Peter Bednár z Jakub Cigler Architekti: Jak skutečně zadržet vodu ve městě

Zadržování a zasakování vody v městské krajině je téma s prakticky univerzální podporou. Je to jedno z mála témat, kde koncepční odpor vůči takovým řešením neexistuje, a to nejen mezi odborníky, politiky, ale i širokou veřejností. Proč je tedy příkladů z praxe stále pomálu?

Bez ohledu na politickou orientaci a světonázor platí, že vodu je dobré zadržet na místě svého dopadu. Zní to celkem logicky. Zatímco v přírodním prostředí se polovina srážkových vod vsákne v místě, kde naprší, 40 % se odpaří a jen 10 % odteče, v urbanizovaném prostředí je tento poměr naopak.

Vsákne se jen 10 % a polovina odteče jinam, v nejlepším případě do velmi nákladné podzemní kanalizace, která ale v případě nečekaně intenzivní srážky nemusí stačit, v případě dlouhodobého sucha je zbytečná, a i při správné funkčnosti nevyužívá potenciálu sloučení povrchového sběru vody do estetické, městotvorné funkce veřejné zeleně.

I bez koncepčních debat o srážkových poměrech v různých typech území je srozumitelné, že je Česko střecha Evropy, a proto by se pitnou vodou alespoň neměl splachovat záchod. A to i přesto, že je u nás voda tak levná, že běžný člověk asi ani netuší, kolik vlastně stojí (aktuálně zhruba 9 haléřů za litr).

Tento stav není novinka, deklarovaná podpora takovým záměrům trvá i v našem prostředí minimálně posledních 10 let, kdy se od nové výstavby očekává nejen lepší design, ale i zodpovědnější přístup k zeleni a širšímu kontextu. Viditelně zhoršující se klima se projevuje stále více, a hlavně v letních měsících se tropická vedra mísí s odhodláním dělat něco alespoň s vodou.

To je správné odhodlání, sběr vody nezamezuje jen plýtvání, ale má přímé dopady na pocit z měst: více stínu, více vlhkosti, více mlžítek a pítek, regenerace břehů, zeleně a více vodních ploch. A je to i dobrá strategie: místo představy vzdáleného a abstraktního klimaticko-energetického řešení, které se projeví osobním nepohodlím ihned, s benefity za dlouho a někde jinde, je zadržování vody něco velmi srozumitelného, a hlavně viditelného. Klima řešíme na vlastním dvorku, je to hezké, a ještě jsme ušetřili, buď za kanalizační infrastrukturu, zpětným využitím šedé vody, nebo obojím.

A možná se i předpokládá, že to bude vůči klimatickému ohrožení stačit. Dvě auta jsou v pořádku, vždyť jsou zaparkovaná mezi stromy, nebo je nad garáží fontánka. To sice zdaleka není pravda, sběr vody je zařazen spíše v rámci adaptačních, ne mitigačních opatření, ale opět, vzácnou shodu alespoň na něčem je dobré využít.

Projekty přibývají pomalu

Přes první úspěšné české implementace se bohužel zřejmě nedá říct, že je vyhráno. Projektů přibývá tak pomálu, že prakticky každá realizace, co nabídne přinejmenším dílčí řešení, se ihned ocitne v seznamech dobrých příkladů. Co nejhlasitěji pochválit každou snahu je důležité, byť by byla sebemarginálnější, ale celkový rozsah postavených řešení zatím určitě zásadně nezamezí vysychání půdy, k mitigaci nebo adaptaci na budoucí klimatické podmínky rozhodně nestačí.

A široká veřejnost, hlavně po velké popularitě fotek úspěšných realizací z jiných měst může být oprávněně zklamaná dosavadními výsledky, které s vodou sice pracují, ale bez sledování odborných publikací nebo developerských brožur by si toho nikdo nemusel ani všimnout. Nové stromy na Václavském náměstí nebo u Muzejní oázy sice mají správné retenční nádrže pod propustnou dlažbou, ale běžný kolemjdoucí nemusí mít ani o jednom ponětí.

Hlavní bariérou jsou stále územní plány, které hospodaření s dešťovou vodou řeší jen okrajově a stále doporučují nepřijatelně zaostalé řešení v podobě dvou kanalizačních sítí, jednu pro splašky, druhou pro srážky.

Na poli odborného přesvědčování už se podařilo dost. Krajináři, architekti, urbanisté, developeři i řada městských úředníků tyto přístupy zná a k dispozici je mimo jiné i speciálně pro naše podmínky už druhé vydání mimořádně kvalitního manuálu Voda ve městě, od Martiny Sýkorové, Jana Macháče, Pavla Tománka, Lýdie Šušlíkové a kolektivu, která ukazuje první podařené příklady, typologie vhodných řešení i zbývající překážky. Kniha je tak podařená, že ji lze klidně považovat za jednu z „realizací.“ Nejedná se o stavbu, ale dává možnost vzniku mnohým dalším.

