Rekonstrukce, či destrukce?

Současná situace má zvláštní dva protiklady. Na jedné straně, i vzhledem ke snižování počtu obyvatel v Evropě, je většina staveb poměrně starých. Na straně druhé je světový trend ke snižování morální životnosti staveb. V Japonsku je nyní, dle údaje z minulého Bienále, cca 25 let. Tím více z toho ale vyplývá stále větší význam rekonstrukcí a renovací starších staveb. Přesto se zdá, že je téma rekonstrukcí výrazně upozaděné a nejen mediálně, ale i metodicky přehlížené.

Samo slovo rekonstrukce je poměrně vágní. Má celou řadu sourozenců, kteří ale mají v různých jazycích mírně odlišné významy. Rekonstrukce, renovace, revitalizace, restaurace, recyklace, modernizace… Ona nejasnost, alespoň v češtině, má určitě dopady na to, jak a zda vůbec se o tématu hovoří. Základní „selský pocit“ je ale snad stále ještě srozumitelný: jak nestavět zcela odznova, ale (třeba v různé míře) využít stávající situaci k novému účelu.

Občasné oprašování

Jak odlišíme rekonstrukci kvalitní od nekvalitní? To nejpodstatnější je, že výsledkem by měla být kvalitní architektura. Specifické pro rekonstrukce pak je, že původní objekt není vymazán, ale stane se integrální součástí výsledku. Splňuje takovou definici i torzo původního objektu? Myslím, že nikoliv, že se pak nejedná o rekonstrukci, ale o prezentaci, vystavení toho, co z původního zůstalo.

Může to mít své historické, třeba i výtvarné důvody, ale rekonstrukce to není. Počet obyvatel v ČR spíše neroste, život se díky novým médiím spíše individualizuje, rozsah institucí se tak zdá dostatečný. Co přibývá, jsou prostorové nároky na bydlení a nároky na služby. A čeho se staví nejvíce nového, je infrastruktura. Žijeme déle, ale stále více na cestách (nikoliv Na cestě) a tak všichni hlasují pro zkapacitnění těchto cest.

Rekonstrukce se tak soustřeďují právě na budovy institucí, na služby a bytové prostory. Začínají se ale objevovat i rekonstrukce infrastruktury (dálnice D1, ale i úvahy nad proměnou přenosové soustavy).
V rekonstrukcích institucí se podle mého názoru odehrává společensky nevýraznější hra, která vypovídá o nás samých. Na jedné straně existoval dluh z doby socialismu směrem k větší vstřícnosti a transparentnosti veřejných institucí, které podobnou proměnou prošly v západní Evropě v druhé polovině 20. století.

Typickým příkladem je proměna některých radnic, například v Českých Budějovicích (Jiran, Kohout) nebo v Benešově (Pleskot). Dozvuky jsou v podobě prosklívání dveří kanceláří městských úředníků. Na druhou stranu se zdá, že již od 90. let existoval na státní úrovni protiproud v podobě určité postfeudální uzavřenosti. Sem řadím nešťastně rekonstruované malostranské paláce v Praze pro poslaneckou sněmovnu, která se zbytečně vystěhovala z objektu Federálního shromáždění šitého jí na míru.

O vstřícnosti a transparentnosti se v případě poslanecké sněmovny nedá hovořit, spíše prostředí nabádá k zákulisním dohodám. Posledním výhonkem je podle mne aktuální „obrana“ Pražského hradu i se vstupními dřevěnými budkami. Kromě radnic jsou specifickým typem knihovny i vzhledem k jejich měnícímu se významu.

Nepochybně jich řada prošla v posledních pětadvaceti letech rekonstrukcemi. Na přelomu tisíciletí byla dokonce vlna projektů na krajské knihovny, z nichž část (určitě olomoucká a plzeňská) byla realizována jako rekonstrukce. Nikdy ale žádný oborový ohlas, na rozdíl od novostaveb, nevyvolaly. Velká města mají řadu poboček svých městských knihoven, které pochopitelně prošly rekonstrukcemi.

Ani tady se ale nesetkáme s výraznější odezvou. Výjimkou je snad knihovna Akademie věd (Bouřil). Vysoké školy procházejí bouřlivým rozvojem, který zahrnuje i rekonstrukce jejich historických budov, ale ani tady nenacházíme výrazné zdařilé příklady. Zajímavá je ale aktuálně situace u kulturních staveb. Tam se dlouhou dobu nic výrazného nedělo. Stavby dosluhovaly za nezájmu domácích videa chtivých obyvatel a sem tam byly oprášeny.

