Zvuk betonu a skla: Casa da Música redefinuje koncertní sály
Masivní monolit sedí na okraji náměstí Boavista jako obří socha. Venkovní travertinové náměstí rozehrává zvuk koleček skateboardů místních, kteří si tuto zvlněnou plochu vybrali jako svůj městský skatepark. V roce 2005 se nad Portem objevil nový architektonický symbol – Casa da Música, koncertní sál navržený studiem OMA pod vedením Rema Koolhaase. Tento projekt se stal nejen zlomovým bodem pro město, ale také manifestem nového přístupu k tradiční typologii koncertních sálů.
Projekt se zrodil již v roce 1998, kdy Ministerstvo kultury oznámilo výstavbu Casa da Música neboli Domu hudby. Navržen byl v rámci iniciativy Porto 2001 k oslavě roku, kdy bylo město Porto jmenováno Evropským hlavním městem kultury.
Byla vypsána mezinárodní architektonická soutěž, jejímž vítězem se stalo již dříve zmiňované studio OMA, v jehož čele stojí holandský architekt Rem Koolhaas. Casa da Música se tak stala prvním objektem v Portugalsku, který byl od počátku koncipován výhradně jako prostor věnovaný hudbě – jak veřejným vystoupením, tak uměleckému vzdělávání a tvorbě.
Solitérem uprostřed města
Casa da Música se nachází na významném parkovém náměstí Praça Mouzinho de Albuquerque, známějším pod názvem Rotunda da Boavista díky kruhovému objezdu, ve kterém se sbíhá několik městských tepen. Pro návštěvníky je nutné překonat víceproudou silnici, která parkové náměstí obklopuje. Jelikož byla tato část města v době výstavby „nedotčená“, rozhodla se OMA upustit od přístupu, kdy by nová budova navazovala na nižší zástavbu kopírující kruhový objezd.
Tím by vznikla jakási zeď okolo náměstí Rotunda da Boavista. Místo toho architekti navrhli solitérní stavbu, kterou obklopili veřejným prostorem. Přístup přes několik semaforů vede až k travertinovému náměstí, které stavbě umožňuje vyniknout, přičemž díky okolnímu sevření třemi městskými bloky si prostor zachovává intimitu.
„Tímto konceptem byly v jednom gestu vyřešeny otázky symboliky, viditelnosti a přístupu. Díky kontinuitě i kontrastu už po našem zásahu není Rotunda da Boavista pouhým spojovacím článkem mezi starým a novým Portem, ale stává se pozitivním setkáním dvou různých modelů města,“ komentují architekti.
Rem Koolhaas „zrecykloval“ dřívější nerealizovaný návrh rodinného domu. Jeho hmota a myšlenka meziprostoru se tak dočkaly násobně většího měřítka, které svou nepravidelnou formou připomíná deformovaný krystal. „V tomto století jsme svědky zběsilé architektonické snahy vymanit se z tyranie pověstné formy koncertní síně ve tvaru ‚shoebox‘,“ popisuje Koolhaas dominanci tvaru tzv. krabice od bot, který se díky svým nesporným akustickým kvalitám hojně využívá.
„Namísto boje s nevyhnutelnou akustickou převahou tohoto tradičního tvaru se Casa da Música pokouší oživit koncertní sál jiným způsobem: novým vymezením vztahu mezi posvátností interiéru a vnějším veřejným prostorem,“ dodává architekt. Casa da Música tento archetyp zpochybňuje nikoliv jeho popřením, ale reinvencí. Hlavní koncertní sál s kapacitou 1 300 míst, navržený v tradičním pravoúhlém tvaru, je umístěn uprostřed budovy.
Prostor bez hranic
Velký sál se rozpíná až k okrajům stavby, které jej otevírají směrem k městu a nabízejí Porto jako dramatickou kulisu pro představení. „Budova odhaluje svůj obsah městu, aniž by působila didakticky; zároveň je město vystaveno veřejnosti uvnitř způsobem, jaký tu ještě nebyl,“ popisují autoři návrhu. Jinak nepropustná fasáda se v několika místech otevírá a láká návštěvníky na bohatý vnitřní program.
OMA komponuje vztah hlavních koncertních síní a přilehlých veřejných prostor s myšlenkou celistvé hmoty, ze které jsou vyřazeny dva koncertní sály zmíněného „shoebox“ tvaru. „Zbývající prostory“ mezi exponovanými veřejnými funkcemi tvoří sekundární obslužné prostory, jako jsou foyer, restaurace, terasy, technické místnosti a komunikační prostory.
Budova poskytuje velké množství zkušeben, sólistických místností a šaten, které slouží k ubytování Filharmonického orchestru Porto, a navíc poskytuje zázemí externím a hostujícím umělcům. „Většina kulturních institucí slouží pouze části populace. Většina zná jejich vnější podobu, jen menšina ví, co se děje uvnitř,“ komentuje tým OMA
. „Záměrně zde není velká centrální hala či foyer; místo toho kontinuální veřejná trasa spojuje prostory kolem Velkého auditoria pomocí schodišť, plošin a eskalátorů. Budova se stává architektonickým dobrodružstvím,“ doplňují jednu z hlavních myšlenek otevřenosti, se kterou projekt vznikal. Dnes je však přístup do budovy omezen a veřejnou trasu vystřídaly komentované prohlídky.
Od sterilní neutrality k portugalským azulejos
Rem Koolhaas ve svém známém textu Junkspace kritizuje tzv. brakové prostory, odkazující ke sterilní neutralitě moderní architektury. Koolhaas, fascinovaný globalizací a jejími dopady na architekturu, možná tuto kvalitu záměrně přenáší do některých částí Casa da Música. Například spojovací chodby, výtahy či foyer mohou evokovat anonymitu tranzitního prostoru: světlý beton, skleněné zábradlí, podhledy z perforovaného plechu a podlaha z hliníkových panelů.
Práce s neutralitou zde může být součástí narativu, kontrast potřebný pro specifické použití materiálů v jednotlivých sálech. Skleněné stěny velkého sálu jsou z vlnitého skla připomínajícího závěsy, ostatní stěny jsou obloženy překližkou s násobně zvětšenými dřevěnými vzory vyraženými zlatem. V dalších částech se setkáme s ručně malovanými dlaždicemi, odkazujícími na tradici portugalských azulejos, nebo se šachovnicovými dlaždicemi na střešní terase.
Neutrální kvalita prostorů může být také nástrojem inkluze. Casa da Música nepůsobí jako exkluzivní „chrám umění“, ale spíše jako demokratický prostor, kam může vstoupit kdokoli bez pocitu, že tam „nepatří“. Kritika tohoto přístupu závisí na úhlu pohledu – pro některé může tato estetika působit odcizeně, pro jiné je důkazem schopnosti architektury reagovat na chaotickou, globální realitu současného světa a připomínkou univerzální povahy moderní společnosti.
Koolhaas vždy tvrdil, že architektura by měla být „neúplná“ – otevřená reinterpretacím a spontánnímu užití. Casa da Música je toho důkazem. Vytváří nejen prostor pro hudbu, ale i místo setkávání, improvizace a městského života. Tato otevřenost se odráží i v rozmanitých reakcích veřejnosti. Pro některé je budova stále kontroverzním „vetřelcem“, jiní ji vnímají jako nepostradatelnou součást moderní identity Porta.
Casa da Música
Lokalita: Porto, Portugalsko
Autor: OMA – Rem Koolhaas
Akustika: TNO Eindhoven, Dorsser Blesgraaf, Renz van Luxemburg, Theo Raijmakers
Plocha: 22 000 m²
Realizace: 2005