Studentský komplex jako příklad trvale udržitelné architektury
Nový kampus Americké univerzity v Bejrútu stojí v těsné blízkosti Středozemního moře. Jednotlivé budovy sestupují k proslulému pobřežnímu bulváru Korniše prostřednictvím ramp, teras a schodišť. Ve městě rozpáleném sluncem a mezi výškovými budovami je celý areál jako zahrada s vanoucími větry, která má sloužit nejen ke studiu, ale především sportu, kultuře a odpočinku. Projekt architektonické kanceláře VJAA byl letos vybrán Americkým institutem architektů (AIA) mezi deset tzv. nejzelenějších staveb.
Studentský komplex je členěn do několika menších pavilónů a atrií. Z mnoha prosklených střešních teras a dvorů mezi kamennými zdmi lze pozorovat nekonečný obzor Středozemního moře a pobřežní promenádu zvanou Korniše, po které lze dojít k vápencovým Holubím skalám čnícím sto metrů nad vodní hladinou.
Projekt Studentského centra Charles Hostler je s pobřežím přímo propojen a odpočinkové zóny jsou chlazeny větry, které sem vanou od moře. Tento areál slouží především studentům na využívání volného času, nechybí tu však ani velký přednáškový sál, internetová kavárna se studovnou a několik menších pracoven, kde se mohou studenti scházet nad společnými projekty. Nejvíce prostoru je vyhrazeno sportovním aktivitám: je zde atletický stadion, bazén, sportovní hala, posilovna, hřiště pro squash nebo místnost pro jógu.
Odkud vane vítr
Architekti Vincent James, Jennifer Yoos a Nathan Knutson z kanceláře VJAA (Vincent James Associates Architects) žijí a pracují v severoamerické Minnesotě, tedy ve zcela odlišné části světa s jiným podnebím. Návrh kampusu museli přizpůsobit místním specifickým klimatickým podmínkám. Jaro, léto a podzim bývají v Libanonu období horká a suchá, teprve prosinec přinese ochlazení a vydatné deště. Suché, středomořské podnebí vyžaduje zcela jiné uspořádání a architektonické řešení.
Díky orientaci jednotlivých budov nebo spíše struktuře vnitřních a venkovních prostor směrem na východ a západ jsou nádvoří stíněna a chráněna před intenzivním slunečním žárem a ochlazována proudícími mořskými větry. Minimalizace počtu stěn vystavených přímému slunci a jejich vysoká izolace spolu s okny filtrujícími sluneční záření umožňuje vytvořit komfortní prostředí v interiéru bez použití klimatizačních nebo vytápěcích systémů. Aby chlazení přirozenou cestou bylo co nejúčinnější, spolupracovali architekti s klimatology z německé konzultační firmy Transsolar, která se už téměř dvacet let zabývá environmentálně odpovědnou architekturou. Koncepce a orientace budov tak vychází z odborných klimatologických analýz.
Proto místo kompaktní budovy vznikla kombinace interiérových a exteriérových prostor, která umožňuje proudění vzduchu a přirozené stínění. Orientace východním a západním směrem umocňuje zastínění atrií a nádvoří a chrání je před jižním sluncem. Ochranu před slunečním žárem zvyšuje také zeleň na střechách.
Vzácná voda
Přívalové deště přivedou jednou za rok do Libanonu vzácný zdroj. Dříve voda z horního, historického kampusu volně stékala do moře, dnes se sbírá do vhodně umístěných rezervoárů a využívá se k zavlažování zeleně a splachování toalet. Nadbytečná dešťová voda se odvádí do městského systému potrubí, kde se shromažďuje a čistí. Pitná voda je v Libanonu vzácná – smí se používat pouze v kuchyních, sprchách a prádelnách. Po použití se opět vrací do systému městské kanalizace, čistí se a používá k zavlažování.
Vodou lze také ochlazovat interiéry budov, k tomu je však nutné využít vody mořské. Jako vedlejší produkt pak procesem reverzní osmózy a termální desalinace vzniká onen vzácný zdroj – pitná voda. Není bez zajímavosti, že tímto způsobem vzniká ze sto litrů mořské vody pouze čtyřicet litrů vody pitné.
