„Trafačka“, která přežila vlastní smrt. Nyní slouží jako komorní galerie

Obecní trafostanice na Smíchově byla postavena v rámci elektrizačního programu v roce 1925. Tak jako mnoho technických staveb z oné doby, nejednalo se o pouhou lacinou kostku, ale o nepřehlédnutelnou dominantu ve střídmě rondo kubistickém slohu s prvky art deka v severním cípu trojúhelníkového veřejného prostranství.

Jak čas ubíhal, z dřívějšího náměstíčka se stal zastrčený zásobovací dvůr, secesní palác byl zbořen a celé místo se stalo periferií. A „trafačka“ samotná? Ta přestala sloužit svému účelu, byla nahrazena modernější a výkonnější transformační stanicí. Zdálo se, že osud Trafostanice je zpečetěn a po letech v dezolátním stavu bude pobořena, tak jako se to stává s nepotřebným městským „mobiliářem“ v Praze i jinde v Česku.

Prohlášení za kulturní památku v roce 2003 pak mohlo být jen intermezzem v cestě k zániku, protože pouhé umístění na seznam a štempl na úřednických lejstrech často také nic nezmůže.

Architekt pozoroval a naslouchal

V roce 2013 se však na scéně objevuje Atelier Hoffman a pod vedením architekta Patrika Hoffmana utíká Trafostanice hrobníkovi z lopaty. „V roce 2013 jsme začali – POP UP AKCÍ – Atelier LIVE v rámci festivalu Design blok 2013, kdy jsme strávili 14 dní na místě, otevřeli kavárnu, pozorovali a naslouchali. Oceňovali jsme syrovost domu, místa, autenticitu. A to jsme nechtěli vymazat,“ osvětluje Hoffman svou motivaci.

Veškeré úpravy a proměny stavby se děly pod heslem „Neuspěchat to. Porozumět místu“. Není se ostatně čemu divit, objekt zde stál přes 80 let a pro Patrika Hoffmana bylo mnohem důležitější zachovat nenapodobitelný genius loci celého prostoru. Úplně původně si zde chtěl Hoffman, sám zodpovědný za několik konverzí industriálních staveb, zřídit pobočku svého atelieru, z čehož nakonec sešlo.

Zatím poslední kapitola v knize zmrtvýchvstání Trafostanice se začala psát v roce 2020, kdy prostory začala využívat galerie dokumentární fotografie ASA 400. Aktuálně se tu pořádají výstavy známých fotografů, a sice ve výstavním sále v patře, kam se člověk dostane skrze repasované schodiště. Uzavřením výklenku ve východní straně vznikl plynulý výstavní prostor.

Na stěny byly instalovány bílé panely zakrývající okna a na stropě přibyly kolejnice umožňující variabilní nasvícení. Sál je strohý a nestrhává na sebe pozornost, proto se návštěvník může plně soustředit na vystavované fotografie. Ze sálu je možné vyjít i na balkon nad půlkruhovým rizalitem.

Práce není u konce

V přízemí potom vznikla kavárna s několika stolečky a židlemi a book shop. Tento interiér prošel největší změnou – původní jsou pouze přiznané železobetonové trámy. Stěny byly nově omítnuty hladkou omítkou, okenní otvory byly osazeny novým pevným zasklením a přibyl rovněž kavárenský mobiliář tvořený kuchyňskou linkou a barem.

Hoffman se při návrhu rekonstrukce držel striktně původního architektonického řešení. Podařilo se mu tak obnovit mnoho autentických rondokubistických prvků jako jsou okna s výplní ze sklobetonu. Oproti původnímu řešení se změnila finální povrchová úprava fasády, nově tvořená strukturálním štukem přírodní šedé barvy. Pro větší transparentnost objektu byly původní vstupní dveře nahrazeny dvoukřídlými dveřmi s výrazným prosklením, který kolemjdoucím ukazuje, co se právě vevnitř děje.

„Pevně věříme, že obnovou trafostanice, s důrazem na zachování autenticity, začal rehabilitační proces toho architektonicky silně poškozeného území. Naše práce, nekončí, nespěcháme,“ slibuje Hoffman.