Má kostel vypadat jako kostel?

Vytrácí se ze současné interpretace architektury kostelů prvek sakrálna? Architekt Marek Jan Štěpán se zamýšlí nad tím, proč tomu tak v mnoha případech je, a představuje možné alternativy, abychom mohli na výše vznesenou otázku odpovědět kladně.

V současné době se objevují kostely vypadající „jinak“. Mohou připomínat galerii, nádraží, průmyslovou halu nebo rybu. Tyto tendence povětšinou vycházejí ze zdání novosti idey a architektonické či kněžské individuality. Nevědomky začínají stírat archetyp sakrální stavby a posouvat jej jinam – plně v intencích pluralitní společnosti. Některé myšlenkové odnože dokonce zašly tak daleko, že začaly útočit na samou podstatu sakrality prostoru a atakují jej zevnitř. Níže se pokusím některé současné tendence nastínit na několika vybraných příkladech a subjektivně odpovědět na otázku – má kostel vypadat jako kostel, nebo jinak?

Průnik světského prostoru do sakrálního
Jedna ze současných tendencí v církvi spočívá ve větším otevření se společnosti a může se interpretovat také jako „pojďme blíž lidem“. Tato ne úplně šťastně formulovaná myšlenka se pak může prvoplánově přetvořit ve stavby a prostory co nejvíce připomínající ty obvyklé – světské či komerční. V kostele pak mohou chybět jakékoliv náznaky transcendentnosti nebo mohou vzniknout i absurdity.

V roce 2008 posunula farnost kostela sv. Floriana od Rudolfa Schwarze ve Vídni myšlenku otevření tohoto kostela do polohy – otevřeme kostel mladým. V boční lodi kostela byl vytyčen prostor, ten ohraničen mobilním nábytkem a nově vzniklá plocha s průhledy do kostela byla zařízena jako kavárna. Před vstup do kostela byl umístěn velký poutač. Předpoklad byl: uděláme v kostele kavárnu, teenageři přijdou do kavárny, po kávě nahlédnou do hlavní lodi kostela, vstoupí do něj a začnou se zajímat o víru… Dále to nedokážu domyslet. Nemusím ani zdůrazňovat, že vše bylo placeno z grantu. Výsledek vypadal jako úplný opak – jako nalezení cesty atakování sakrálního prostoru. Zásah do poloveřejného prostoru, který útočí na naše hodnotová měřítka a vytyčuje nová. Nová měřítka však podkopávají samou podstatu vnímání daného archetypu.

Průnik světské architektury do sakrální
Vyvážená architektonická kompozice, sofistikované a promyšlené detaily, soudobé tvarosloví. Dívám se na stavbu, u které neumím jasně rozeznat její funkci – může být galerií moderního umění nebo rozlehlou vilou. Stojím před kostelem sv. Františka ve Steyru od architektonické kanceláře Riepl Riepl. Hledám záchytné body mého podvědomí i architektonického vzdělání k identifikaci archetypu. Krásná architektonická kompozice se mi však jeví prázdná, vnímám spíše absenci sakrálna. To je velmi těžké popsat slovy, nejlépe to mohu vyjádřit asi takto: a) pro romantiky – chybí zde chvění na duši, b) pro intelektuály – prostoru chybí fyzická i metafyzická hloubka. V pochopení či nepochopení základních významů v této stavbě mě utvrzuje umístění jejího základního kamene. Základní kámen kostela leží na plechové poličce. Jeho význam jako základního či úhelného kamene se ze základů později přesunul do nosného zdiva. Jeho poloha na poličce je však nemístná a vypovídá o vnímání základních hodnot. Poté mi průvodce sděluje, že se nacházíme ve čtvrti s převahou tureckého obyvatelstva. Kvůli jinému náboženství části okolních obyvatel na sebe stavba ve středu Rakouska nechtěla moc upozorňovat. Tato tendence se v současnosti rovněž objevuje, většinou ještě v kombinaci s architekturou mnohem menších kvalit. Vede pak ke stírání vyhraněnosti architektonického archetypu kostela a vychází spíše z falešné pokory neupozorňovat na sebe.

Průnik kýče do sakrálního prostoru
Za poslední desetiletí je další vysledovatelná tendence symbolického naivismu v sakrálním prostoru. Každý decimetr čtvereční takovéto stavby je protknut symbolikou a vytváří tak jakousi pomyslnou nadstavbu díla. Architektura pak, odůvodněna tímto vysvětlením, může pozbýt svých kvalit a tento naivismus se často používá jako omluva těchto kvalit. Může tak třeba vzniknout kostel ve tvaru ryby, otevřené náruče nebo pouštní růže, jejichž každá část má svou podmnožinu symboliky. Tento naivismus je rovněž spjat s průnikem kýče do sakrálního prostoru (upozorňuji, že zde zdaleka nemám na mysli lidovou zbožnost) a falešné skromnosti. Zajímavý je v tomto případě rovněž vliv polské líbivé produkce devocionálií, spjatý s působením polských kněží.

Návrat k tradici
Na druhé straně je nutné konstatovat, že existuje řada soudobých kostelů, které sakralitu posouvají o krok dál v soudobém vnímání a plně vystihují pojem sakrality. Zde bych mohl jmenovat kostel sv. Terezy v Linci, rovněž od Rudolfa Schwarze, kostel Nejsvětější Trojice od Fritze Wotruby ve Vídni nebo klášterní kostel v Nových Dvorech od Johna Pawsona. Všechny příklady záměrně vybírám z úzkého geografického okruhu. Tyto tři kostely se s vnímáním sakrálna vypořádávají po svém, ale s vnímatelnou, byť přetavenou ozvěnou tradičního vnímání. Každý svou cestou – tektonický, expresivní a abstraktní. Tyto kostely jsou pro mě příkladem archetypu kostela zařazeného do historické kontinuity.

Závěr
Archetyp kostela tak prodělal v posledních třiceti letech velký vývoj. Některé myšlenkové odnože dokonce zašly tak daleko, že začaly útočit na samou podstatu sakrality prostoru. Tím archetyp kostela jako sakrálního prostoru zaútočil zevnitř sám na sebe a začal se bortit. Byl bych strašně rád, kdyby k tomu nedošlo.

Proto si myslím, že základní dogma současné sakrální architektury by mělo znít: Kostel musí vypadat jako kostel.

Marek Jan Štěpán (*1967) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně a v roce 1997 založil Atelier Štěpán jako autorský ateliér, zabývající se architekturou a designem. Mezi jeho realizace patří kostel sv. Ducha v Ostravě z roku 2007 (viz ASB speciál 2010), kostel sv. Ducha v Šumné (2008), Areál mše Benedikta XVI. v Brně (2009) či Café fara v Kletnici (2009). Je autorem unikátního konceptu bydlení Freedomky, kmenovým členem sdružení Ekotektura Wien-Brno a autorem pojmu a zastáncem dekorstruktivismu (architektonické teorie o dekoru struktur). V letech 1997 až 2006 vyučoval na VUT v Brně, od roku 2006 je externím poradcem vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. Nyní pracuje na velké liturgické úpravě katedrály v Českých Budějovicích.

Marek Jan Štěpán
Foto: autor, Wikimedia

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.