Oáza víry na ostravském sídlišti
Před časem dostavený kostel Sv. Ducha stojí uprostřed zástavby panelových domů na sídlišti na okraji Ostravy. Je navržen jako moderní pevnost. „Když vcházíte dovnitř, jdete skrze jednotlivé vrstvy fungující jako stupně ztišení – plato – příkop – zeď – věnec bočních prostor – vnitřní intimní jádro. Jsou to slupky přechodu od vnějšího materiálního světa k vnitřnímu duchovnímu, který je těmito vrstvami chráněn,“ říká architekt Marek Štěpán, autor tohoto největšího porevolučního kostela u nás.
Zvláštní symbolický význam této rozepjatosti obsahuje chrám, posvátná stavba. Vztah k zemi a nebi a setkávání materiálního a duchovního světa jsou jasně formulovány také ve stavbě chrámu v Ostravě – Zábřehu podle projektu architekta Marka Štěpána. Ten má s navrhováním sakrální architektury mnohé zkušenosti.
Kostel, na nějž se dlouho čekalo
Před časem dostavený nový kostel Sv. Ducha stojí uprostřed zástavby panelových domů na sídlišti na okraji Ostravy. Region Ostravska, poznamenaný těžbou černého uhlí a rozvojem těžkého průmyslu, se rozrůstal spolu s přílivem obyvatel, kteří se přistěhovali za prací. V okrajových částech tak v druhé polovině minulého století vznikla nová velká sídliště.
Kostely se až na zrnko realizovaných výjimek během období komunistické totality tolerovaly jen jako kulturní dědictví, historická památka. Bylo nemyslitelné, aby se spolu s rozvíjející aglomerací rozvíjel i náboženský život věřících. Proto v době uvolnění politické situace ve druhé polovině 60. let a zvláště v období Pražského jara 1968 vznikla mezi farníky touha postavit nový farní kostel. Začalo se s výběrem pozemku, prvními projekty i sbírkou na stavbu. Bohužel vše překazil vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následná normalizace.
Po revoluci se myšlenka na postavení kostela znovu oživila a bylo rozhodnuto postavit spolu s kostelem i pastorační centrum – na pozemku, kde měl stát kostel už v roce 1968.
Elipsa: vztah člověka a Boha
Architektonickou soutěž vyhrál projekt Marka Štěpána z Ateliéru Štěpán, autora řady dalších návrhů sakrální architektury a úprav interiérů kostelů: roubeného dřevěného kostela sv. Kateřiny v Ostravě – Hrabové, který je kopií kostela ze 16. století, který shořel v roce 2002, kostela sv. Václava v centru Ostravy či dřevěné kaple sv. Ducha ve Starém Zubří.
Architekt Marek Štěpán navrhl kostel jako pevnost, kde je pod několika vrstvami chráněný prostor, v němž mohou lidé v tichosti rozjímat a setkávat se s Bohem. Neboť sakrální architektura a potažmo umění zpřítomňuje smyslům nepřítomného, onoho jiného. „Vnitřek kostela je prostorem ztišení. Je od okolí chráněn několika vrstvami soustředných prstenců. Vnější vlivy – světlo, zvuk, chlad – jsou tak filtrovány stejně jako vnímání vstupujícího. Vstupování do tohoto kostela je stylizovanou duchovní cestou od vnějšího – profánního k vnitřnímu – sakrálnímu,“ vysvětluje autor návrhu volbu konceptu vrstvení.
Vlastní chrám je postaven na půdorysu ve tvaru elipsy, která je bipolárním útvarem s dvěma ohnisky, symbolizující vztah člověka a Boha a jednotu církve, neboť v řeči geometrie má každý bod elipsy stejný součet vzdáleností od ohnisek. Eliptická křivka kostela umožňuje vyjádřit výjimečnost stavby uprostřed vysokých panelových domů, protože v tomto případě ani nelze použít klasické prostředky zdůrazňující význam stavby, jako jsou dominantní velikost nebo jemná symbolika. „Vzhledem ke stavebnímu programu nebylo možné vytvořit objemovou a výškovou dominantu větší nebo vyšší než okolní panelové domy. Proto byla zvolena odlišnost jasným tvarem a větším měřítkem. Zásadním prvkem urbanistického řešení je vytýčení vyvýšeného čtvercového plata – sakrálního okrsku. Na něm pak stojí v rohu samostatně stojící věž a v těžišti eliptický kostel obehnán anglickým dvorem,“ upřesňuje architekt.
