Redefinice knihovny: Opuštěné železniční depo se stalo rájem knihomolů

„Jedno z nejošklivějších měst v Nizozemsku.“ Právě takovými ne příliš vlídnými slovy popsala architektka Ingrid van der Heijden dvousettisícový Tilburg. Právě zde se pustil její architektonický ateliér Civic Architects do odvážné realizace, přestavby bývalého vlakového depa na novou městskou knihovnu LocHal Bibliotheek. A risk se nakonec vyplatil.

„Lokomotivní hala“ (odtud pramení název LocHal) získala od svého otevření v lednu 2019 množství ocenění, včetně hlavní ceny na Světovém festivalu architektury, a je dávána za vzor podařené adaptace.

Co je však důležitější, místo si oblíbili i místní – v rozlehlé hale o ploše 7000 m² se to každý den hemží všemi věkovými kategoriemi – malé děti jsou poprvé na exkurzi v knihovně, studenti místní univerzity poslouchají zajímavé přednášky, senioři si povídají u zákusku v kavárně a všichni ostatní si čtou nebo vybírají v regálech zajímavou knihu.

Co je příčinou takového zájmu o vcelku běžnou instituci jako je knihovna? Podle všeho právě architektura – kvalitní a novátorská ve všech směrech, která umožnila naplnit starý kontext novým obsahem. Není divu, že mnozí odborníci označují LocHal Bibliotheek za „budoucnost veřejných knihoven“.

Obrovské místo pro veřejnost

Nová knihovna na jednu stranu zachovává tradiční vybavení pro „konzumenty knih“, ale zároveň poskytuje dostatek příležitostí pro vytváření dalších nových dovedností. Rostoucí význam „kurátorství“ je umožněn právě architekturou.

Interakce s odborníky a dalšími návštěvníky nabízí hlubší a bohatší způsob získávání znalostí a informací. Budova funguje jako obrovský krytý veřejný prostor, v němž se nachází vybavení sdílené knihovnou, uměleckými organizacemi a co-workingovými zařízeními.

Kromě prostor pro přednášky a veřejné akce je v budově řada „laboratoří“, kde se návštěvníci mohou naučit novým dovednostem. Dětem tu slouží kupříkladu obří knihy, kterými mohou procházet nebo se do nich posadit a číst si, což jim umožňuje hrát si, zkoumat a učit se zacházet s fantazií.

Základem však stále zůstává půdorys původní budovy železničního depa z roku 1932. Stavba určuje rytmus a jazyk nové architektury. Snad nejvýraznějším rysem budovy je její velikost. S půdorysem 90 x 60 metrů a výškou 15 metrů působí impozantně a zároveň lákavě.

Městské náměstí

Vstupní hala má podobu krytého městského náměstí s velkými čtecími stolky (sloužícími jako podia), výstavním prostorem a kioskem s kávou. Prostor se skládá ze širokých schodišť, které mohou využívat jednotlivci nebo jako místa k sezení při akcích pro více než tisíc diváků.

Velkorysý prostor je ještě více posílen diagonálními průhledy napříč interiérem, což umožnilo chytré inženýrství; knihovna zužitkovává stávající strukturu, čímž výrazně minimalizuje množství nových konstrukčních prvků.

Důmyslný systém klimatických zón zachovává otevřenost budovy; vytápí návštěvníky v klíčových kontaktních zónách, nikoliv celé prostory. Právě tento přístup studia CIVIC architects a spolupracujících architektů umožnil zachovat budovu LocHal jako jeden velký využitelný objem, namísto vkládání uzavřených prostor nebo jejich úplného nahrazení.

Zástěny oddělující prostor

Ze vstupní haly vede návštěvníky nahoru k okrajovým galeriím krajina schodišť, která umožňuje prohlížet si knihy nebo se stáhnout do některého z klidnějších čtecích koutů. Úplně nahoře vytváří filtrované střešní světlo a propracované detaily stavby efemérnější atmosféru. Nechybí ani velký balkon, který nabízí panoramatický výhled na město. Byť velmi ošklivé, jak by poznamenala architektka van der Heijden.

Šest velkých textilních zástěn umožňuje flexibilní oddělení prostor a zlepšuje akustiku. Tyto zástěny o ploše 4125 m2 lze přemisťovat v mnoha konfiguracích. Lze je například přemístit tak, aby oddělovaly prostor pro co-working od vyšších pater knihovny, nebo přes jedno ze schodišť a vytvořit tak malý polosoukromý sál; doplněný vhodnou akustikou a osvětlením.

Spolu s černými ocelovými sloupy a betonovými podlahami obohacují stávající prostorový systém. Při pohledu zblízka odhalují materiály své charakteristické textury. Během dne vytváří bohaté denní světlo složité stínové vzory. Po setmění se budova obrací „naruby“ a její interiér se stává lákavým majákem ve středu města.