Malá obec s odvážnou starostkou. Jak se Máslovice dočkaly happyendu

Příběh komunitního centra v Máslovicích je příběhem o křehkosti malých sídelních útvarů u nás. O tom, jak moc je pro ně osudové, když se něco nepovede. Situace odvážné obce severně od Prahy nakonec vyústila v happyend, jehož otisk stojí na malebné návsi. Díky němu mají Bod architekti na kontě další krásnou rekonstrukci a místní prostor pro společenské vyžití i vzdělávání.

Na vstup do komunitního centra v Máslovicích upozorňuje vzrostlá lípa. V době, kdy ho mohli obyvatelé vesnice navštívit poprvé, měla listy zbarvené do oranžova. Otevřelo se totiž teprve před pár týdny letos na podzim – asi po čtyřech letech příprav, dvou letech stavebních prací a finanční peripetii, kvůli které z projektu málem sešlo.

Starostka Vladimíra Sýkorová o ní povídá v „místnosti obložené knihami“, ústředním prostoru v přízemí domu, kterému tak říká, protože oficiálně není knihovnou. Důvod je to čistě byrokratický, dotace, kterou Máslovice na komunitní centrum dostaly, požadovala, aby šlo o klub seniorů. Ten v nové budově skutečně funguje, scházet se bude právě v této místnosti, při dřevěném stole, u kterého je vybrané dny v týdnu k dispozici také sociální pracovnice. Ti, kdo tyto služby nevyužijí, si sem mohou přijít třeba pro knihy nebo si ve vedlejší místnosti zahrát stolní tenis a stolní fotbal.

V patře domu je zase sál na jógu, ta se v něm teď cvičí dvakrát týdně, ve skutečnosti ale může sloužit i pro jiné aktivity. Jelikož je to prostor velký, zabírá celé podkroví, je v zadní části rozčleněný ještě na několik menších zón. Oddělují je otevíratelné paravány z dřevěných latí. Ty nejsou kladeny na sraz, ale mají mezi sebou mezery, prostor tak dělí spíš provozně, dojem z provázanosti zůstává. Umocňuje ho světlík, který se táhne podél celého hřebene střechy. Horní osvětlení je pro takový prostor ideální, světlo se dostává všude a příjemně se rozptyluje.

Interiéry komunitního centra jsou pojaté střídmě, vybavení a podlahy jsou provedené hlavně ze dřeva, na chodbě je betonová stěrka. Vše je bytelné, na první pohled kvalitní, regály na knihy přesně na míru. Že se v průběhu realizace muselo neplánovaně šetřit, vidět není. Slyšet je to trošku v podkroví, kde se ještě musí dořešit akustika. Plán, jak na to, už ale existuje, zvuk budou pohlcovat látky zavěšené do krovu.

Radši to zbourejte

Stavba je po rekonstrukci solidním vesnickým domem – bez jakéhokoliv negativního smyslu, které by toto tvrzení mohlo nést. Je to stabilní, robustní objekt, který se na místě chová tak, jako že na něm stojí už dlouho. A je to pravda, stabilitu mu ale při rekonstrukci museli dodat. Jelikož šlo původně o stodolu s chlívky, která se pak v průběhu staletí dál přestavovala, neměla pevné základy. To bylo pro stavební práce komplikací. Zjistilo se to ale až, „když se do domu koplo“, jak říká architekt Vojtěch Sosna.

Zbourat by ho ale s kolegy nenechali, i když by to bylo jednodušší. Vladimíra Sýkorová si toho, že dům zůstal, cení taky. Znovu narážíme na téma citlivosti malých obcí, ve kterých je každá změna vidět. Díky rekonstrukci mohl na návsi zůstat dům, na který jsou místní zvyklí. Výsledek pak má potenciál se snadněji asimilovat a získat přijetí, což je ostatně u něčeho, jako je komunitní centrum, nejdůležitější.

„Stavební firma nám řekla, že by to nejraději zbourala, že by to bylo jednodušší a levnější. Jednodušší asi ano, ale levnější v té fázi už ne. Kdybychom neměli projekt, tak možná, ale o tom je teď zbytečné spekulovat,“ dodává starostka. Realizace se nakonec prodražila zhruba dvakrát. Nemohla za to ale cesta rekonstrukce. Přibližně po roce, co se začalo se stavebními pracemi, totiž zkrachovala stavební firma. Sehnat další trvalo asi čtyři měsíce.

