Škola, kvůli které by se nejeden dospělý rád vrátil do dětských let
Hovorčovické děti jednoho dne našly kouzelné sluchátko: „Prosím, my bychom chtěly pěknou novou školu, do které budeme chodit rády a kde nás bude učení bavit.“ A ze sluchátka se ozvalo: „Ale jistě, jak si přejete...“
Nová škola vznikla rekonstrukcí a přístavbou historické budovy z poloviny devatenáctého století. Ta v průběhu času nejednou změnila svou funkci a byla mnohokrát přestavována. Škola zde sídlila od padesátých let do roku 2000, od té doby dům chátral. Koncept dostavby je založen na kontrastu dvou hmot – původní rekonstruované budovy a nové přístavby. Oba objekty se od sebe liší už na první pohled – jak svým tvarovým řešením (sedlová vs. plochá střecha), tak i materiálem fasády (obyčejná omítka vs. obklad cihelnými pásky). Starší části budovy navrátil architekt Ondřej Tuček původní archetypální podobu, která zdůrazňuje její historický význam a dominantní roli v urbanismu obce.
Bylo nutno nahradit dožilé stropní a střešní konstrukce a také vyřešit izolaci spodní stavby. Budova prošla celkovou rekonstrukcí, dostalo se jí i zcela nové střechy a stropů. V maximální možné míře zde byly využity stávající otvory (dveřní i okenní), pouze v severní a západní stěně došlo k mírnému přeformátování některých otvorů a vybourání nových tak, aby vnitřní prostory byly dostatečně osvětleny. Nová střecha byla o metr zvýšena, aby měly podkrovní prostory dostatečnou výšku, a tím pádem také využitelnost. Střecha s monolitickou konstrukcí je nyní bez přesahu, se skrytými žlaby i dešťovými svody a má plechovou pozinkovanou krytinu.
Tradice i hravost
Ondřej Tuček navrhl novou část školy se záměrem výrazné výrazové odlišnosti v kontrastu s původní budovou. Obě části spojuje v místě stávajícího schodiště komunikační krček, do něhož zároveň ústí i hlavní vstup. Umístění přístavby při severovýchodním rohu pozemku optimálně využívá školní pozemek a ponechává velkou rezervu pro umístění hřiště a školní zahrady. Jednoduchý třípodlažní hranol leží podél původní budovy. Jeho proporce jsou však štíhlejší a jeho perforace nepravidelně rozmístěnými okenními otvory dvou rozměrů vnáší do celkové kompozice hravost. Škola poskytuje zázemí pro pět kmenových učeben prvního stupně, jídelnu s přípravnou, družinu, knihovnu, šatny a hygienické zázemí. Na hlavní vstup navazuje hala se schodištěm a výtahem, odkud jsou přístupné šatny, družina a školní jídelna. Ta může díky své pozici fungovat nezávisle na provozu školy a poskytuje tak prostor pro obecní společenské akce ve večerních hodinách.
Původní a nový stav
Světlo, zvuk, barvy
Výrazným prvkem interiéru školy a centrálním komunikačním prostorem je dvoupodlažní atrium. Osvětluje ho střešní světlík a propojuje obě úrovně učeben. V patře najdeme čtyři učebny a hygienické zařízení. Učebny nemají stejný tvar ani velikost, i orientace ke světovým stranám se liší. Každá je proto zařízena mírně odlišným způsobem tak, aby školní lavice měly správné osvětlení denním světlem zleva a zezadu. Ve třetím podlaží se nachází pátá učebna, knihovna a také zázemí učitelského sboru (kabinet a sborovna). Chodbu ke sborovně doplňuje malá kuchyňská linka, chodba k ředitelně je lemována vestavnými skříněmi pro uložení školních pomůcek.
Vertikální komunikaci zajišťuje historické schodiště v původní budově, které bylo pouze očištěno, opraveno a doplněno novým ocelovým zábradlím s dřevěným madlem. Pro bezproblémovou komunikaci i pro handicapované uživatele umístil architekt Tuček v rámci svého návrhu do prostoru atria také výtah. Pobytové a komunikační prostory školy jsou vybaveny akustickými podhledy, které zajišťují zvukovou pohodu a klid pro výuku, zároveň působí také jako zajímavý interiérový prvek. Díky nápaditému a hravému návrhu Ondřeje Tučka vyrostla v Hovorčovicích škola, kvůli které by se nejeden dospělý rád vrátil do dětských let a s chutí se posadil do hráškově zelené lavice.
Půdorys 1. NP
Půdorys 2. NP
Půdorys 3. NP
Řez
Architekt: Ondřej Tuček
Projekt: 2014
Realizace: 10/2014 – 09/2015
Zastavěná plocha: 373 m2
Plocha pozemku: 1279 m2
text: TEREZA JANIŠOVÁ
FOTO: ARCHIV ONDŘEJE TUČKA
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.