Voda našla v projektu bejrútské univerzity široké uplatnění. Aby byl pohyb vzduchu v jednotlivých pavilonech účinnější, byly použity tzv. sálavé (radiační) chladicí systémy. Jejich výhodou je nižší spotřeba energie, a tedy provozních nákladů. V prostoru se sálavým chlazením je možné dosáhnout tepelné pohody při vyšší teplotě okolních ploch. Jedním z nejčastěji využívaných systémů instalovaných i v některých budovách bejrútského kampusu jsou chladicí stropy: teplo je z vnitřních prostor odváděno panely chlazenými vodou. Tyto systémy se aplikují tam, kde se shromažďuje větší množství lidí – v tělocvičnách, bazénech, divadlech, kurtech na squash a kavárnách.
Odpařováním a sáláním se chladí také venkovní atrium, kde stékající voda vytváří osvěžující vodní stěnu. Bazénová voda se naopak ohřívá solárními kolektory. Ty zároveň ohřívají vodu pro vytápění podlah v chladnějších měsících prostřednictvím sítí podlahových kapilár.
Lokální zdroje
Z hlediska udržitelné architektury stojí za pozornost také výběr materiálů. V případě bejrútského kampusu jsou preferovány trvanlivé a lokálně dostupné materiály s využitím lokálních stavebních technologií: kamenné zdivo, teracové podlahy a vnitřní omítky. Tradiční zděná konstrukce v Libanonu je jednoduchá omítnutá stěna z dutých cihel, v projektu byla pro posílení nosnosti použita dvojnásobná šířka, široká izolační vrstva a stíněná okna pohlcující teplo; z jihu je každá budova stíněna systémem hliníkových lamel místní výroby.
Architekti z kanceláře VJAA úzce spolupracovali s architekty a inženýry, kteří působí na Americké univerzitě v Bejrútu. Projekt tak zároveň fungoval jako výukový praktický příklad v mnoha studijních oborech a sami architekti se o něm vyjadřují slovy: „Nové studentské centrum představuje pro studenty modelový příklad environmentálně odpovědného návrhu ve vztahu ke specifickým sociálním potřebám kampusu i širšího regionu.“
Diagramy zobrazující koncept proudění vzduchu, slunečních paprsků a lidí mezi jednotlivými budovami
Pro všechny případy
Bejrút je městem, které postupně dostává po skončení občanské války novou tvář. Městská infrastruktura je stále omezená, občasné výpadky elektřiny jsou běžné. Jednou z nesporných výhod tohoto projektu je jistá autonomie. S nedostatečnou infrastrukturou se muselo počítat už během návrhu technických řešení. V letních měsících jsou výpadky proudu častější, proto bylo třeba navrhnout takové studentské centrum, které by bylo v případě potřeby nezávislé na externích zdrojích elektrické energie a pitné vody. Od občanské války chybí v Bejrútu také funkční síť veřejné dopravy, proto návrh počítal s vytvořením dostatečných parkovacích prostor. Díky nim nejsou v bezprostředním okolí kampusu městské ulice přeplněny automobily.
Situační plán
Charles Hostler Student Center
Místo: Bejrút, Libanon
Investor: American University of Beirut
Architekti: VJAA – Vincent James, Jennifer Yoos, Nathan Knutson
Hlavní projektant: Paul Yaggie
Energetický koncept:Transsolar Energietechnik
Klimatologický návrh budovy: Matthias Schuler, Peter Voit
Konstrukce: Samir Khairallah & Partners
Generální dodavatel: Karagulla Engineering and Contracting
Krajinná architektura: Hargreaves Associates (Glenn Allen, Karen Tamir, Yoon Cho)
Plocha pozemku: 32 500 m2
Podlahová plocha: 19 000 m2
Zastavěná plocha: 9 260 m2
Realizace: 2008
Náklady: 18 milionů USD
Kateřina Kotalová
Foto: Paul Crosby, archiv AIA
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.