Na současný stav nakládání s dešťovými vodami tak můžeme mít dva pohledy, ten pesimistický, kde se seznam dlouhodobých překážek nijak nekrátí a projekty vznikají pomalu a ve skromnějším měřítku, než jaké bychom si asi přáli. Hlavním špuntem zůstávají územní plány, které mimo Olomouce hospodaření s dešťovou vodou řeší jen okrajově a stále doporučují nepřijatelně zaostalé řešení v podobě dvou kanalizačních sítí, jednu pro splašky, druhou pro srážky.

Plánovací dokumentace odtokové poměry a směr vody na terénu neřeší nijak, natož v rámci nějakého propojeného celku. A i přes osvětu mnoho projektantů tyto prvky stále nezná, dopravní inženýři s nimi nepočítají vůbec, městské správcovské firmy je odmítají přebírat, a pokud by měly vzniknout v historických centrech, odmítnou je památkáři, pro které je nepřítel i strom, natož zasakovací průleh. Koeficienty zeleně zadržování vody penalizují, protože vodní a propustné plochy se do pedantských tabulek nezapočítávají. A hlavně, městské části je nevyžadují, na případném vzniku se tak častěji podílejí Odbory životního prostředí.

Vznik těchto prvků je tak většinou na dobré vůli investora a přesvědčivosti architektů. Není divu, že to, co se skutečně postaví, bývá zlomek z původně navrhovaných řešení. Dalším paradoxem je, že nejsnazší je navrhování těchto prvků pro komerční a kancelářské objekty, popřípadě i v kulturních a veřejných stavbách.

Nejméně těchto projektů vzniká v rezidenčních záměrech. Tam se ke všem ostatním překážkám výstavby přidává někdy i nedůvěra obyvatel. I nejrozsáhlejší projekt, brněnský park Pod Plachtami, narazil na počáteční nedůvěru obyvatel: určitě budou komáři (nejsou), bude to nebezpečné pro děti (není), a hlavně, retenční prvky byly kritizované podle dlouhověkých obav z temných, nebezpečných a zapáchajících močálů. Téměř 10 let od realizace ale ukazuje, že se žádná z obav nenaplnila, i když je možné, že místním mohou vadit pravidelné návštěvy fotografujících zájemců o tuto povedenou realizaci.

Dobré příklady táhnou

A pak je ještě ten optimistický pohled, kdy se počet a kvalita zadržování zvyšuje, i když ne každý projekt navrhuje zadržovací opatření v rozsahu a viditelnosti parku Pod Plachtami. Není to jen nedostatkem snahy designérů a ochoty developerů. Projekt naší kanceláře, Parková čtvrť pro společnost Central Group, nabízí zasakování v travnatém centrálním pásu, který tvoří hlavní osu budoucí čtvrti.

Jedná se ale jen o zasakování z povrchů, střechy bohužel nebylo možné zahrnout, kvůli komplikacím z předepsaných podzemních garáží, které by srážky dovedly metr a půl pod úroveň terénu, mimo realistický dosah blízkých průlehů. Přesto se alespoň něco bude zasakovat a snad tato čtvrť povede ke zvýšeným očekáváním množství a typologií retenčních prvků do budoucna.

I přes osvětu mnoho projektantů prvky MZI stále nezná, dopravní inženýři s nimi nepočítají vůbec.

Zajímavé projekty vznikají i jinde: pražské projekty většinou skandinávských developerů. Jinonická Botanica od společnosti Skanska recykluje šedou vodu a nabízí velmi podařený veřejný prostor. Ještě dál jde SUOMI Hloubětín, kde zatím vznikl asi nejkomplexnější přístup k vodě a jejímu hospodaření. Voda z budov je svedena do retenčních nádrží, z nich proudí do zasakovacích průlehů, z nich do malého jezírka uprostřed čtvrti a z něj přepadem může odtékat do Rokytky, která se z městské stoky v tomto místě stala díky meandrové revitalizaci koryta téměř dokonale přírodním vodním tokem.

Povrchový sběr je možný díky propustným dlažbám a mezerám v obrubnících směřovat do rozlivných luk. Čtvrť hlásí zachycení a zpracování všech srážkových vod přímo na pozemku a není důvod nevěřit, navíc zpracování veřejných prostor je velmi důstojné. Jediný problém tak může být v celkovém vnímání čtvrti, která se budovami a jejich rozmístěním zásadně neliší od aktuálního vyššího standardu. Z toho ale těžko vinit investora, postavil jen to, co aktuálně pražská stavební legislativa považuje za správné.

Potřebná změna legislativy

Pokud chceme ještě zvýšit standardy zadržování a managementu vod, budeme muset víc tlačit na legislativní změny. Takhle by měl totiž vypadat ideální konečný stav budoucích měst, kde sběr vody není jen příležitostné doplnění převažujícího standardu výstavby: historické centrum měst je plné stromů v ulicích a náměstích umístěných a zasazených tak, aby příjemně stínily a doplňovaly architekturu budov.