Objevilo se několik podivných rekonstrukcí, jako je například Karlínské divadlo v Praze. Nicméně v poslední době se malá města vrhla do nápravy stavu svých zchátralých objektů. Od obecní hospody v malých Máslovicích, přes kino v Plané u Mariánských Lázní a galerie GASK v Klatovech (Kožnar) po obecní dům v Slavonicích (Opočenský, Valouch) můžeme hovořit o novém zájmu o kvalitu. Specifická situace je u sakrálních objektů.

Některé již odsvěcené se stávají kulturními stavbami a stát do nich investuje (Jezuitská kolej v Kutné Hoře – M1 architekti nebo kostel sv. Josefa – Muzeum barokních soch v Chrudimi – Projektil), ta, která zůstala církvi, či se jí spíše pomalu vrací, se teprve k životu probouzí a snad to bude život kvalitní. Netuším ale, jak k tomu přispět. Doufám, že budou následovat příkladu trapistického kláštera v Novém Dvoře (John Pawson).

Veřejné prostory?

Specifické jsou také sportovní stavby a dopravní terminály. Některé z nich zcela mění funkci, jako jsou Lázně v Liberci proměněné na galerii (Buček). Nad osudem jiných se třese odborná veřejnost (bazén v Českých Budějovicích). Některé byly nadšenci vybojovány železnici navzdory, ale je otázka jejich dalšího využití (historická budova v Ústí nad Orlicí).

O jiné se stále ještě bojuje (Havířov). Vzhledem k dlouhodobému zanedbání řady železničních nádraží se očekávají mohutné investice do jejich rekonstrukcí po převedení na SŽDC. Budou vyslyšeny hlasy po architektonických soutěžích? Stálo by za to také zpětně zhodnotit rekonstrukci hlavního nádraží v Praze, kterou, s nedokončenou rekonstrukcí historické budovy, neslavně opustili Grandi Stazziony. A stejně tak rekonstrukci nádraží v Ústí nad Labem, která definitivně odřízla centrum města od řeky. A jak dopadne Brněnské nádraží?

Pokud zůstaneme u veřejných staveb, je vhodné zmínit také veřejné prostory. I ty se teprve probouzejí k novému životu. Jedním z prvních kvalitních rekonstrukcí náměstí bylo Slavonické (Koucký). Pak ale došlo k útlumu a až v nedávné době, snad že už jsou všechny kanalizace opraveny a všechny ČOV postaveny, si města uvědomila, že nestačí jen vyměnit dlažbu za veselejší a dát doprostřed směrovku k světovým metropolím (náměstí ve Vysokém Mýtě), ale že je potřeba veřejné prostory nově definovat a kvalitně navrhnout.

Začalo to v Olomouci (HŠH) a Frýdlantě (Balda, Janďourek), pokračovalo v Pardubicích (Walter), v Dobříši (FAM) a Chebu (A69), v posledních letech nastal doslova boom architektonických soutěží na náměstí a hlavní třídy měst. Těším se na realizace z těchto soutěží v České Třebové, Hostomicích, Zábřehu, Lysé nad Labem, Kladně, Červeném Kostelci, Plzni, Mělníku, Písku, Kolíně, Brnu a Praze. V Táboře (náměstí TGM) a Zlíně (Gahurův prospekt) již první z této nové vlny realizovali. Jsou ale i odstrašující příklady, jako je ten z Mladé Boleslavi s náměstím rozpukaným podzemními garážemi a podivným „potokem“ s umělými lidmi. Specifickou částí pak jsou parky.

Vegetace je přece jen živý materiál, sám odmítám, aby se o ní hovořilo jako o vystavěném prostředí. Za rekonstrukci nemůžeme považovat pouhé ponechání význačných prvků, stromů. Hovoříme ale o ní, pokud měl park významné a kvalitní založení, které se obnovuje, reinterpretuje. Takovým procesem prošel třeba i park Přátelství na Proseku (O. Kuča jako autor původní i rekonstruované podoby – revitalizace společně s A05) a čekají na něj Karlovo náměstí v Praze stejně jako Žižkovy sady v Hradci Králové (v obou případech původní návrh F. Thomayer).

Soutěž jako standard

Specifickou a velmi aktuální oblastí rekonstrukcí jsou industriální objekty. Valnou většinu z nich vlastní soukromé firmy a nutno říci, že tím budovy ve většině případů spíše trpí. S výjimkou nadšenců, jako jsou manželé Prouzovi, kteří obnovili pivovar v Lobči, úpravy bývalého statku v Honěticích na biotopové koupaliště (Prokš, Přikryl), nebo obnovy Dolních Vítkovic (Pleskot) je na chátrající industriální budovy žalostný pohled.

