Od veřejných lázní k akvaparkům

Veřejné lázně se staly v první polovině 20. století přirozenou součástí měst, lidé je využívali jako místo setkávání, relaxace, sloužily však i pro hygienu. S postupným zvyšováním životního standardu obyvatel se také měnila funkce krytých lázní. Doba prvorepubliková umožnila vytvoření movitější měšťanské vrstvy obyvatel s dostatkem volného času. V duchu hesla Ve zdravém těle zdravý duch začalo mnoho těchto lidí vyhledávat sportovní aktivity a plavání patřilo mezi velmi oblíbené.

Zlatá éra moderní architektury i v této oblasti přinesla některé zajímavé realizace. Dodnes fungují například městské lázně z roku 1929 od Bohuslava Fuchse v Brně-Zábrdovicích nebo sportovní bazén v secesním pražském Paláci YMCA  Na Poříčí, inspirovaný prostředím amerických univerzit. Bazény se staly i součástí suterénu zadního traktu budovy Ústředí elektrických podniků od Adolfa Benše a Josefa Kříže na Bubenském nábřeží v Praze (1935).

Lázně, ukryté v suterénních prostorech, ovšem zůstávaly nevyužity v letním období. Ideálem se proto stala realizace Martina Elsässera z roku 1928 ve Frankfurtu nad Mohanem – bazén s otvíratelnou prosklenou jižní stěnou. Pod tímto vlivem pak vznikly např. Schichtovy Lázně v Ústí nad Labem (arch. P. Brockardt) či lázně Oldřicha Lisky v Hradci Králové (1931–1933). V těchto lázních se už tehdy objevily výkřiky moderní techniky, které jsou považovány za moderní i dnes: prosvětlení vodní hladiny či umělé vlnobití. Ve stejné době lze už vystopovat i snahu o polyfunkční využití budov – dokladem je Hotel Axa od Václava Pilce (1932) – ve dvorním křídle osmipatrového domu byl bazén, parní lázně, tělocvična, v horních patrech penzion.

Doba válečná a těsně poválečná podobným projektům z pochopitelných důvodů nepřála. Budování socialismu poté přineslo objednávku kolektivních sportovních středisek, často ale zůstalo pouze u architektonické soutěže. Jedinou významnou stavbou té doby tak zůstává dodnes plavecký stadion Richarda Podzemného a Gustava Kuchaře v Praze-Podolí (1965). Charakterizuje ji dynamická konstrukce kryté haly z masivních železobetonových nosníků, která zčásti slouží jako tribuna pro venkovní sportovní bazén. Dynamická křivka vlny v zastřešení byla na svou dobu odvážným prvkem, zvláště v době vleklého socialistického stavebnictví.

Díky šťastnému umístění pod skalnatým svahem Kavčích hor nedaleko centra města je stadion dodnes nejnavštěvovanějším koupacím areálem v Praze, ačkoli co do počtu atrakcí už dávno netriumfuje. Současným trendem vodních areálů již není utužení zdravého těla, jde především o zábavu. To v praxi znamená méně bazénů pro plavání a více vířivých či masážních koupelí, skluzavek, toboganů a herních prvků. A protože vodní areály jsou ekonomicky prakticky vždy nevýdělečné, musí být zábava propojena s dalšími funkcemi – hotely, restauracemi, kosmetikou, masážemi apod.

Iva Nachtmannová, s využitím práce Markéty Svobodové ­Lázně, plovárny a bazény v české architektuře 19. a 20. století
Foto: autorka