Duchovní a společenské centrum Církve bratrské v Litomyšli

4. listopadu 2011

Partneři sekce:

Jeden plasticky formovaný jako rukou sochaře, druhý tvořený přímými liniemi a pravými úhly. Dva kostely, ač odlišných forem, vyrostly jako dvojčata téměř současně a navrhl je shodou okolností týž architekt, který sakrální stavby navrhoval poprvé – Zdeněk Fránek. Oba kostely jsou pro něj vyjádřením souzvuku hmoty, člověka a nekonečna, spojením země a nebe. „Spojení nebe se zemí však nemusí být jen monolog, může to být i vybídnutí k cestě, k postupnému stoupání vzhůru z prachu tohoto světa,“ říká architekt.

Na rozdíl od katolických kostelů bývají protestantské modlitebny světštější, střídmější, civilnější. Jsou především shromaždištěm věřících, zaznívá v nich slovo Boží, ale Bůh je tam přítomný jinak než v katolickém chrámu, v němž je reálně přítomen díky slavení eucharistie a jejímu uchovávání ve svatostánku. Nic to však nemění na posvátnosti prostoru, který by měl této specifické funkci odpovídat. Proto architekt Zdeněk Fránek vytvořil pro Církev bratrskou dva jednoduché prostory, jejichž sakrální funkci vyjadřuje spíše než jakási vznešenost jejich vnější symbolická forma.

Modlitebna v Černošicích začala svému účelu sloužit na konci listopadu 2010, ta v Litomyšli o čtrnáct dní později. Rostly společně, ale jejich tvar vyvstal na odlišných pozemcích, které formu částečně determinovaly, a zároveň vyjadřuje dva různé pocity. „Kostel v Litomyšli byl vymyšlen hned, v okamžiku, kdy jsem přišel na staveniště. Pak už jsem jen vystřihoval papír a jako origami zkoušel skládat výslednou podobu. Kostel v Černošicích byl pracnější a má složitější strukturu. Měl jsem jen vizi bílých andělských křídel, péřové duchny a velmi dlouhým cizelováním a zkouškami modelu na 3D tiskárně jsme formu doladili – a vyšel z toho tučňák,“ prozrazuje svou tvůrčí cestu Zdeněk Fránek.

Dva zároveň
Navrhování chrámů byla vždy pro architekty jakousi vrcholnou formou tvorby. Nejinak je tomu i dnes. „Sakrální architektura byla, je a bude vždy něčím výjimečná. Jednotlivé typy sakrálních staveb se však liší případ od případu, napříč obdobími i lokalizacemi. Pro mě to mělo zvláštní kouzlo, že kostely byly dva, byly naráz pro jednu menší církev a oba nezávisle na sobě,“ říká architekt. Příležitost, která se jen tak architektovi nenaskytne, potkala Zdeňka Fránka víceméně náhodou. Představitelé Církve bratrské v Černošicích a v Litomyšli jej vyzvali, aby vypracoval návrh nového plánovaného kostela, a v obou případech byl jeho návrh vybrán. „Obě soutěže byly privátní a jejich průběh podobný. Vždy asi pět architektů odevzdalo své návrhy a staršovstvem nebo v případě Litomyšle porotou určenou městem byl vybrán jeden z nich,“ popisuje architekt, jak se mu poštěstilo navrhovat hned dva kostely zároveň.

Obě stavby byly financované samotnými farníky, ze sbírek i větších darů. O to větší důraz byl kladen na vytvoření modlitebny jako univerzálního duchovního a kulturního prostoru pro církevní i společenský život, prostoru, kde by fungovaly klubovny, místo s internetem, kavárna, ale i byt kazatele a nutné zázemí. „Nemohu mluvit o ideální formě sakrálního prostoru,“ odpovídá architekt na otázku, zda něco takového architekt hledá, a dodává: „Duchovnost prostoru je individuální, nedá se předepsat nebo plánovat, záleží na schopnosti, ale i vůli architekta. Znám i rodinné domy, které mají velmi produchovnělá zákoutí. V tomto případě jsem se snažil spíše o prostor komunitní, společenský, ve kterém mohou probíhat všechny požadované činnosti jako obřady, svatby, pohřby, hostiny, koncerty, výstavy, ale i hry dětí.“
–>–>

Duchovní a společenské centrum
Církve bratrské v Litomyšli
Místo: Litomyšl
Autor: Fránek Architects – Zdeněk Fránek
Stavební část: Jiří Topinka, Jakub Hrbata,
Dana Raková
Investor: Církev bratrská
Náklady: 20 mil. Kč
Zastavěná plocha: 492 m2
Obestavěný prostor: 2 940 m³
Hlavní dodavatel: První litomyšlská stavební, a. s.
Interiér: FAED, s. r. o.
Projekt: 2008–2009
Realizace: 2009–2010

Litomyšlské vybídnutí k cestě
Příkladem střídmé architektury s převažujícími rovnými liniemi je kostel v Litomyšli. Jeho jakási cikcak forma připomíná cestu vzhůru k nebi. Projíždíme-li Litomyšlí, nelze jej minout. Stojí totiž v těsné blízkosti rušné tepny, takže když se náhle vynoří, působí jako zjevení. Právě takto specifický pozemek přiměl architekta zahloubit jej částečně pod zem, do svahu, který funguje jako přirozený izolant hluku ze silnice. „Zahloubením stavby jsme dosáhli optimální zvukové pohody i minimálního objemu,“ vysvětluje architekt.

