Beton skrytý v modré kostce
Lucie Hlavsová, mladá architektka a absolventka FA ČVUT, se před dvěma lety vydala do Dánska, aby tu nasbírala zkušenosti a inspiraci do profesního života. Původně časově omezená stáž se protáhla na neurčito. Ve svém autorském článku vás Lucie tentokrát zavede do labyrintu architektury a hudby v kodaňském koncertním domě Jeana Nouvela.
Dánské budovy dokážou člověka překvapit, jakmile se na ně podíváte pod drobnohledem. Musím se přiznat, že když jsem se poprvé jela podívat do věhlasného dánského koncertního domu, odsoudila jsem modrou kostku poměrně rychle. Na první pohled velmi banální tvar domu v sobě však ukrývá mnohem víc, než by se mohlo zpočátku zdát. Například sofistikovanou konstrukci fasády nebo zajímavě řešený pohledový beton.
Urbánní řešení koncertní síně bylo pro francouzského architekta Jeana Nouvela vcelku oříškem. Dům měl být součástí nově vznikajícího komplexu dánské televizní korporace obsahující veškeré zázemí pro hudební produkci včetně jejich sídla. Tím pádem se architekt musel k projektu postavit jako k nově vznikající katedrále, která bude určovat vztahy v území, utvářet veřejný prostor a udávat budoucí směr vývoje kodaňské čtvrti Amager.
Obživlé fasády
Jean Nouvel ve svém návrhu uzavírá na samém konci vodního kanálu sérii objemů různých druhů a funkcí modrou krabicí, která se tyčí do výšky 45 metrů. Modrá transparentní obrazovka se neustále mění v závislosti na světelných podmínkách a denní době. Fasáda střídavě skrývá a odhaluje betonový interiér. V noci se kostka rozsvítí a promítá na sobě obrazy noci. „Když vidíte budovu během dne, bude ve vás klíčit zvídavost, co se nachází uvnitř,“ říká architekt koncertní síně Jean Nouvel. „Intuitivně budete cítit, co se za obrazovkou odehrává, ale ve skutečnosti je vlastně všechno jinak, než se na první pohled zdá. Když se slunce přiblíží horizontu, vidíte panoráma vnitřní části budovy a rámování skleněné fasády. Paradoxně si uvědomujete, že zdání klame a že dům je ve skutečnosti labyrintem tvarů, místností, chodeb a vertikál. Vztah mezi jednoduchostí a komplexitou je základem celého návrhu.“
Sloní kůže
Vnitřní svět koncertního sálu s mnoha specifickými detaily, materiály a prostory nás vtahuje do útrob složitého interiéru. Každé nové otevření dveří vedoucích z jednoho prostoru do druhého v nás vyvolává nový pocit z nového neznámého prostředí. Interiér je svět žijící svým vlastním životem, komplexní a různorodý, labyrint vnitřní krajiny plný kontrastů a překvapení. Na jedné straně prostor hudebníků s vnitřním dvorem, venkovními terasami a vegetací. Na straně druhé veřejné prostory spojující různá hudební studia, restauraci a ulici. Fasáda slouží jako průsvitné filtry umožňující výhled na město, kanál a sousední architekturu, zároveň přivádí hravé světlo tančící na betonových zdech, stropu a podlaze. Betonové kvádry, které vertikálně prostupují napříč budovou, jejím interiérem a exteriérem, mají speciální vzor takzvané sloní kůže. Beton je zde odlitkem mezilehlé vrstvy plastu, který vytváří efektní záhyby.
Beton „sloní kůže“ je odlitkem mezilehlé vrstvy plastu, který vytváří efektní záhyby
Architektura je uplatněna skrze detaily – dveře, osvětlení, stropy, schodiště – jako důkaz respektu k návštěvníkům koncertů a k umělcům. Každý pokoj se stává objemem, každý detail vynálezem a také poučením od Theodora Lauritzena a Hanse Sharouna, jejichž určitý architektonický styl by nikdy neměl být zapomenut a kterým je tento projekt diskrétně věnován. V kodaňském koncertním domě najdeme čtyři nahrávací studia, navzájem velmi rozdílná co se velikosti, tvaru a designu týče. Proto jsou vhodná pro všechny hudební žánry. Foyer je rozděleno do sedmi úrovní v rozmezí od 2,5 m pod zemí až k 30 m nad úrovní terénu. Z hlavního foyer může veřejnost vidět levitující prostor hlavního koncertního sálu, který se rozkládá přes tři patra. Spodní menší foyer zpřístupňuje tři menší sály, které se nacházejí pod úrovní ulice. Kanceláře a další funkce jsou umístěny kolem sálů v severní části objektu.
Různorodost sálů
Hlavní koncertní sál (Studio 1) se zvedá o deset metrů nad uliční úroveň a budí dojem velké dřevěné plastiky. Jeviště se nachází ve středu koncertní síně, která je obklopena 1800 místy k sezení na víceúrovňových tribunách. Nouvel zde odkazuje na kaskádovitost vinice. Stropní a stěnové materiály jsou z obarvené překližky s vyfrézovaným povrchem, aby rozložily nejvyšší zvukové frekvence. Charakteristické „vlnové“ stěny jsou vyrobeny ze sádrových prvků. Povrchy sálu mají na jednom metru čtverečním 100 kg, což zabezpečuje optimální reprodukci nejnižších zvuků. Studio 2 je inspirováno velkými produkčními studii v Hollywoodu. Na překližkových stěnách visí velké panely s portréty vybraných sólistů, dirigentů a skladatelů. K dokonalosti chybí pouze autogramy každého z nich. Studio 3, nejmenší ze všech, lze přizpůsobit na jakoukoli akci, protože neobsahuje žádné fixní jeviště nebo divácké sezení.
Pro černé stěny střídající leštěné a matné obložení byl inspirací klavír. Studio 4 je též velmi flexibilní. Stěny a strop jsou v temných červených odstínech. Co se hudebních žánrů týče, koncertní dům nabízí širokou škálu možností: od malých jazzových koncertů přes performance komorní, sborové, rockové a popové až po velké koncerty symfonických orchestrů. Na první pohled banální modrá kostka mě rychle vyvedla z omylu. Zprvu nudně se tvářící dům se proměnil v labyrint světa hudby, architektury a objevů. Složité víceúrovňové prostory skryté za modrou fasádou rozhodně patří k perlám kodaňské architektury.
TEXT, FOTO: LUCIE HLAVSOVÁ
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.
