Muzeum výtvarného umění v Lausanne – kombinace patosu a vzdušnosti

Nejnovější stavební přírůstek čtvrtého největšího města Švýcarska, je kombinací patosu muzea se světlou vzdušností galerie. Kulturní instituce je první vlaštovkou v plánované umělecké čtvrti, která ozvláštní a dotvoří urbanistický kolorit.

V roce 2011 zvítězil barcelonský architektonický ateliér Barozzi Veiga v mezinárodní soutěži návrhů „masterplanu“ nové umělecké čtvrti ve švýcarském městě Lausanne, příznačně pojmenované Plateforme 10 (Nástupiště 10, pozn. red.) podle sousedící železniční stanice. Následně v její bezprostřední blízkosti navrhli a postavili Kantonální muzeum výtvarného umění.

„Od začátku jsme uvažovali nad návrhem ne jako nad detašovaným objektem uprostřed města, ale jako nad spouštěčem „redevelopmentu brownfieldu“ u železnice,“ přibližuje navrhovací proces spoluzakladatel ateliéru Fabrizio Barozzi. „Cílem našeho přístupu bylo transformovat a navrátit městu centrální veřejný prostor, jaký v tom čase prakticky neexistoval.“

Ústředním prvkem urbanistického návrhu na téměř dvouhektarovém podélném pozemku je náměstí, které bude v budoucnosti sdružovat všechny přibývající kulturní instituce. Táhlá kompozice se napojuje na existující předstaniční náměstí a vytváří tak kontinuální městský interiér. Přibývající architektura se stane veřejným centrem umění a součástí kulturního života města Lausanne.

Paměť místa a dialog

Objekt Kantonálního muzea výtvarného umění v Lausanne stojí rovnoběžně s kolejemi a působí tak jako přirozená bariéra chránící před ruchem železniční dopravy. Na parcele stávala železniční stanice z devatenáctého století. Pohltil ji objem novostavby, ale fragment části původní haly návrh zachoval a transformuje ji jako ústřední prvek projektu.

Autoři na památku na jednu z fasád umístili otisk siluety asanované stavby. Původní půlobloukové okno se stává ústředním motivem fasády budovy v pohledu od železnice, po vstupu do objektu se odhalí v plné kráse.

Foyer se „tyčí“ napříč třemi poschodími objektu, čímž kontinuálně propojuje jednotlivé funkční celky. Přízemí je rozšířením náměstí a je tam kavárna, knihkupectví, auditorium. Fragmentovaná fasáda posiluje dialog mezi interiérem a exteriérem. Ve vyšších poschodích jsou po obou stranách foyer umístěny výstavní prostory. Stálá expozice se nachází na východním konci, zatímco tematické výstavy se konají na západním.

Vertikální rozdělení „programových celků“ umožňuje návštěvníkovi absolvovat „tour de musée“ nebo jednu konkrétní výstavu bez bloudění. Kurátorovi to zase umožňuje jak velké, tak i komorní výstavy. Místnosti v horních poschodích zásobují přirozeným světlem světlíky, jejichž jednosměrná orientace a systém žaluzií umožňují výbornou kontrolu nad světelnými podmínkami – klíčový element úspěchu výstavy.

Déjà vu z Benátek

Hermeticky působící obvodový plášť je pragmatický – chrání sbírky před nežádoucími exteriérovými vlivy. Dynamičtější tektonika se objevuje na straně orientované do veřejného prostoru. Elegantní šedé cihlové fasády jsou odkazem na průmyslové dědictví lokality, rozsáhlé nepřerušené plochy jsou tak zjemněny jemnou texturou spárování.

Vertikální světlolamy lemující hlavní průčelí budovy rozbíjejí monolitickou mohutnost objektu a při příchodu návštěvníkovi postupně odhalují okenní otvory. V noci se mění v závěsy rozptylující světlo z interiéru pronikající na náměstí. V nadneseném smyslu slova jsou vzdálenou vzpomínkou na Severský pavilón z benátského Bienále architektury z roku 1962.

Stavba byla odevzdána do rukou kantonu Vaud v dubnu 2019, první expozici zpřístupnili v říjnu.