přemysla Rutha: „Ze všech efektů, kterými nás divadlo mámí, patří efekt opony k nejpodivuhodnějším, neboť ukazuje přímo na jeho podstatu: tajemnou, magickou hranici, za níž je možné všechno, co si dovedeme představit a čemu dokážeme věřit. Opona tu hranici zdůrazňuje, obkresluje, zdobí a zároveň nás chrání před poznáním, že jsme uvěřili klamu, že i za hranicí pokračuje týž svět, z něhož jsme přišli.“
Proto se architekti rozhodli pro fasádu – oponu. A nabízí se ještě jedna interpretace její podoby. „Více než jako na stavební element je na vstupní fasádu nazíráno jako na specifické umělecké dílo, malířské plátno, zdobící přilehlé náměstí a ulice,“ říká architekt. Proto, ač je symbolickou oponou, připomíná spíše malířskou paletu. Možná je tím vyjádřeno, že divadlo je živé a stále se v něm něco odehrává, že není hotové a stálé jako namalované plátno, ale čekající na nové uskutečňování jako právě bílé plátno a malířská paleta.
Z pohledového betonu
Fasády divadelní i provozní budovy, byť každá z nich plní rozdílnou funkci, spojí do jednoho kompozičního celku převažující materiál – pohledový beton zabarvený do sytého červeného odstínu, a to za použití anorganického pigmentu (červený oxid železa). Plochy z betonu doplní na fasádách další materiál – pozinkované formáty plechu s povrchovým plastickým dezénem. Architektonický objem divadelní budovy je tak rozčleněn na dvě části. Pohledový beton definuje statické části divadla, které podpírají objemy pokryté pozinkovaným plechem. Oplechované budou herecké zkušebny, pomocné boční jeviště a plocha na střeše divadla určená pro umístění prvků technologického vybavení objetu. Pouze v jediném místě mění fasáda svůj charakter a stává se oponou z bílého leštěného teraca.
Provozní budova je řešena jako protiváha k hmotě divadelní budovy. Pětipodlažní budova přesahuje o necelé dva metry úroveň hlavní římsy divadelní budovy a její proporce jsou převážně horizontální.
Na jižním a západním konci provozní a divadelní budovy probíhají nad úrovní chodníku spojovací můstky. Skrze skleněné formáty obvodového pláště budou patrné bílé diagonální linie nosné ocelové konstrukce můstků.
Flexibilní divadelní sály
V hlavní budově s divadelními sály bude zázemí orchestru a sboru, sklad rekvizit a zásobování. Druhá, pětipatrová budova bude sloužit k umístění divadelního zázemí, šaten a kanceláří, a především bude fungovat jako zvuková bariéra, odstiňující hluk z přilehlé komunikace.
Oproti současnému Komornímu divadlu zde bude větší sál, který pojme pět set diváků, a také druhá menší scéna pro komornější představení s kapacitou až dvě stě diváků. Obě scény jsou maximálně flexibilní, jelikož jedním z nejdůležitějších požadavků bylo umožnit produkci čtyř uměleckých souborů: činohry, muzikálu a operety a také opery a baletu.
Jedinečnost navržené scénické technologie spočívá v její adaptabilitě na dvě rozdílné prostorově typologické divadelní koncepce. Produkce klasicky pojaté opery a baletu totiž vyžaduje v sále hlediště výškový rozdíl mezi úrovní scény a úrovní podlahy v místě první řady hlediště necelý metr. Naopak při činoherním představení se scéna s herci může ocitnout na stejné úrovni jako první řada diváků v hledišti, a tak mezi diváky a herci mizí bariéra balustrádou odděleného orchestřiště.
„Technologické vybavení scény plzeňského divadla chápeme jako etalon dosaženého současného technického standardu pro všechna další nově vznikající divadla u nás,“ říká Vladimír Kružík a slibuje: „Plzeňské divadelnictví bude nadále pokračovat ve své tradici ve špičkových produkčně-technických podmínkách, odpovídajících jeho bohatosti a mnohotvárnosti.“
Zrcadlící vejce
Dominantou divadelního náměstí bude umělecký artefakt, který bude akcentovat hlavní vstup do divadla: zrcadlové vejce, které bude reflektovat kolemjdoucí, aby se tak sami stali herci. Artefakt bude viditelný z historického centra i z nově vznikající městské promenády Palackého náměstí, takže se z něj stane nový záchytný bod města.
První představení by se mělo odehrát na podzim roku 2014. Stavební povolení je již vydáno a nyní zastupitelé města vyhlásí výběrové řízení na firmu, která divadlo postaví. Letos na podzim by se v místě, kde stávaly cirkusy, měly začít kopat základy.
Kateřina Kotalová
Vizualizace: Helika
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.