Odolné materiály
Kostel se samostatně stojící věží a farou je postaven na platě vyvýšeném necelý metr nad úrovní terénu. Na rozdíl od obdélníkového plata má kostel eliptický půdorys a je dvouplášťový. Je založen na vrtaných pilotách a železobetonové krabici podzemního podlaží. Svislé nosné konstrukce jsou keramické, hrázděné betonem, střecha je ocelová. Obvodové zdivo tvoří cihly s vysokými tepelněizolačními parametry Heluz Thermo STI 49. Okna jsou hliníková, do kterých jsou zasazena velká barevná fůzovaná skla.
Vedle stojící fara je přízemní objekt obdélníkového půdorysu a skládá se ze tří částí: bytu kněze, ubytovacích prostor pro návštěvy a společenské části s farní kanceláří. V suterénu fary se nachází garáž a sklepní prostory.
Samostatná věž stojí na okraji vyvýšeného plata směrem k hlavní přístupové komunikaci, má obdélníkový tvar s jednou skosenou hranou. Podobně jako opěrné stěny plata a anglického dvorku ji tvoří pohledový železobeton. Ve vrcholu této třicetimetrové věže jsou zavěšeny tři zvony a je zde osazen kovový kříž.
Chrámy 21. století? S pastoračním centrem
Vnitřní prostor tvoří presbytář a chrámová loď, ve vnějším prstenci se po obvodu stavby nacházejí mariánská kaple, zpovědní místnosti, adorační kaple, kaple pro matky s dětmi, sakristie a schodiště do pastoračního centra. V prvním a druhém patře jsou dva kůry, jeden pro varhany a sbor, druhý pro ostatní farníky. V suterénu stavby je pastorační centrum, které zahrnuje foyer, sál s pódiem, klubovnu, přednáškovou místnost, šatnu a sociální zařízení.
Komplex je využíván tedy nejen k bohoslužebným účelům, ale i k pastoračním aktivitám. Kromě výuky křesťanské výchovy zde funguje i společenství mládeže, setkávají se rodiny i senioři. Pastorační centra u nás začala vznikat po roce 1989, prvním impulzem k jejich zakládání byl II. vatikánský koncil v první polovině 60. let minulého století. Svůj smysl mají především ve městech a zvláště pak na sídlištích, kde pomáhají překonat anonymitu jejich obyvatel.
Bohatá symbolika
Interiér kostela je jemně modelovaný světlem. Této schopnosti světla je podřízena i světlá barevnost stěn, dlažby i vybavení. Nejtmavší odstín má podlaha evokující zemi. „Barevnost dlažby je inspirována za tepla válcovaným ocelovým plechem, který je typickým produktem zdejších železáren a válcoven,“ vysvětluje její volbu architekt.
V kontrastu k tmavší podlaze jsou hranolové hmoty menzy, křtitelnice, ambonu a sedes vytvořené ze světlého dunajského vápence, vždy z jednoho monolitního kusu. „Hmota menzy je zraňována pěti výřezy obdobně jako Tělo Kristovo na Golgotě. Čtyři výřezy jsou po obvodu, pátý v samém jejím jádru – v něm budou uloženy ostatky Jana Pavla II. Povrch menzy je vyleštěný, kubické výřezy jsou hrubě opracovány. Imaginární prázdný prostor výřezů je naznačen stejným vápencem na podlaze,“ popisuje abstraktní symboliku jednoho z objektů vybavení Marek Štěpána a pokračuje: „Křtitelnice stojí uprostřed kostela i celého společenství věřících. Její hmota je napříč proražena paprskem Ducha svatého s odkazem na křest Ježíše v Jordánu. V místě průrazu utkvěla nádoba s křestní vodou. Svatostánek není spjat se zemí, ale jakoby levituje na konzole opět ze stejného vápence.“
Také jednotlivé různobarevné prosklené otvory ve zdi mají svůj sémantický význam. Abstraktní vitráže propouštějí dovnitř kostela světlo, které kontrastuje s mohutnou zdí. „Světlo se tak stává prvkem, který navozuje neexistenci rozhraní mezi smysly ověřitelným a tím, co je za hranicí hmotné skutečnosti,“ říká architekt.
Architektura a umění
K sakrální architektuře patří umění. V závěru presbytáře nad hlavním oltářem je vertikální svatodušní triptych významného českého malíře Jakuba Špaňhela, malíř Tomáš Císařovský vytvořil pro pastorační centrum obraz Jana Pavla II. a v pastoračním centru je také obraz Stvoření od ostravského malíře Daniela Balabána.
