Vila na sile

Když nedaleko olomouckého centra vznikala vila manželů Králíkových, mezi lidmi kolovaly dohady, co na pětadvacet metrů vysokém sile vyroste. Místo přistávací plochy pro vrtulníky či bazénu s výhledem na město tu nakonec stojí vila architektů Tomáše Pejpka a Szymona Rozwałky.

Stavba původního sila na obilí vznikla podle návrhu Jana Tymicha v roce 1941 jako součást obytných a provozních budov Hanáckých mlýnů. Postupem času se průmyslová výroba přesunula na okraj města a pozoruhodná věž zůstala bez využití. S nápadem přizpůsobit ji k bydlení přišel Radim Králík, majitel společnosti zaměřené na vývoj a výrobu tiskových technologií. Stavba prošla dlouhým vývojem, při němž nejprve padla myšlenka na zachování horní části sila. Poté bylo třeba vyřešit statické problémy, vyčistit zásobníky na obilí i všechny podzemní prostory.

Nakonec budova bývalého sila vytvořila „pouze“ základovou desku, na které vyrostla dvoupatrová vila s velkorysým obytným prostorem a vysokou atikou. Celý kvádr domu je asymetricky vysunut do prostoru a je takřka celý bíle omítnut.

„Realizace čehokoliv uvnitř věže by byla vzhledem ke konstrukci budovy příliš drahá, jakékoliv kanceláře nebo byty by se nevyplatily,“ dodává Radim Králík. „A musím říct, že mně osobně to imponuje – použít tak mohutnou stavbu o váze mnoha tisíc tun pouze jako základovou desku.“

Buňky sila tedy zůstaly prázdné, jen do dvou z nich na jižní straně je vsazeno schodiště a výtah. Právě ten je hlavní spojkou k bytu, jeden výstup má pak v hlavní obytné místnosti, druhý na patře ložnic a koupelen. S fungujícím výtahem je tedy vila bezbariérová.

Loftové bydlení ve věži – náročná rekonstrukce obilného sila
Minimalistický loft v San Franciscu

Obývák jako bazilika
„Když jsme s architekty přemýšleli nad dispozicí bytu, snažili jsme si vybavit, jak vlastně žijeme,“ říká Barbora Králíková. „Ráno vstanu a co první udělám? Kde budu mít oblečení? Boty? Hodně času jsme strávili takovým tím virtuálním žitím, vlastně jsme se tady pak docela dobře vyznali.“ Ale podobu interiéru neurčovaly jen praktické ohledy. Architekti Pejpek a Rozwałka chtěli navázat na industriální prvky bývalého sila, proto navrhli dům, který čerpá z průmyslového odkazu.

Výsledek stojí za to. Kreativní přístup architektů v kombinaci s praktičností investorů dal vzniknout jedinečnému prostoru. Obývací pokoj, který je volně propojen se vstupní halou, kuchyní i pracovnou v mezipatře, má úctyhodnou světlou výšku přes čtyři a půl metru. Ze tří stran jsou stěny v horní části prosklené, takže světlo do místnosti proudí celý den a výraz pokoje se s přibývajícím večerem proměňuje. Další okna jsou v dolní půlce stěn; jsou menší a posazená vždy podle potřeby.

V kuchyňském rohu s jídelnou jsou proto navržena nízko a nejlepší výhled nabízejí přímo od velkého jídelního stolu. S obědem na talíři se rodina a její hosté mohou kochat výhledem na historické centrum Olomouce, které si v tomhle malém výseku nezadá s pověstnými věžemi našeho hlavního města. Naproti tomu v západní části pokoje, kde je pohovka a křesla, jsou okna větší a položená o něco výše.

Celkový dojem z prostoru je bez přehánění ohromující. Okna jsou bez žaluzií či záclon, a tak jimi proniká maximum světla. Nabízí se otázka, jak architekti vyřešili přehřívání místností během léta. Když se spolu s majiteli rozhodli vynechat venkovní i vnitřní clonění, jedinou cestou byla dvojitá skla s povlakem, která zabraňují pronikání tepla a vzniku skleníkového efektu. Zvolit takový kompromis, který by skla nezabarvil příliš a který by zároveň splnil požadovanou funkci, nebylo jednoduché.

Obdobných technických obtíží bylo samozřejmě při tak atypické stavbě spousta. „Tady jsou s jedním bytem spojené všechny povinnosti a náklady, které se normálně řeší u stavby dvanáctipatrového věžáku,“ upřesňuje Radim Králík. „To znamená, že musíme provozovat vlastní vodárnu, AT stanici. Pro provoz výtahu musíme splňovat všechny zákonné normy, mít servisní smlouvu, nechávat ho pravidelně prohlížet.“ Z dalšího nutného vybavení, kterého si při návštěvě domu ani nevšimneme, jsou závěsy pro horolezce pro údržbu fasády. Také mytí oken musejí majitelé přenechat profesionální firmě. „Když jsme si jednu najali, přemýšlela čtrnáct dní, než si naprojektovala, jakým způsobem všechna okna umyje,“ vysvětluje Barbora Králíková.

Interiér prostoru je jednoduchý, střízlivý, ale ne studený. Dojem útulnosti vytváří zejména dlouhý dřevěný stůl, ke kterému by se vešla takřka celá naše vláda. Dohněda je také zabarvena pohovka a mimoděk i knihovna se svými nahnědlými a béžovými hřbety knih. Smetanová – to je další barva, kterou v interiéru najdeme: na malém koberci, několika taburetech či drobných dekoračních doplňcích. A nakonec je tu zelená, jejímž hlavním zástupcem je deska odkládací linky vyrobená z hlazeného mramoru.

