Živelnost, neuspořádanost, nepředvídatelnost. Nová mateřská školka v Říčanech se inspirovala dětmi

Říčany patří mezi desítky měst a obcí, kam odchází bydlet mladí lidé kvůli vysokým cenám bytů v Praze. Sekundárním jevem jsou pak zvýšené nároky na občanskou vybavenost, zejména pak na školy. Právě Říčany pak s nedostatkem míst pro předškolní děti dlouhodobě bojovaly. Řešením je Mateřská školka Větrník od architekta Davida Krause a jeho ateliéru Architektura.

Zadáním města bylo navrhnout novostavbu školky se sportovním zaměřením,  kapacitou pro 112 dětí ve 4 třídách a objekt tělocvičny, který může sloužit i pro veřejnost. Školka byla plánována v rámci nového rozvoje území Říčany-Větrník. Na parcelu ve tvaru ‚L‘ proto Kraus s týmem spolupracovníků umístil trojici objektů a vzájemně je propojil – školku, tělocvičnu a zahradu. Zatím však byla realizována pouze školka a zahrada, na tělocvičnu se možná jednou dostane.

„Ještě než jsme přistoupili k návrhu, přemýšleli jsme o dítěti jakožto fenoménu – čím je jiné než dospělý člověk? Co je pro něj důležité? Co vše vůbec tvoří dětství? Není to jen rodina, zážitky na hřišti s kamarády, jsou to i objekty, které navštěvuje, instituce, které jej uspořádávají, vměstnávají do Systému. A jaké má dítě fyzické schopnosti? Co stárnutím ztrácí, co potřebuje pro svůj pohyb?“ nastiňuje Kraus, jak k projektu od začátku přistupoval.

Dohledal proto spoustu příkladů netradičních či výjimečných školek a škol z celého světa. „Některé by bohužel byly v naší společnosti nepostavitelné (což o ní něco vypovídá). Jsme dnes svázáni tak přísnou a tak bohatou legislativou, že ta již spíše omezuje, než aby umožňovala rozvoj společnosti jako celku. Dítě je v Systému a účelem je, aby se stalo řádnou (a pokud možno neproblematickou) součástí společnosti. Nejen kvůli tomu vidíme dnes takový rozvoj alternativního školství,“ poznamenává Kraus.

Město Říčany však podle Krause od začátku vykazovalo směrem k projektu odvahu, velkorysost a modernost, což mělo za následek výslednou podobu a funkčnost objektu.

Školka jako skrýš

Kraus s týmem rozdělil hmotu objektu na několik částí. Kostka, v které jsou umístěny provozy, zázemí, kanceláře, vstupy a vše ostatní pro praktické fungování provozu, byla poskládána co nejúsporněji. Na tuto hmotu se pak napojují prostory jednotlivých tříd, které už nejsou obdélníkové a navazují na prostor zahrady. Jsou to nepravidelné světy na hraní. Pagody zvenku tvoří siluetu domu a zevnitř skrýš, indiánské tee-pee, prostor, kam dopadá světlo z trojúhelníkových okének, přiznané dřevěné konstrukce jsou větvovím stromu.

Důležité je vstupní atrium – obří pavoučí síť, speciální herní prostor přístupný ze všech tříd, lanové centrum přímo ve škole. „Doufáme, že bude využíváno a děti se budou houpat, létat ve vzduchu. Síť je nesena neopracovanými kmeny stromů, jimž bylo za jejich službu poděkováno,“ podotkl Kraus. Atrium bude sloužit i jako komunitní prostor, pro zpívání, hraní, výstavy kreseb, divadlo, setkávání s rodiči.

Objekt školky má podle Krause dvě tváře. Do ulice drží hmotu a podporuje dojem tradiční ulice, do ní se tváří „normálně“, do zahrady je už ale hravá, zde nefunguje jako tradiční budova. Rozechvívá se, hmoty se rozpadají a prostor se tak může otevřít, aby do něj proniklo světlo a Slunce. Hlavní vstup do školky je z ulice, provozy jsou umístěny v přízemí, kanceláře v patře. Velkorysé atrium navazuje na šatny jednotlivých tříd. Dvě třídy se nacházejí v přízemí, dvě v patře.

Uliční fasáda školky je částečně řešena jako vertikální zeleň, která bude košatět a zahušťovat se, aby jednou pohltila celou tuto fasádu. Vstup má připomínat přístup do nějakého záhadného chrámu či do kosmické lodi. Vedení technické infrastruktury je částečně pohledové, i tento faktor má přispívat k přirozenosti, aby dítě vidělo, kudy teče voda, elektřina či kudy proudí teplý vzduch. Barvy jsou jásavé, kontrastní, mají prosvětlovat i širší okolí.

Tlak na finance i na detaily

Za domem je hřiště. To je v současnosti nedokončeno, je realizováno jen částečně. Určitým omezením je jeho svažitost a prostorová omezenost, což je dáno okolními soukromými pozemky. „I zde jsme chtěli, aby byl vytvořen zelený svět fantazie, jakoby z nějaké dětské knížky či pohádky. To, zda se to podařilo, uvidíme po dokončení a až doroste vysázená zeleň,“ doufá Kraus.

Stavba probíhala s tlakem na finance, i s určitými těžkostmi, které vyplývaly z netradičního prostorového pojetí a složitějších detailů. Ne vše se realizovalo podle představ architektů.

„Chtěli jsme vybudovat dětem objekt, který bude neinstitucionální, netradiční, hravý, bude umožňovat rozvoj jejich vnitřní kreativity, bude podporovat všechny krásné specifičnosti dětské duše i mysli, bude umožňovat schovku, detail, světlo, jasné barvy a materiály v jejich přírodní podstatě. Objekt, jež bude dětem tvořit podvědomé obrazy, které jednou možná vyvstanou v dospělosti, aby rozvinuly Něco…,“ uzavírá Kraus.