Příběh radnice ve slovenském Leopoldově ukazuje, jak se dá dobře stavět z veřejných peněz

Nová radnice v Leopoldově je více místem než jen solitérní budovou. Nová architektura vstupuje do dialogu s architekturou původního úřadu a spolu s ním vytváří kompaktní městskou situaci.

Budova městského úřadu v Leopoldově je příkladem toho, jak vzniká kvalitní architektura. Když se spojí rozumný investor a dodavatel s architekty, kteří naslouchají a rozumí, vznikne kvalitní dílo. V roce 2014 vyhlásil tehdejší starosta Leopoldova Milan Gavorník architektonickou soutěž na novou budovu městského úřadu, kterou úspěšně realizovala nová starostka Terezie Kavuliaková.

Svým přístupem prokázala vysokou morální a osobní odpovědnost za kulturu a kvalitu společenského života občanů města, když se rozhodla pořídit budovu městského úřadu – jednoho z hlavních identifikátorů měst – transparentním a profesionálním způsobem formou architektonické soutěže. Město Leopoldov nasadilo vysokou laťku.

Řešení prostřednictvím dialogu

Soutěže se zúčastnilo 51 architektonických ateliérů. V porotě zasedly osobnosti slovenské architektonické a odborné scény, architekti Pavol Paňák, předseda poroty, Martin Jančok a Michal Kuzemenský, Milan Gavorník, tehdejší primátor Leopoldova, a Róbert Gergič, člen rady města. V silné konkurenci zvítězil návrh architektonického studia zerozero – Irakli Eristavi a Pavol Šilla.

„Leopoldov je poměrně mladé město, které si buduje svou historii. Bylo pro nás velmi důležité zachovat kontinuitu. Vzpomínky a paměť místa pokračují přidáním další rovinu – kapitolu našeho vstupu. Budova je pro město důležitým prvkem. Lidé si tuto figuru pamatují, jsou na ni zvyklí,“ vysvětluje architekt Pavol Šilla.

Zadavatel byl ochoten naslouchat a klást správné otázky, na které dostával správné odpovědi.

Nová budova a rekonstrukce se nacházejí poměrně blízko sebe. Architekti přistoupili k řešení komplexně. Nejde jen o budovy, ale také o prostor kolem nich. Navrhovaný prostor odlehčili, vydláždili a otevřeli. Nedusí se, působí lehce, láká lidi, kteří si zde rádi posedí. Architekti přistupovali k veřejnému prostoru s náležitým respektem.

Budovy měly jakýsi neidentifikovatelný introvertní prostor, který si zasloužil mít svůj vlastní charakter a sloužit lidem. Očistili ho tedy od všech příměsí a zůstaly jen tyto dvě budovy. Vznikl tak prostor, kterým se dalo procházet a který vytvořil nový moment urbanismu.

Bez prázdného gesta

Ze samotného soutěžního zadání, které vypracovaly VO SK (firma zabývající se veřejnými zakázkami) a architektonické studio 2021, vyplynuly určité parametry. Ty byly při návrhu pro architekty silné a jednoznačné.

Cílem bylo, aby se „vložený“ objekt jevil jako elementární hmota, která vychází ze samotné podstaty vzájemných vztahů a prostorů. Již v průběhu přípravy návrhu hovořili s klientem o tom, jak zajistit, aby byl projekt levný a snadno realizovatelný.

„Nechtěli jsme to komplikovat složitými gesty. Jediné, co jsme si dovolili udělat výraznější, je vstup do budovy. Redukce některých prvků, prostorů a základních parametrů definovaných v soutěžních podmínkách pro nás byla také jasná. Vedli jsme dlouhou debatu o tom, jaká by radnice měla být, jakým jazykem by měla mluvit, a vrátili jsme se k první republice, kdy tyto stavby měly vážnost. Do soutěže jsme šli s elementární škatulkou, ve které bylo zadání definováno. Navrhli jsme přesný systém budov a prostorů podle dispozičního programu městského úřadu. Pro každou z nich jsme hledali optimální polohu a charakter,“ vysvětluje architekt Eristavi.

Po prodiskutování svých představ se zaměstnanci se na základě jejich požadavků podívali na návrh znovu s větším zoomem, a vytvořili tak ideální prostředí a prostor pro ně i pro občany. Vznikla přirozená potřeba některé prostory členit.

„Protože jsou, mohu-li to tak říci, hierarchicky nadřazené ostatním. Obřadní síň, kancelář starosty, zasedací místnosti zastupitelstva a vstupní prostory jsou odlišné. Podle našeho názoru si každý z nich zaslouží svůj vlastní prostorový akcent,“ dodává Pavol Šilla.

Skulptura

Dispozice je velmi racionální, díky tomu jsou kanceláře dobře prosvětlené a otevřené a chodby poměrně světlé. Specifické prostory jsou tři – svatební síň, kancelář starosty a zasedací místnost zastupitelstva. Svatební síň, která vychází z kolektivního prožitku a společného zážitku důležitého okamžiku dvou lidí, architekti skloubili s klenutým stropem. Kancelář starosty jako místo reprezentace moci, kde rozhoduje jedna konkrétní osoba a kde se konají důležitá jednání, je artikulována poloklenbou.

Do hlavní zasedací místnosti, kde se rada schází, umístili světlík. Ze samotné podstaty světlíku vznikla opět zaklenutá struktura, která poskytuje denní světlo a zároveň je i prostředkem pro umělé osvětlení.

„Klenba ve svatební síni byla první, která nastavila způsob členění, a ostatní prostory na ni reagovaly. Do určité prostorové artikulace jsme již vstoupili a využili jsme určitý moment valené klenby. To už předznamenalo, jak se s ní bude zacházet dál. Je zde vysoký předpoklad, že právě toto ztvárnění dává prostoru jedinečnost. A svým specifickým charakterem definuje účel prostoru,“ vysvětluje Eristavi.

Rekonstrukce a nová výstavba původní budovu nevymazaly, naopak ji povýšily. V jistém smyslu se jedná o banální architekturu, ale použitím správných materiálů, dispozice, koncepce a díky lehké sedlové střeše je původní budova větší, vážnější sochou.

Je to jedna figura, na kterou navazuje druhá. Rekonstrukcí, respektive novostavbou vznikly velkorysejší a přehlednější prostory a lepší technické vybavení nejen pro zaměstnance úřadu, ale především pro občany Leopoldova.