Parametry dlažby a uličních profilů by měly do speciálních rabat směřovat vodu z chodníků a střech pro jejich zálivku a postupné zasakování. Stromy by měly doplňovat malé průlehové pásy a prvky s nižší vegetací. Tam, kde stromy ještě nejsou, nebo se skutečně nevejdou, by měly být na fasádách alespoň popínavé rostliny. Na speciálních budovách, kde je realistické očekávat správnou péči, pak i zelené fasády. Každý vnitroblok by měl být polosoukromou zahradu s možností obyvatel podílet se na jejím chodu a využití.

Zatímco nad veřejnou uliční zelení by měl být profesionální dohled, ve vnitroblocích ať se vyřádí každý, i za cenu občasné kutilské estetiky. Uliční aleje by měly být vzájemně logicky spojené a vést k parkům, náměstím, nábřežím a veřejným budovám, tak aby bylo možné mezi nimi chodit pohodlně pěšky, ve stínu a bez nadměrného hluku a omezení z projíždějících a zaparkovaných aut.

Širší centrum by mělo navazovat jednak pokračováním zelených ulic, ale i většími zasakovacími prvky, na které je více místa podél naddimenzovaných komunikací. Každá silnice by měla mít souvislou alej, každý park a zelená plocha by měla sloužit k retenci a přechod do krajiny sídlišť a rodinných domů by měl vytvářet přírodě blízké lesoparky, obestavěné po obvodu novými budovami se zelenými střechami a povrchovým sběrem vody ve veřejném prostoru. Celková plocha urbanizace by zde měla být co nejmenší, tak aby mohl být vodní cyklus co nejblíže přírodnímu stavu. I nejlepší technické řešení je totiž horší než ponechat vodu ve zcela přírodním režimu.

Od akupunktury k plánování

Současný repertoár opatření je tak podobný akupunktuře a revitalizaci, ale jednou by mělo dojít i k zásadní revizi celé logiky rozvoje a s vodním cyklem v městské krajině plánovat už od začátku: stavět intenzivněji na už urbanizované ploše a zbytek nechat na přírodě.

Vyšší kompaktnost s vyšší efektivitou nízkoemisní dopravy by následně umožnila i zásadně přehodnotit současné nepropustné plochy a stavby infrastruktury pro osobní automobily. Plochy místo městských dálnic mohou být využity pro protipovodňové kanály a parky, trasy pro kolejovou dopravu, nebo rovnou celé nové čtvrti. Některá mimoúrovňová křížení mohou být ponechána jako místa pro budoucí veřejné budovy, podobně jako jsou za tímto účelem dnes používány těžební stavby, ocelárny a fabriky.

Zelené město budoucnosti

Tato představa zeleného příjemného města budoucnosti je ale zatím velmi vzdálená, i když se jí blíží nově populární představa solarpunkové vize budoucích měst. Solarpunk je sice přiznaně utopická vize, ale někde se mu přeci jen trochu blíží. A může to být možná překvapivě v Prostějově, kde díky iniciativě města a návrhu firmy Zahrady Olomouc vznikl zatím možná nejzajímavější rezidenční projekt pro hospodaření se srážkami – park Mládkovy sady v Prostějově.

Pokud chceme zvýšit standardy zadržování a managementu vod, budeme muset víc tlačit na legislativní změny.

Na jižní hraně města, na kterou dál navazuje už polní krajina a směs satelitní výstavby rodinných domů s menšími bytovkami, je malý, dvouhektarový park s retenčními prvky. Nádrž a průlehy plynule navazují na luční výsadby, cesty a terénní modelace. Za 15 milionů, cenu dvou až tří bytů nebo jedné světelné křižovatky, tak vzniklo řešení, které není jen dodatečným (a skrytým) přílepkem výstavby, ale park, který budoucí výstavbu a investice teprve předpokládá a určuje jejich budoucí rozmístění a podobu.

Dřív, než se založí první dům a přistěhují se do něj první obyvatelé, je zde už připravená hotová a funkční retenční a estetická krajina. Má to několik výhod: nově zasazené stromy stihnou vyrůst a dříve, než si obyvatelé stihnou zařídit interiéry, budou mít k dispozici plně vybavený sdílený prostor, navíc s nezanedbatelnou ekologickou službou odlišující se od ostatních, za podobné náklady.

Tento přístup, kdy se nejdřív vytvoří krajina, která předjímá, a následně absorbuje budoucí stavby, je asi nejideálnějším možným řešením a nejlépe naplňuje princip tzv. low impact developmentu: šetrného rozvoje, kde krajinné zásahy nejsou dekorace na závěr, ale samy udávají směr urbanizace. Není to vše, co se dá dělat, sebelepší projekt nevyřeší systémové chyby celé historie lidské urbanizace, ale je to skvělý začátek.