Devadesátky v moderním hávu. Z obyčejného domu se stalo vkusné bydlení

Na první pohled křičí řadové domy v této ulici na Praze 6: „Jsme čisté devadesátky!“ Jsou reliktem doby, kdy do Česka dorazil kapitalismus a namísto šumperáku z pokoutně sehnaných cihel se začaly stavět domy s nádechem do té doby nepoznaného Západu, což se projevovalo třeba pseudomansardovými střechami. Samotné dispoziční řešení však bylo velmi tristní a nedostačující, pokud jde o moderní bydlení.

Studio SOA architekti si však dokázalo s touto výchozí situací hravě poradit a obléct dům do výstředního, přesto však nerušivého kabátu. Původní dům měl mnoho nedostatků. Ten největší spočíval v nešťastném pokusu o využití terénního rozdílu pozemku. Podlaží v uliční úrovni s malými okny mizelo v terénu výše položené zahrady. Vstupní část domu tak připomínala spíš hůře osvětlený suterén.

Ještě hůř na tom byla samotná zahrada za domem, která byla špatně přístupná a jen obtížně se zapojovala do obytné části v prvním patře vlivem výškové návaznosti na terén. Ani se samotnými interiéry to nebylo bůhvíjak slavné. Hlavní obytné pokoje byly orientovány sice za sluncem, ale do ulice.

Vnitřní dispozice odpovídala dělení domu do samostatných bytů v jednotlivých podlažích se společným vstupem. Pocit z vnitřního prostoru určovala i jeho nízká světlá výška (2,5 m). Zkrátka zde bylo příliš mnoho věcí špatně.

Složité stavební úpravy

Architekti Ondřej Píhrt a Pavel Směták ze studia SOA architekti se rozhodli, že celý dům bude nejprve potřeba sjednotit do jednoho celku. Středobodem se proto stalo schodiště, se kterým se kvůli panelovým stropům nedalo hnout. Vše se tak muselo odvíjet od jeho polohy v rámci objektu.

Dalším rozhodnutím bylo, že přízemí zůstane pouze servisní funkce. Zásadní novinkou však bylo nově prolomené okno do zvětšené vstupní haly, díky čemuž je zde maximum denního světla. Na halu navazují místnosti pro domácí práce se šatnou a volně přecházejí do domácího fitness v rozšířené části domu. Přístavba zabíhá hlouběji pod terén a v úrovni zahrady jí kryje pobytová terasa. Nalezneme zde kromě posilovny i saunu.

V prvním patře byl vytvořen propojený obytný prostor, přičemž důležitým prvkem se staly průhledy přes celé podlaží a optické zapojení zahrady, která tak konečně získala adekvátní využití. Aby k tomu došlo, vyžádalo si to složitou stavební úpravu, vybourání a výškový posun podlahy.

Zvětšila se tak světlá výška místnosti a celé podlaží se díky tomu výškově rozehrálo. Obývací pokoj je navíc spojený se zahradou i fyzicky rozměrným posuvným oknem.

Dědictví devadesátek

Poslední podlaží zůstalo určené pro ložnice, které zpřístupňuje malý ochoz kolem schodiště. Hlavní rodičovskou ložnici odděluje vlastní předsíň se šatnou a koupelnou. Původně plánovaná samostatná pracovna se během stavby proměnila v další dětský pokoj.

S dědictvím devadesátek si oba architekti pohráli při řešení exteriéru. „Členění domu vychází právě z jednotného sklonu původních „mansard“. Zavěšený fasádní obklad z vláknocementových desek přechází i do rovin střech. Abstrahovanou formu podporují i do líce předsazená dubová okna kombinovaná s bezrámovým zasklením, která opticky navazují na okapovou hranu střechy. Směrem do zahrady obklad střechy integruje výsuvnou markýzu, která dokáže krýt celou plochu terasy,“ vysvětlují Píhrt se Smětákem, jak pojali nový vzhled domu.

Malá zahrada nakonec stačila uspokojit všechny požadavky na současné využití. Její kompozice vycházela i z vnitřních pohledů z domu. I přes náročné změny zůstala její dominantou stará vzrostlá třešeň, která dala název celé realizaci – Cherry Tree House.