Mexický Dům uprostřed rokle je netradiční hypogeální stavbou

Jak se dá definovat pocit bezpečí? Architekti z mexického studia hw se tento subjektivní pocit pokusili ztvárnit svým projektem Domu uprostřed rokle. Hypogeální stavby ztracené v terénní vlně, která ji překrývá jako peřina.

Příměr s peřinou, pod níž se vystrašené dítě schovává před bubáky, není nahodilý. Architekti tento motiv dokonce považují za ústřední myšlenku, protože se s ní dokáže osobně identifikovat každý, kdo byl někdy dítětem a hledal útočiště před nočními můrami.

A s podobně výpravnou poetikou pak přibližují svůj záměr dál. „Architektura? To je jako důraz na konkrétní slova ve zveršovaném projevu básníka, jako pomlčka mezi slovy nebo otazník na konci věty,“ říká Rogelio Vallejo Bores, šéfarchitekt studia hw. „Báseň i ona věta už byla napsaná, ale to, co ji činí mimořádné, je konkrétní akcent na detail projevu.“

Na stavební parcele, poblíž El Vaquerito v mexickém Michoacánu, bylo rovněž vše předem napsáno. Borovicové háje, písečný přesyp pozvolného kopce, několik rostlých dubů a akácií, silnice, studna, ovocný sad. To vše pohromadě tu existovalo dlouho před příchodem architektů, kteří k této přirozené skladbě přidali důraz a zvýraznili určité přítomné prvky tím, že sem přímo do terénu zasadili netradičně uchopené obydlí.

Vilu, která se po celém svém průběhu kryje v zemi a s okolím komunikuje vlastně jen zářezem přístupového koridoru, uměle vytvořenou roklí z betonu. A otevřeným pnutím v oblouku svého středu, jediné přístupové cesty do tohoto bezpečného hájemství. Ale to už můžeme od poetiky popisu odhlédnout a klesnout na samé dno přízemní reality.

Dům uprostřed rokle získává tím, co ztrácí

Na svých 250 metrech čtvereční „zastavěné“ plochy je přítomný jen v konturách, a vidět je jen tam, kde k tomu klient svolil. Obyvatelé se nemusí bát pichlavých pohledů zvědavých sousedů. Pod zem vidět nejde. A šero? Díky systému světlovodů nepředstavuje zahloubení stavby sebemenší problém, interiér není tmavší víc, než běžný byt v paneláku. Toto obydlí je pochopitelně mnohem štědřeji disponované prostorem, protože nemusí růst v jedné dimenzi a může těžit z celé dostupné parcely.

Že je vnější konstrukce vyvedena větší měrou z betonu? Ano, stavební skořápka musí být patřičně tuhá, aby snesla tlaky nadloží. Ale beton je také srovnatelně levnějším stavebním materiálem, když jej můžete aplikovat plošně. Navíc bude ve vystupujících vzorcích fasády přirozeně měnit svou barvu a zrát, a napomáhat tím k vizuálnímu splynutí s lokalitou.

Zemina pak funguje jako perfektní izolace. Nepropouští chlad ani horko, dům razantně šetří na provozu klimatizace, vytápění. A tím zdaleka nekončíme: dům se ve svých dispozicích neokrádá o prostor zahrady, jeho reálně zastavěná plocha je minimální. Místo stavby tyčící se proti horizontu je tu „střecha“, která může sloužit jako terasa i dvůr. A přechod z vnitřního do vnějšího prostředí je plynulý.

Stavět pod zemí vyjde lacino

Stavba sama o sobě je očesána na holý princip své funkce: útočiště ze čtyř pevných stěn. Snadná orientace, udávaná jednoduchými koridory, důraz na intimitu obytných pokojů (po „zaslepené“ pravé straně). Nalevo se pak společenské místnosti otvírají a sbíhají v oblouku „rokle“.

K tomuto základnímu konceptu bylo třeba jen dodat pár designových detailů: těžké kovové dveře, mozaikovitě vyvedené nášlapné stupně schodiště, vestavěné spotřebiče, jež se zdají být neviditelné. Proto se v interiéru zdají být přítomné jen čtyři materiály – kámen, dřevo, beton a ocel – aby nic nenarušovalo atmosféru okamžiku, pocit, že se nacházíte uvnitř hory. Která vás objímá a chrání.

Hodí se zmínit, že celá realizace tohoto netradičního hypogeálního domu přišla investora na 350 000 dolarů. Tedy vzhledem k výměře užitné plochy na třetinu ceny, a přitom v nízko-energetickém standardu.