Továrna mezi olivovníky

21. prosince 2009

Partneři sekce:

Výrobna olivového oleje nemusí být jen ryze účelová stavba, jedna z mnoha anonymních výrobních hal, jakých je v údolí ve střední části Chile několik. Důkazem je projekt navržený architekty z ateliéru Guillermo Hevia Architects: různobarevné horizontální lamely, které novou továrnu pokrývají, evokují úrodnou zem, zatímco vertikální elementy postupně splynou s dorůstajícími kmeny olivovníků.

Do Jižní Ameriky byly olivovníky přivezeny už v 16. století jednou z Kolumbových výprav, do Chile se rozšířily o něco později. Dnes už má Chile v pěstování olivovníků a lisování kvalitního panenského oleje dlouholetou tradici. V rozlehlém údolí, které ohraničují z východu Andy a ze západu břehy Tichého oceánu, jsou pro jejich pěstování optimální podmínky – podnebí se zde vyznačuje dlouhým, teplým, suchým podzimem a vlhkou, chladnou zimou, podobně jako ve Středomoří.

Když se Alfonso Swett, zakladatel začínající společnosti Olisur, rozhodl pro stavbu budovy na zpracování oliv, obrátil se na chilskou architektonickou kancelář pod vedením Guillerma Hevii Hernandeze. Byl si dobře vědom, že prostřednictvím harmonické architektury může svoji firmu zviditelnit. Architektura nové manufaktury však neměla být pouze reprezentativní, ale především přátelská k životnímu prostředí – stejně jako pěstování olivovníků a výroba oleje.

Vertikály a horizontály
Almazara Olisur, jak se továrnám na výrobu oleje říká, se nachází přibližně dvě stě kilometrů jihozápadně od hlavního města Chile Santiaga; v San José de Marchigue v regionu La Estrella. Zdejší přívětivá krajina s čnícími Andami na obzoru vytváří rámec pro rozlehlé plantáže olivovníků, uprostřed nichž stojí nová továrna.

Její jednoduchý tvar oživuje opláštění, které tvoří horizontální dřevěné lamely v různých přírodních tónech a různých šířkách. Barvy nevolili architekti náhodně, ale podle předem zpracovaného grafického návrhu, aby výsledný efekt připomínal vrstvení půdy. Na čelní fasádě jsou lamely vytaženy nad úroveň zastřešení výrobní haly a tato část fasády je odlehčena průhledy mezi jednotlivými lamelami. Horizontální linie dramaticky narušují vklíněné, mírně vychýlené vertikální elementy, které stavbu rytmizují v pravidelných intervalech.

Podobný architektonický slovník je zachován i v menší přilehlé části, v níž jsou umístěny kanceláře. Tato část je obložena světlejším dřevem kombinovaného se sklem, které ji odlišuje od tmavší výrobní části. V administrativní části převažují vertikální linie, které v kontextu celé stavby – včleněné mezi vzrostlé olivovníky – působí jako mimikry, a podstatná část plochy fasády je prosklená, aby byly prostory dostatečně prosvětleny přirozeným denním světlem.

Zelené nejen olivy
Slunce prosvětluje také poměrně rozlehlou výrobní halu. Světlo do ní proniká vysokými vertikálními okny, jejichž stínění lze regulovat ocelovými lamelami. Cílem návrhu bylo vytvořit stavbu šetrnou k přírodnímu prostředí, korespondující s environmentálně odpovědnou výrobou. Umělé zdroje světla proto osvětlují halu pouze ve večerních hodinách.

Environmentálně šetrné je také vytápění a chlazení. Pro obojí se využívá geotermální energie – v chladném počasí se získává z půdy tepelným čerpadlem, v horkém létě lze zvolit pasivní chlazení využívající geotermální chladicí energii. Tento způsob vytápění a chlazení funguje především ve výrobní a skladovací části, zatímco v kancelářích dostala přednost přirozená ventilace.

Také použité materiály jsou ekologické; ať už jde o dřevo, které se použilo na obložení a částečně také konstrukci, nebo i jiné materiály, které obvykle nebývají považovány přímo za ekologické – například sklo jako stoprocentně recyklovatelný materiál či beton, netoxický a trvanlivý. O ekologičnosti těchto materiálů lze samozřejmě polemizovat, nicméně šetrnost k životnímu prostředí se projevuje také vztahem ke krajině. A s tou novostavba továrny na olivový olej skutečně souzní.

severní pohled