Kulturní dům v Březnici: Utajený Prager vznikl v akci Z

Malé středočeské město ukrývá pozapomenutou stavbu nejvýznamnějšího českého architekta poválečné éry. Kulturní dům Karla Pragera, od jehož narození uplynulo loni v srpnu sto let, dosud stál mimo pozornost odborníků i fanoušků. S fotografem Radkem Úlehlou jsme se proto vydali tuto brutalistickou stavbu s úchvatnými dochovanými interiéry vůbec poprvé uceleně zdokumentovat.

Impuls pro městečko

Stavby Karla Pragera (1923 – 2001) mají jedno společné – jedná se zpravidla o nepřehlédnutelné solitéry podmaňující si široké okolí. Zatímco u rekonstrukcí dokázal být mimořádně empatický, v případě novostaveb a urbanistických celků se neostýchal naplno projevit razantnost, která pro něj byla typická v osobním i tvůrčím životě. Také díky ní ostatně dostal přezdívku „buldok“.

V tomto ohledu je nicméně kulturní dům v Březnici z počátku osmdesátých let docela jiná písnička. Není tak dominantní a agresivně cizorodý vůči okolnímu městu. Do velké míry je to dáno jeho umístěním – nachází se tak trochu stranou pozornosti, za zády převážně historických domů lemujících krásné středověké náměstí tohoto třiapůltisícového městečka ležícího v jižním cípu Středočeského kraje na Příbramsku.

Přestože zaujímá parcelu doslova pár metrů od hlavního náměstí, musíte vědět, kde ho mezi jinak velmi různorodou zástavbou tvořenou starými venkovskými domky i novějšími bytovkami hledat. Vzhledem k účelu stavby se ovšem jedná o velmi dobře zvolené místo, kam se místní snadno dostanou ze všech koutů Březnice, a navíc tak dochází k povzbuzování života v centru poklidného městečka.

Ještě v padesátých letech se přitom zvažovalo, že nový kulturní dům vznikne jako přístavba místního renesančního zámku, což by s sebou velmi pravděpodobně neslo značné znehodnocení této hodnotné kulturní památky. Nejspíše z finančních důvodů k tomu však naštěstí nedošlo. Značně omezený rozpočet nicméně doprovázel také Pragerův kulturní dům, jehož výstavba probíhala v rámci Akce Z mezi lety 1982 až 1984 – tedy za značné pomoci místních obyvatel, díky čemuž však mají ke stavbě dobrý vztah.

Klatba

Tento projekt „oficiálně vznikl pod jmény Jana Loudy a Zbyška Stýbla, pod vlastním architektovým jménem byl navržen až interiér. To byl důsledek „klatby“, v níž se Karel Prager ocitl po roce 1971. Kromě toho, že jeho práce nesměly být publikovány, nesměl ani pracovat prostřednictvím Architektonické služby Českého fondu výtvarných umění, kde architekti zpracovávali vlastní studie či projekty, které nebyly náplní jejich hlavního zaměstnaneckého poměru,“ píše v monografii o Karlu Pragerovi Radomíra Sedláková. Sedmdesátá léta architekt sám označoval jako „období zmařených projektů“, kdy se realizace dočkal pouze kulturní dům ve Veselí nad Lužnicí (1975 – 1980), který se stal referencí pro následující březnický kulturák.

Projekt pro Březnici oficiálně zpracovávali kvůli této klatbě mladí architekti Jan Louda a Zbyšek Stýblo, ruka Karla Pragera je tu nicméně jasně přítomná, a to hlavně v interiéru. Patrová stavba s ocelovou konstrukcí, kterou zvenčí dynamizují zaoblené schodišťové haly ve všech čtyřech rozích i prosklený vystupující vstup ve středu průčelí, je kompletně zabalena do keramického obkladu – stejně tak tomu bylo i v případě kulturáku ve Veselí nad Lužnicí, ten však potkala hrubiánská rekonstrukce, při níž obklad ustoupil omítce natřené na oranžovo.

Časová kapsle

Při vstupu do budovy se ihned ocitnete v tom nejpůsobivějším a nejlépe dochovaném prostoru celého kulturního domu, kde si připadáte, jako byste se rázem ocitli v osmdesátých letech. Atmosféru vstupní haly udává především úchvatný rastrový podhled s velkými skleněnými svítidly.

Posadit se tu můžete také do originálních (a velmi pohodlných) Pragerových křesílek s pěkným oranžovým čalouněním, které ladí s barevnými textilními tapetami. Na protější straně pak najdeme dvojici cenných plastik ženských postav od sochaře Olbrama Zoubka.

Z haly se pak návštěvníci dostávají přímo do hlavního sálu, který lze pomocí posuvných dřevěných panelů zcela propojit s postranními přísálími. Také v sálu váš pohled ihned spočine na krásně výtvarně provedeném stropu, který pomáhá akustice i umělému větrání. Prakticky ve všech částech interiéru přitom narazíme na textilní tapety pomáhající akustice – Prager si na ně nechal dokonce koncem sedmdesátých let registrovat patent.

Tapety v různých odstínech od oranžové přes šedou až po hnědou jsou jednak dokladem interiérového designu osmdesátých let, stovky propálených míst od cigaret pak svědčí o nespočtu zábav od tancovaček po veliké porevoluční diskotéky, na které se lidé sjížděli z okolních obcí.

Nejistá budoucnost

I přes různé nevyhnutelné úpravy v průběhu čtyřiceti let si kulturní dům dodnes dochoval autentickou podobu a zařízení. Až na vyměněná okna za zcela jiný typ se tu neudály žádné zásadní úpravy, které by se nedaly v rámci potřebné rekonstrukce napravit, tak aby stavba dobře sloužila potřebám místních a současně mohla nadále zůstat hodnotným architektonickým dílem.

Jak o stavbě uvádí Památkový katalog, „důmyslně pojatou hmotovou kompozicí, dispozičně i umělecky působivým interiérem patří k nejoriginálnějším a nejzdařilejším stavbám tohoto typu, a to nejen na území Středočeského kraje, ale i v rámci České republiky.“

Při procházení kulturním domem je na každém kroku jasné, že kulturní dům potřebuje celkovou rekonstrukci jako sůl – textilní tapety jsou nasáklé kouřem z cigaret, posuvné dřevěné panely v sálu dokáže ovládat jen zkušená ruka pana údržbáře, různé prostory byly upraveny kutilským způsobem o skrytých technických problémech ani nemluvě.

Nad rekonstrukcí by se tak mělo přemýšlet jako nad příležitostí, která pozdvihne architektonické kvality stavby a přidá jí něco nového. Březnický kulturák by se tak mohl konečně stát známým bodem na architektonické mapě republiky, který budou obdivovat i v zahraničí. Potenciál na to má.