Mapování se věnuje Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze. Lepší vyhlídky většinou čekají stavby v majetku samospráv či státu, byť ne nezbytně. Rekonstruovaný pivovar v Domažlicích (Mepro) je pozitivním příkladem.

Typickou doménou soukromých investic pak jsou bytové objekty – rodinné domy, bytové domy a hotely. Klíčovou otázkou zde je vždy, zda je zájem uchovat historickou podstatu objektu. Pouhou ekonomickou úvahou bychom zejména u rodinných domů museli dospět ke zbourání. Smyslem rekonstrukcí je ale dát minulému nový život. Výborným příkladem je rekonstrukce usedlosti u Milevska od manželů Nacházelových.

Měřítko rekonstrukcí pak může jít až na úroveň jednoho bytu, kde je naštěstí kvalitních příkladů již nepřeberně. Specifické jsou bytové nebo vůbec městské domy. Kromě řady zdařilých rekonstrukcí například ateliéru Lábus (Na Smetance, Palác Langhans) se právě zde odehrávají velmi specifické případy „vykuchání“ objektů s výjimkou celých nebo torz obvodových stěn. Za všechny jmenujme domy na I. P. Pavlova v Praze nebo dům Myšák.

Je škoda, že právě nad těmito příklady se nevede odborná debata. Nedobrá situace bohužel panuje u panelových domů, jakkoliv se někdo může u rekonstrukce paneláku pousmát. Díky privatizaci je bohužel obtížné dohodnout podstatnou renovaci a většina úprav skončí u zateplení a veselých barev.

Stále čekáme na rekonstrukci úrovně Lacaton Vassal ve Francii, či alespoň úprav východoněmeckých paneláků, které se naštěstí na rozdíl od nás privatizovaly až po rekonstrukci. Přesto se najdou kvalitní příklady, jako je příklad z Rožnova pod Radhoštěm (Holiš, Šochová). Je škoda, že selhává program regenerací panelových sídlišť.

Tyto úpravy, většinou vybrané podle nejnižší ceny projektu, bohužel spíše tupě „restaurují“ původní síť cest, či dokonce „zglajšaltují“ drobnou architekturu na pouhý trávník a betonové chodníky (Písek, sídliště Jih).
U hotelů se také odehrávají výrazně kontrastní situace. Od demolic (Hotel Praha), přes snahu o nekvalitní zásahy (Hotel Thermal v Karlových Varech) a kuriózní úpravy (hotel Hofmeister v Praze) se naopak můžeme dočkat ukázkových příkladů (hotel Karlov v Benešově – K2 a Lábus).

V článku o rekonstrukcích bychom určitě neměli vynechat historické objekty. Myslím, že v ČR nepochybně disponujeme kvalitními odborníky. Bohužel je podle mého soudu prostředí péče o památky velmi uzavřené a jako u každé uzavřené komunity to způsobuje vzájemnou řevnivost a nekorektní jednání, které ve výsledku prostředí památkové péče poškozují.

Kromě rozporuplných zadání na rekonstrukce Mülerovy vily a vily Tugendhat musím zmínit zejména případ hradu Bečova. Po dlouhých letech Národní památkový ústav konečně zkusil pro výběr architekta architektonickou soutěž. Samotný průběh, výměna části poroty, vyloučení vítěze a nakonec bankrot vybraného projektanta bohužel prostředí památkové péče vrhlo zpět k tajnosnubnosti.

Byl bych velmi rád, kdyby se jí zbavilo, začalo architektonickou soutěž používat jako standardní nástroj a otevřelo tím prostředí obnovy památek zájmu veřejnosti a potažmo i exportu našich odborníků za hranice. Jak prezentoval diplomant na ČVUT k tématu obnovy památek na konci 19. století: na rozdíl od tehdejší doby dnes postrádáme tematizování památkové péče a diskusi nad jejími koncepty a postuláty. Památková péče řeší jednotlivé kauzy, ale postrádá hlubší smysl. Štěstím v neštěstí jsou pak nezisková sdružení, jako je portál ProPamátky, který intenzivně podporuje jejich záchranu.

TEXT: PETR LEŠEK
FOTO: STUDIO RAKETOPLÁN, PIXABAY, SHUTTERSTOCK

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 6/2016.