V jižní části je hlavní obytný prostor rozdělen mezonetem, kde se nachází pracovna. „Každé z dětí má svůj pokojíček, tak jsem měla strach z toho, že přijdou domů a zavřou se každé k sobě,“ říká majitelka. „Ale ony nás mile překvapily tím, že do mezipatra, které bylo původně plánováno jako čítárna, si daly své počítače.“

Z mezonetu je také přístup na dva balkony: jeden nabízí výhled na staré město, druhý opačným směrem k periferii Olomouce – a na této straně také najdeme malou zelenou zahrádku. Není nesnadné si představit, jak obyvatelé vily v létě na terase snídají a pozorují hemžení obyvatel svého města pod nimi.

Velkoryse a s odvahou
Intimní části vily (ložnice a koupelny) jsou ve druhém patře. Děti mají pokoje zvlášť a i ty jsou dvouúrovňové: postele se nacházejí na vyvýšeném patře a tvoří tak soukromá hnízdečka. Rodiče mají nevelkou ložnici s vlastní koupelnou – ani tady si architekti nenechali ujít příležitost pohrát si s výhledem.

Nebylo by s podivem, kdyby rodině stoupla spotřeba vody; terapii v kombinaci plné vany a výhledu na město se totiž nedá odolat. Z ložnice rodičů vede okno na druhou zelenou terasu, která nemá zábradlí, ale jak správně poznamenávají majitelé – všichni obyvatelé domu už jsou dostatečně rozumní na to, aby zvážili své kroky. Doslova. Stejný princip ostatně užívají i u mezonetu v hlavním obytném prostoru a v obou případech tak díky tomu vynikne jednoduchost a velkorysost návrhu, navíc na nás nevědomky dýchne jakási důvěra, vyzrálost, dá-li se u architektury o podobných vlastnostech mluvit.

Pro odvážné vede z místnosti pro domácí práce, kde najdeme pračku či prostor na sušení prádla, cesta přes hospodářský balkon vzhůru po žebříku na střechu. Už jen samotný vstup na balkon vyžaduje sebezapření, zvlášť pro ty, kteří trpí závratěmi. Podlaha je totiž z roštu, takže vidíme plných třicet metrů přímo pod sebe. Odměnou je nám pak výhled ze střechy. Ta má vysokou atiku, takže tady je bezpečnost zaručena, ale hlavně za ní jsou skryty technické prvky pro výtah a vyvýšené části dětských pokojů.

Celoroční vodní rej
I když zůstaly zásobníky pod vilou prázdné a nevyužité, je tu ještě jedna úroveň, která si našla nový obsah. Je to střecha budovy, která byla k silu přistavěna a ve které se obilí sušilo. Poté, co vyhořela, zbyly jen dřevěné trámy, které architekti zachovali a teď při dobrém světle tvoří ve vstupním prostoru neopakovatelnou atmosféru. Nad nimi navrhli tvůrci terasu a na ni si majitelé umístili celoroční jakuzzi. Je venku, avšak nepřístupná cizím pohledům, jen shora z bytu je možné nahlédnout, co se děje dole.

Celý komplex počítá i s návštěvami hostů. Ti mají svůj vlastní pokoj se zázemím a malou kuchyní umístěný v přízemí za vchodovými dveřmi. Hosté tak majitele nemusejí vůbec rušit, a zároveň jsou nablízku, v jednom domě.

Idea domu ve výšce pětadvaceti metrů se po bližším prozkoumání nezdá tak extravagantní. „Chtěli jsme bydlet co nejvíc v centru a zároveň mít co nejvíce soukromí,“ upřesňuje výchozí záměr Radim Králík. Vila na vršku silážní budovy splňovala oba požadavky. Odvážný investorský a architektonický počin ocenil při návštěvě Olomouce i architekt Kaplický.

Ač nemusí bílý kvádr na oprýskaném sile každému imponovat, má stavba mnoho nadšených ohlasů. Dobře navržených domů a bytů je totiž málo. Takových, které by byly originální a esteticky neoddiskutovatelně špičkové, je ještě méně. Vila na sile je jedním z nich. K dobrému výsledku pomohl prvotní nápad, kvalitní návrh a také nasazení majitelů, kteří každou maličkost promýšleli a analyzovali. Jistě, náklady byly zřejmě nemalé. Ale těch, co jsou ochotni investovat nejen do svého pohodlí, ale také do kvality a krásy, bychom si měli vážit, ne je odsouvat do sfér mimo náš svět, protože my si podobné věci nemůžeme dovolit.

Půdorys základní úrovně hlavního obytného prostoru 1 – hlavní obytný prostor, 2 – kuchyně, 3 – krb, 4 – šatna, 5 – spíž, 6 – západní terasa, 7 – WC, 8 – schodiště, 9 – hala, 10 – výtah		Půdorys mezonetové úrovně hlavního obytného prostoru 1 – ložnice rodičů, 2 – terasa, 3 – koupelna rodičů, 4, 5 – dětské pokoje, 6 – výtah, 7 – koupelna dětí, 8 – pracovní místnost, 9 – hospodářský balkon

Hana Roguljič
Foto: Mirek Kolčava