Plachty vzduté betonovým vichrem

Kostel s patrociniem Dio Padre Misericordioso (Milosrdného Boha Otce) stačil ještě za svého pontifikátu vysvětit papež Jan Pavel II. Novostavba slouží zároveň jako kulturní a sociální centrum pro čtvrť Tor Tre Teste. Meierova sakrální stavba byla míněna jako vzpomínka na jubilejní rok. Má celou řadu zvláštností, a to konstrukčních, liturgicko-symbolických a umělecko-sociologických. Začněme od konce.

Mezi římskými kostely – od raně křesťanských až po současné stavby – je Meierův kostel jistou raritou. Symbolicky význačný kostel na paměť mimořádně významného jubilejního roku na přelomu dvou tisíciletí byl postaven v zapadlé čtvrti, nikoli na jednom ze starých a symbolicky silných metropolitních areálů. Výjimkou je i to, že zatímco Řím téměř vždy čerpal ze silného zdroje italských architektů a vždy spíše své autory exportoval do celé Evropy, prosadil se ve vyzvané soutěži Američan Richard Meier. S Meierem srovnatelný Ital Pier Luigi Nervi projektoval do Vatikánu audienční halu z let 1964 až 1971 s pozoruhodnou betonovou konstrukcí stropu, ale nikoli prestižní kostel v Římě. Jiný velký italský architekt Carlo Scarpa vyprojektoval celou řadu kostelů, ale žádný v italské metropoli. Řím, který měl dostatek domácích architektů špičkové úrovně, se do jisté míry poprvé ve své historii rozhodl pro autora z jiné země, a dokonce jiného kontinentu.

Symbolika kostela je vtělena do jeho konstrukčních principů a jeho dispozic, které jsou jistou odchylkou i vůči liturgii ustavené tzv. Druhým Vatikánem. Tři betonové prefabrikované oblouky, které spoluvytvářejí charakteristickou siluetu kostela, symbolizují loď. Tedy nikoliv církev postavená na skále, Petrovi zvaném Kéfas (a jeho nástupcích), ale vratké plavidlo poháněné bouřlivými větry života a zastavované bezvětřím stagnace. Trojice betonových plachet překlenujících hlavní loď a boční kapli zároveň symbolizuje svatou Trojici a největší z plachet ztělesňuje Boží ochranu nad křesťanskou společností. Trojiční motiv je doplněn malým oknem nad presbytářem, jímž proniká dovnitř svazek paprsků, který osvětluje krucifix.

Motiv lodě se znovu opakuje na oltáři. Ten leží navíc v rozporu s liturgickými zvyklostmi na západě, zatímco oltář obvykle směruje k východu. Obřad eucharistie je tedy celebrován na opačné straně. Prosklená střecha spolu se skleněnou přední (východní) a zadní (západní) fasádou otevírá kostel do prostoru, takže svým způsobem jde o modlitbu pod širým nebem. Tabernákl není umístěn v hlavní ose, ale v pravém rohu kaple, což je ovšem v duchu aggiornamenta, požadavku, aby věřící viděl na tabernákl z hlavní lodě. 

Meier ovšem nepostavil stavbu v internacionálním slohu, tedy stylu, který může vzniknout kdekoli na světě, bez vazby na místní stavitelské tradice. Spjatost s italským stavitelstvím naznačuje průčelí s postranní zvonicí ve stylu italských štíhlých campanile.

Na rozdíl od italských kostelů, plných umění toho nejvyššího řádu, je interiér až protestantsky strohý. Za presbytářem stojí křišťálový relikviář s liturgickými předměty ze stříbra, které navrhla firma Bulgari, šperkařství známé svou poučeností starým řeckým a římským uměním. Předměty se používají pouze při mimořádně významných liturgických svátcích. Pojítkem s uměleckou minulostí Říma je krucifix ze 17. století umístěný v presbytáři. Kostel doplňují obligátní ikonografické položky – Křížová cesta, socha Madony a basreliéf Milosrdný Otec.

Akustickou složku představuje pět zvonů, odlitých v Pontificia Fonderia Marinelli, zvonařství s tisíciletou tradicí. První a největší zvon byl věnován Evropě a je zasvěcen Panně Marii. Na tomto zvonu je rovněž soupis všech církevních výročí od roku 1300 až do dneška i datum první mše místní obce. Druhý největší zvon je věnován Americe a je zasvěcen sv. Petru a Pavlovi, patronům města Říma. Mimo to na sobě nese i datum prvního křtu v obci. Třetí největší zvon je věnován Africe a byl zasvěcen Svatém Karlu Boromejskému na počest papeži Janu Pavlu II., jehož křestní jméno je Karol. Obsahuje i datum prvního pohřbu v obci. Čtvrtý zvon je věnován Oceánii a zasvěcen je svatému Cyrilu Alexandrijskému a svatému Tomáši Akvinskému. Na zvonu je datum první svatby v obci. Konečně pátý zvon je věnován Asii a zasvěcen je svatému Františku Xaverskému a svaté Terezii Ježíškově – ochráncům misií. Obsahuje i datum položení základního kamene kostelního areálu, který lze spatřit na malém náměstí před hlavním vstupem do kostela.

Konstrukčně je stavba také unikátem. Tři prefabrikované betonové oblouky jsou provedeny ve třech odlišných výškových úrovních. Bílé barvy betonu bylo docíleno přidáním 2 600 tun rozemletého bílého mramoru z Carrary, tradičního zdroje tohoto jedinečného stavebního materiálu. Pro stálost bílé barvy vyvinula firma Italcementi speciální druh bílého cementu. Na betonových plochách z tohoto cementu se neusazují škodlivé látky, ale oxidují na uhlovodíky. Povrch tak zůstává čistý, což je ve smogem a prachem sužovaném Římě nedocenitelná výhoda. Inženýři strávili desítky tisíc hodin nad projektem, když vymýšleli posuvné bednění, mechanismus na zvedání dvanácti tunových prefabrikátů a proplétali stavbou kilometry ocelových táhel.

Přes zdánlivou nesouvislost se stavební tradicí Říma i pro Richarda Meiera byli inspirací tři velcí barokní stavitelé: Borromini, Bernini a Bramante. S nimi má Meierův kostel společnou velkorysou prostorovou koncepci a důraz na světlo. A to fyzikální i duchovní.