Cena za dokončení se už ale pohybovala řádově jinde, ta původní se ukázala jako silně podhodnocená. Na proměnu ceny měl ale výrazný vliv taky trh, na kterém ceny za stavební materiály a práce vzrostly o desítky procent. Se vším všudy se komunitní centrum podařilo uvést v provoz za 19,5 milionu, dotace pokryla 8,5 milionu korun.

„Kdybychom to věděli předem, asi bychom do toho nešli,“ říká Vladimíra Sýkorová a dodává, že jim hodně pomohla vratná půjčka od Středočeského kraje. Díky té obec zvládla projekt dokončit. Zastavit se v polovině ostatně nebylo možné, rozestavěná stavba ležet ladem nemůže, a navíc by se musely vracet už z velké části profinancované dotace.

Jasný směr

Křehkost malých obcí zde vyvstává podruhé. Souvisí s limity jejich rozpočtů. Máslovice nejsou v oblasti investic do svého rozvoje nezkušené. Už v roce 2019 za ně od Ministerstva pro místní rozvoj dostaly Českou cenu za architekturu. Povedlo se jim totiž zrekonstruovat objekt pro hospodu a společenský sál, na kterou vypsali architektonickou soutěž.

Tehdy byli nejmenší českou obcí, která něco takového udělala. Mezi jedenácti přihlášenými týmy zvítězili čerstvě dostudovaní architekti Jáchym Svoboda, Jakub Straka a Vojtěch Sosna (společně a pod záštitou Zdeňka Rothbauera), kteří následně založili ateliér Bod architekti. Spolupráce mezi nimi a obcí trvá dodnes.

V Máslovicích aktuálně žije něco přes tři sta obyvatel. Jejich rozloha je dlouhodobě stabilní, s nějakým rapidním nárůstem se nepočítá ani do budoucnosti, ačkoliv k tomu má kvůli své poloze potenciál. Leží totiž asi půl hodiny od Prahy. „Pokud bychom tady postavili bytovky, nebyli bychom tou vesnicí, kterou být chceme,“ říká nad leteckou mapou obce starostka.

Ve vedlejší místnosti obecního úřadu visí ještě jedna, podobná, ale o pár desítek let starší, rodinných domů je však v Máslovicích stále přibližně stejně. Pár jich přibylo na jejich severozápadním okraji, na pozemcích, z jejichž prodeje obec zaplatila právě rekonstrukci hospody.

Hledá se mecenáš

Hospoda a dnešní komunitní centrum byly původně objektem s jedním číslem popisným. Dnes už mají dvě, po rekonstrukci spolu ale znovu souvisejí. Zvenčí tomu napomáhá světlá proškrabovaná omítka, která je na obou domech podobná. Interiéry mají příbuznou barevnost, téměř úplně stejné jsou vysoké dřevěné dveře. V oblasti financování ale shodný model bohužel aplikovat nešlo, další pozemky na prodej už obec nemá a na svůj další růst je hodně přísná. S velkými změnami v územním plánování se nepočítá a starostka s nadsázkou říká, že o developery stejně nestojí, nějaký mecenáš by se ale prý hodil.

Vize pro další rozvoj v Máslovic existuje, za zmínku stojí to, že všechny projekty, které by byly výhledově na stole, jsou rekonstrukce. Spolupracovat by starostka chtěla zase s Bod architekty. Na největší projekt, Máslovické muzeum másla, by si ale přála vypsat architektonickou soutěž. Považuje to za správné a transparentní. Obavu v tomto ohledu má jen jednu, že na její uspořádání nebude mít dostatek financí. „V rozpočtech malých obcí je všechno vidět. Odměny za ceny mají v našich kasách vyšší poměr než ve městech. Lidé tady jsou na takové věci citliví,“ vysvětluje.

Daň za to, že v Máslovicích přibývají budovy spíše s veřejnou funkcí, a ne s komerčním potenciálem, je, že do obecní kasy nepřivádí moc peněz. Je však třeba říct, že jde o svědomité a koncepční rozhodnutí. Hospoda se společenským sálem a teď komunitní centrum do vesnice přinášejí trvalou hodnotu. Obec rozhodně nejde snadnou cestou, ale chová se logicky. Přirovnat to lze k tomu, když máte doma suroviny, které maximálně zužitkujete a igelitky si schováte pro další nákup. Při rekonstrukci komunitního centra v Máslovicích se znovu využil celý dům. Jednodušší by ho bylo zbourat, logické ale bylo ho zachovat.

Text: Adéla Vaculíková

Článek vyšel v časopisu ASB 6/2023.