Také materiálové řešení má praktické opodstatnění. Exteriér byl navržen tak, aby jeho povrch odolal případným vandalům. Pohledový beton byl ošetřen speciálním transparentním nátěrem a doplňuje jej bezpečnostní sklo s mléčnou fólií. Dřevěná okna jsou zvenku natřena stříbrnou barvou, aby tak vynikla lehkost stavby i její duchovní poslání. Prakticky je řešený také interiér, který měl být především jednoduchý a pro nevelkou komunitu vytvářet příjemné domácí prostředí. K dotvoření kostela byli přizváni umělci Karel Malich (oltářní část) a Václav Cígler (skleněný kříž).

Ačkoli je tedy dispozice stavby racionální a praktická, její tvar se zrodil z náhlé inspirace a hrou s papírem a nůžkami. Ač jednoduchý, má hluboký význam: „Střecha je nositelkou všeho podstatného na této stavbě. Je cestou perspektivně ubíhající do nekonečna,“ říká Zdeněk Fránek a pokračuje: „Prostředkem k zobrazení této cesty mi byly pohledový beton zvenku budovy a překližková deska uvnitř. Pohyb vzhůru a jeho zobrazení je dilematem většiny sakrálních staveb. Spojení nebe se zemí však nemusí být jen monolog, může to být i vybídnutí k cestě, k postupnému stoupání vzhůru z prachu tohoto světa. A v našem případě ke světlu, které mi pomohli zobrazit skvělí čeští výtvarníci minimalistickými instalacemi. Symbol na konci cesty má svou silně haptickou světelnou kvalitu jako jasný cíl.“


Situace	Půdorys 1. NP

Řez B	Řez D

Bílý jako peřina, oblý jako křídla anděla
Na rozdíl od minimalistické litomyšlské modlitebny je ta v Černošicích plastičtější, jakoby hnětená rukama sochaře. Její zprohýbaná forma i plastický povrch rozehrávají fantazii. „Nový kostel v Černošicích je bílý jako peřina, špičatý a zároveň oblý jako křídla anděla, jeho povrch je strukturovaný stejně jako peří, vroubkovaný jako sjezdovka po ránu, je jako holubice a zároveň tučňák, je to prý i loď, ale o tom nic nevím. Je to zděná klenba obrácená k nebi jako nádoba na déšť, kde to málo betonu, co jsme použili, je pro přehlednost vidět,“ říká jeho autor a dodává: „Tak jako je barok formován bezmeznou řekou cihel proudících všemi směry, je černošický kostel jeho svým způsobem opakem – cihlovou sofistikovanou skořepinou. Není jen domem na modlení, ale i domovem velkého bratrství.“ Plasticity povrchu je docíleno použitím fasády s vroubkovanou omítkou. Tato plasticita hraje pro Zdeňka Fránka v architektuře podstatnou roli: „Plasticitou nazývám přizpůsobení se svému prostředí. Pružnou reakci na danosti místa, kde vznikám, rodím se i existuji – žiji. Plasticita je v prvé řadě kategorií duchovní, filozofickou a koneckonců i formální. Zde se všechny tři kategorie spojují v jeden celek. Plasticita, tekutost, vtečení stavby do svého prostředí symbolizuje souzvuk počínání člověka s nekonečnem.“

Na otázku, zda čerpal inspiraci v tvorbě světových architektů, Zdeněk Fránek odpovídá: „Tentokrát ne. Nebo si to nepřiznávám. Mám skoro vždy mimoarchitektonické inspirace. Ale když nad tím uvažuji, je možné, že černošický kostel byla pocta Santinimu a Kaplickému zároveň.“

Zprohýbaná skořepina i její plastický povrch však uvnitř skrývají opět jednoduchý, střízlivý interiér, v němž převládá bílá omítka, pohledový beton, žulová dlažba a teplé dřevo obkladů stěn i nábytku.

Konstrukci tvoří klasický stěnový nosný systém z pálených keramických tvárnic v kombinaci s nosnými sloupy z monolitického železobetonu. Zděné z pórobetonových tvárnic jsou také dělicí stěny. Vodorovnou konstrukci stropu nad prvním podlažím i střechy tvoří monolitická železobetonová deska.

V souzvuku s nekonečnem
Zdeněk Fránek skládá prostory, z nichž „vyplyne jaksi mimochodem forma, podobně jako vznikly lidské hlavy na kresbách Alvara Sizy“. Tato forma však stejně jako v případě kreseb portugalského architekta nemusí být plně podřízena jen racionální skladbě prostoru, ale může se vynořit ze vzpomínek, představ, symboliky. Právě tak, jak to ukazují dvě nové modlitebny. „Symboličnost používám všude, teď například u bytovky v centru Prahy. Forma je v architektuře důležitá, někdy zásadní. Ale trochu se na to zapomíná z oprávněného strachu z formalismu,“ říká Zdeněk Fránek. „Architektura by emoce, kladné emoce vyvolávat měla. Tak jako je vyvolává příroda. Architektura by tak měla být prodloužením přírody, a tedy tvořená s maximálním citem. Měla by být v souzvuku s nekonečnem,“ uzavírá architekt, který se o to ve své tvorbě cíleně snaží.

Půdorys 1. NP

Půdorys 2. NP