Pro současný život církve má sakrální architektura velký význam a dosah, jak bylo možné slyšet také v projevech Jana Pavla II. Italský architekt a teoretik architektury Sandro Benedetti cituje papeže: „Jednotlivec i společenství potřebují umění, aby mohli interpretovat svět a život, aby mohli osvětlit situaci této epochy a pochopit výšku i hloubku lidské existence.“ Sakrální architektura, potažmo sakrální umění, pomáhá překonávat sféru čisté užitkovosti.
Půdorys
| Kostel sv. Ducha Místo: Ostrava – Zábřeh Architekt: Marek Jan Štěpán, Atelier Štěpán Investor: Římskokatolická farnost Ostrava – Zábřeh, Biskupství ostravsko-opavské Dodavatelé: VS – Incest, a. s., Ikomostav, s. r. o., Vítězslav Křesina Sopos, Vitrailservis Obvodové zdivo: HELUZ THERMO STI 49 Projekt: 2002–2004 Realizace stavby: 2004–2007 Investiční náklady: 55 mil. Kč Celkový obestavěný prostor: 14 369 m3 Celková zastavěná plocha: 1 967 m2 Výška atiky kostela: 15,78 m Výška věže: 30,00 m, s křížem 34,5 m Kapacita kostela: 650 osob |
Rozhovor s Markem Štěpánem
Jak jste se dostal k navrhování sakrální architektury?
Základ mi určitě dalo rodinné zázemí a křesťanské prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Na škole jsem se ihned, jakmile to bylo možné, vrhnul do návrhu prvního kostela – bylo to v rámci diplomové práce. Od té doby navrhuji sakrální stavby stále, většina jich ale leží v šupleti nebo v koši. Nutno však říci, že je při tom nutné obrnit se velikou trpělivostí.
Jaká jsou specifika sakrální architektury oproti profánní? Čím se liší chrám například od koncertního sálu?
Mají neuvěřitelné množství styčných bodů. Sakrální prostor je však pro mne prostorem ztišení, profánní ne. Sakrální prostor by měl usnadňovat příchozímu vnitřní vhled. Citlivější jedinci to zcela jistě poznají.
Má nějaký vliv podoba chrámu na utváření praktického života křesťana? Jaký význam má chrám pro lidský život?
Člověk má rád hmatatelné věci a právě takovým hmatatelným prostředkem ukazujícím cestu je kostel. Pro víru samozřejmě není nezbytností, bohoslužba může proběhnout i v lese. Je však nezbytností pro naše fyzická těla a jejich smysly – zrak, sluch či čich. A nesmírně důležitý je pro opakující se rituály, které nás ukotvují v prostoru a čase. Právě ty se tam odehrávají a dá se z toho vyvodit, že kostel je naše zhmotnělá duševní kotva. Tato ostravská kotva na obrovském sídlišti fakt funguje. Není to vlastně záležitostí architektury, ale především pastoračního týmu. Kostel jim dává co nejlepší zázemí.
Uspořádání kostelů se odvíjí od potřeb liturgie, která předpokládá možnost dialogu mezi věřícími, knězem a Bohem. Je tedy důležité nechápat způsob architektonického řešení uspořádání prostoru kostela jen jako okrajovou záležitost. Co to znamená v praxi?
O tom jsou napsány celé knihy, zjednodušeně však jde o velkou intuici, která vyplývá z vnitřního prožitku. Konkrétně ostravský kostel je cestou od vnějšího profánního světa k vnitřnímu duchovnímu jádru – převedeno do slupek architektury, zdí, oddělení, mezer a stropů.
Jakou symbolickou roli hraje fenomén světla? Vyžadovala zvláštní řešení akustika?
Stále více si myslím, že se světlem a akustikou dnes neumíme zacházet. Ve srovnání s mistrovstvím Santiniho ke světlu a akustice nemám co dodat.
Proč jste zvolil oválný půdorys?
Je jednoznačně odlišitelný od okolní zástavby, je měkký, hebký. Zároveň elipsa má geometrickou charakteristiku velice symbolickou (součet vzdáleností bodu elipsy od ohnisek je vždy stejný), podobnou jako rovnost vztahu člověka a Boha. To se již ale dostávám do rovin, které jsou spíše na teologický dialog. Jednoznačnou výhrou ostravského kostela je jeho osazení na vyvýšenou obdélnou platformu, ta ho vymezuje na sídlištním brownfieldu mezi bary a hernami.
Čím se liší tato realizace od dalších vašich staveb kostelů?
Tím, že je největší. Kostel sv. Ducha v Ostravě je největším porevolučním kostelem v České republice.
Kateřina Kotalová
Foto: Archiv Ateliér Štěpán
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.
