Pět hravých domů mezi vilami

Noblesní, poctivý a velkorysý. Tak na člověka působí zdánlivě obyčejný komplex pěti bytových domů roztroušených na mírném svahu mezi řevnickým náměstím a vlakovým nádražím. 

Domy vznikly na základě iniciativy místních obyvatel Petra Kozáka a Heleny Vaňkové, kteří do projektu vložili svou energii, finance a touhu zachovat v Řevnicích to nejlepší z étosu malého města a současně mu dodat to nejlepší ze současné české architektury.

Řevnice jsou díky své dobré dopravní dostupnosti a blízkosti Prahy městem s dlouholetou tradicí rozlehlých vil s bohatšími majiteli. Když se ale investoři projektu Corso pod Lipami dozvěděli o tom, že by se pozemek v blízkosti řevnického náměstí měl stavebně rozvíjet, měli představu poněkud odlišnou. 

Chtěli zachovat hustotu městského jádra, ale zároveň vytvořit moderní uskupení domů s jasným architektonickým výrazem a kvalitním veřejným prostorem v prostoru mezi jejich objemy.

Příroda i blízkost města

„Chceme vybudovat prostředí, ve kterém bychom sami rádi žili. Prostředí bohaté, ale obyčejné, krásné a současně normální. Rádi bychom dali prostor rodinám, aby zde vychovaly sebevědomé a velkorysé děti. Protože to je vlastnost prostředí, které je to schopno v člověku vypěstovat. Řevnice totiž nikdy nebyly Pražskou periferií, bylo zde spíše prostředí vhodné pro odpočinek, a tak zde rostly některé části vilových čtvrtí s domy s vysokým standardem a výjimečně dobré architektury. K tomuto období bychom se rádi připojili,“ říká architektka Alena Šrámková.

V místě vznikly kvalitní byty nedaleko přírody, ale přitom s dobrou vazbou na českou metropoli. Jednotlivé domy jsou komponovány jako svébytné objekty s vlastním charakterem. Každá stavba je originálem, ale je zřejmé, že vznikly ve stejné době a s důrazem na to, aby mezi nimi vznikala příjemná zákoutí a volně průchozí prostor pro všechny obyvatele Řevnic.

Hmoty jsou ozvláštněny použitím různých typů střech. Dům, který se krčí pod lipami a má šikmou střechu, dostal jméno Cecílie, rozmarný dům s kulatou střechou se jmenuje Otýlie, kolem veřejné cesty se otáčí dům Rudolf, velkoryse prosklený noblesní dům se zove Sylvie. 

Od bílých fasád těchto čtyř staveb se liší červený Otakar, který navazuje na historický dům č. p. 2 na řevnickém náměstí. Ten byl v rámci projektu také rekonstruován a na rozdíl od pěti ostatních domů má obchodní a hotelovou funkci.

Na nádraží

Mezi oběma červenými domy navazuje na řevnické náměstí malá piazetta s jednoduchým vodním prvkem a solitérním stromem. Ta značí začátek veřejné dlážděné cesty, která spojuje řevnické náměstí s nádražím. Veřejný prostor se ještě jednou rozšiřuje v neobvyklém tvaru trojúhelníka, jehož jedna strana je vymezena natočeným domem Rudolf.

Vnitřní prostor je navržený s vysokou dávkou velkorysosti, pro Šrámkovou tak typickou. „Když děti vyrůstají v malých prostorách, nemohou být dost velkorysé a já velkorysost považuju za strašně důležitou pro život. Chci dávat lidem to, o čem jsem přesvědčena, že jim prospěje na duši,“ říká architektka.

Padesát bytů se od sebe liší prostorovým členěním, přestože všechny spojuje promyšlená dispozice. Každý z majitelů si tak mohl svobodně zvolit dispozici, která nejlépe vyhovuje jeho stylu života.

Filosofie projektu se harmonicky snoubí s duchem lokality. Zatímco většina developerských projektů vzniká „na zelené louce“ uprostřed ničeho, Corso Pod Lipami důmyslně vyplňuje nevyužitou proluku v samém srdci Řevnic. Na dotek všem potřebným službám a přitom v klidu a vzrostlé zeleni.