Kunsthalle Praha: Trafostanice proměněná na uměleckou instituci

Trafostanice pojmenovaná po slavném fyzikovi Václavu Zengerovi bývala ve své době klíčovým uzlovým bodem na pražské Malé Straně. Konverze technicistního objektu zachovává jeho tvarosloví a vnáší novou funkci zasvěcenou umění.

Zengerovu trafostanici navrhl na počátku 30. let 20. století architekt Vilém Kvasnička, který se rozhodl citlivě reagovat na kontext historické zástavby Malé Strany. Za střízlivou neoklasicistní fasádu skryl soudobou funkcionalistickou železobetonovou konstrukci s industriálním charakterem. Stejný princip uplatnili autoři ze studia Schindler Seko Architekti v rámci konverze budovy na uměleckou instituci Kunsthalle Praha.

Havarijní stav

Původně byla Zengerova budova plná technologického zařízení pro transformaci elektrické energie na stejnosměrný proud, kterým jsou napájeny pražské tramvaje. Díky modernizaci měnírny je nyní kompletní technologie umístěna pouze v malé části podzemí a uvolnil se tak prakticky celý dům pro nové funkční využití.

Technický stav novoklasicistní měnírny byl před započetím rekonstrukce havarijní. Hlavní problém byl v užití betonu z hlinitanového cementu, který zejména ve sloupech vykazoval po 80 letech kritické pevnostní parametry. Značné problémy byly spojeny také s kontaminací oleji a rtutí. Všechny poškozené konstrukce bylo proto nezbytné odstranit.

Konverze původně technicistního objektu na muzeum umění měla za cíl v maximální míře zachovat původní vnější tvar objektu a fasády. Základní myšlenkou je očištění od necitlivých a nevhodných zásahů z posledních let a nechat vyniknout charakteristické prvky, které jsou odborně restaurovány.

„Naším hlavním cílem jednoduše bylo otevřít budovu lidem, vpustit je dovnitř v místech, kde všechno bývalo mrtvé a zavřené, zamčené, prázdné. Nechat tu budovu znovu dýchat. Budova bývala plná technických zařízení a transformátorů, v kontrastu s neoklasicistní fasádou byl vnitřek velmi industriální, odtržený od veřejnosti a nekorespondující s okny. Betonový vnitřek budovy se musel nahradit a my ho nahradili podobnou betonovou strukturou, ale vnitřní úrovně nyní komunikují s fasádou a se světem venku. Myslím, že Kvasničkovi, původnímu architektovi budovy, by se ten nápad líbil,“ vysvětluje architekt Jan Schindler, spoluzakladatel ateliéru Schindler Seko Architekti.

Celý rozhovor s Janem Schindlerem naleznete zde.

Původní a nové

Do Kunsthalle je vybudován nový výrazný vstup po lávce dlážděné pražskou mozaikou, která je tvořena trojúhelníkovým jehlanem z nerezového plechu opracovaného tzv. šopováním bronzem. Lávka zároveň skrývá výdech vzduchotechniky dopravních podniků, který byl v posledních letech nevhodně umístěn před hlavní západní fasádu.

Ve středním traktu v místě původní technologické terasy je jednopatrová přístavba s povrchovou úpravou z broušeného teraca, která nijak svou jednoduchostí nekonkuruje původní stavbě a zároveň doplňuje princip ustupující členité fasády. Světlo se touto nástavbou dostává skrze velkoformátové okno, jehož proporce jsou odvozeny z rozměrů fasády. Dalším zdrojem denního světla je dlouhý atypický světlík při západním hřebeni střechy, lokálně pak ještě horní světlík nad nižší částí nástavby.

Nové řešení středního traktu si ponechává plochou střechu, která je hmotově členěna. Většina původních výplňových konstrukcí fasády byla před zahájením stavby odborně odstrojena, odvezena a v průběhu konverze opětovně navrácena. Ostatní byly nahrazeny konstrukcemi novými v původní pozici a tvaru. Kvůli muzejním účelům jsou ze severní strany přidána vrata pro transport uměleckých objektů.

Stavba si ponechává všechny zásadní prvky v původním provedení – krytinu střech, okapy, římsy, fasády, podezdívky a některé skromné prvky dekoru. Materiálové a barevné řešení je pojato velice střízlivě. Fasády jsou navráceny do své původní, šedobéžové barevnosti, která je odvozena z pískovcového obložení.

Dobové prvky trafostanice se objevují v interiéru jako fyzická připomínka historie – například renovovaný mostový jeřáb, který je coby historický artefakt umístěn v restauraci, nebo pozůstatky měděných elektrických rozvodů, které jsou uplatněny v podlaze kavárny.

Stupňovitý raumplan

Budova měnírny sestávala z několika typů prostorů pro různé účely, kterým odpovídalo i materiálové provedení. Severní a východní část objektu se více přizpůsobila původní dispozici, jednotlivá patra jsou využita jako zázemí galerie a technologie. Ve střední a jižní části vznikl tzv. raumplan.

Jedná se o logické rozmístění prostorů na různých výškových úrovních přesně navazujících na okenní otvory v rámci stávající neoklasicistní fasády. Tak jako v původní technické stavbě zde konstrukčně i pohledově dominuje beton. Jižní část má dvě nadzemní patra a podkroví.

V patrech jsou výstavní prostory, v podkroví kancelářské zázemí nadace. Střední část má dvě nadzemní patra a vložené mezipatro, které tvoří vstupní prostor a odhaluje velkorysost celé budovy. Ostatní patra jsou výstavní prostory. Suterénní prostory slouží pro umístění technologií a pro depozitáře.

Vedlejší funkcí galerie je pořádání konferencí, ideově blízkých prezentačních akcí a výuka a vzdělávání s možností pořádání workshopů a uměleckých dílen. Nachází se zde i kancelářské prostory pro provoz nadace. Součástí Kunsthalle je i Artshop, restaurace, kavárna a veřejně nepřístupný prostor depozitáře pro bezpečné ukládání uměleckých děl.

Deset písmen

Kromě výrazného vstupu upoutá kolemjdoucí atypický bronzový nápis Kunsthalle umístěný na nároží budovy. Nápad na typografické označení vznikl již během vývoje logotypu instituce z dílny Studia Najbrt. Písmo Kunst, které navrhl grafický designér Marek Pistora, vychází ze skici německého typografa Jana Tschicholda z roku 1930, tedy z období výstavby Zengerovy trafostanice. Typograficky ztvárněný nápis na rohu budovy je díky spolupráci s grafiky dobře viditelný z různých úhlů pohledu a stal se součástí tvarosloví budovy.

„Aplikace na fasádu vyžadovala mnoho úprav a testování, papírových a 3D modelů, vizualizací včetně nutného nasílení středových tahů písma Kunst. Výsledný kovový nápis je zcela určitě naší největší realizací typografie ve veřejném prostoru,“ říká grafická designérka Zuzana Lednická ze Studia Najbrt k označení, v němž se pro budovu symbolicky střetává historie se současností.

Článek vyšel v časopisu ASB 4/2022.