Inspirace k počinům

Rakouský ateliér Coop Himmelb(l)au se do širšího povědomí zapsal především účastí na výstavě „Dekonstruktivistická architektura“ v Muzeu moderního umění v New Yorku (MOMA – Museum of Modern Art) v roce 1988, kde vedle sebe vystavovali Zaha Hadid, Frank Gehry či Daniel Libeskind. Ačkoli se s dynamickým stylem Wolfa Prixe, Helmuta Swiczinského a Michaela Holzera běžně nesetkáme, nikoho už v současnosti šikmé rampy, zkosené fasády a visuté části budov nepřekvapí.

Architektura vychází z omezených prostředků a možností, jejím úkolem navíc není za každou cenu prezentovat nové postupy, ale dodat existujícímu prostoru novou hodnotu. Proto není důležité, nakolik se u Coop Himmelb(l)au jednotlivé prvky opakují, ale zda v tomto konkrétním případě mají svou funkci a opodstatnění.

Návrh vychází z kontextu tří urbanistických celků, které pozemek obklopují. Především je to samotná hlavní budova školy. Klasicky pojatou kompozici tří křídel vyprojektoval v roce 1876 architekt Gottfried Neureuther v neorenesančním stylu. Stavba zapadá do okolní honosnější zástavby ulic Leopoldstrasse a Akademiestrasse. Dalším celkem je území Schwabingu, které je tvořeno spíše drobnějšími objekty. Třetím prvkem urbanistického plánu jsou parky Leopoldpark a Akademiegarten, ve kterých rostou staré, památkově chráněné stromy.

Takto různorodé plány jsou sjednoceny v nové stavbě. Tvoří ji volná kompozice budov, která funguje jako postupný přechod mezi parkem a městskou zástavbou. Skleněná fasáda, předsazená mezi západním a východním blokem, je de facto vstupní branou do vnitřního nádvoří, membránou, která jej chrání. Propojení mezi pevnou hmotou budov a volným prostranstvím parku tvoří také terasy ateliérů.

Komplex tvoří dvě hlavní budovy na východní a západní straně pozemku. Tyto zděné stavby jsou vzájemně propojeny složitou konstrukcí ocelových ramp a lávek, které jsou zastřešeny a na severní i jižní straně uzavřeny prosklenými fasádami.

Vnitřní dvůr je tedy zasklený, i tady se tak nevyhneme klíčovým slovům tohoto návrhu – spojení, propojení. Tentokrát pohodlí a praktičnosti prostoru uzavřeného s prosvětleností a proměnlivostí prostoru otevřeného. Navíc se pořizovací náklady složité konstrukce střechy v dlouhodobém měřítku vzhledem k cenám energií vyplatí.

Návaznost na veřejný prostor splňuje také kavárna, kterou lze navíc pomocí mobilních stěn propojit s atriem a vytvořit z ní tak výstavní prostor.

Zdánlivě nepřehledná skrumáž schodišť a ramp spojuje funkčně navazující provozy. Zároveň vytváří esteticky komplexní ústřední motiv – dynamický a výrazný; ostatně co víc po škole pro budoucí umělce chtít. Jednotlivé ateliéry fungují samostatně, avšak jsou vzájemně propojeny. Malba, sochařina, média, fotografie, grafika – jako později v umění, i tady se obory dotýkají a prolínají.

Sochaři tak mají své ateliéry v přízemí ve východním i západním křídle, a navíc svá díla mohou tvořit i na terase. Podobně jsou s okolím spjati i malíři. Jejich ateliéry se nalézají v posledním, čtvrtém patře a navazují na střešní terasu. Administrativní část najdeme v prvním a druhém podlaží, tento podcelek je pak lávkou spojen s rektorátem ve třetím patře.

Pokud sáhneme po inspiraci v klasickém, snad až příliš klasickém díle – tak neoddiskutovatelně ceněném, že se jej bojíme číst – zjistíme, že v postavě Raskolnikova rozvíjel Dostojevský úvahu o vlivu prostředí, tedy reálného, fyzického prostředí na činy jedince. Nijak převratná myšlenka, až na to, že aby ji umocnil, nechal autor svého hrdinu bydlet ve stísněném pokojíku a posléze zabít protivnou, ale přece jen vetchou stařenku. Takto s nadsázkou chceme vyjádřit naději, že umělci, kteří budou studovat na mnichovské akademii, nebudou páchat ani zdaleka podobné skutky. Že je budova od rakouského ateliéru Coop Himmelb(l)au bude inspirovat k uměleckým počinům a ne k zločinům.