Dřevěná duha nad moravskou nivou

12. února 2009

Partneři sekce:

Jistě by bylo protismyslné, kdyby stavba, která má především sloužit k šíření poselství ekologie, neměla ekologické parametry. Kromě šetrnosti k životnímu prostředí v nivních lukách Moravy a maximální výtěžnosti energií je však Sluňákov i dynamicky enviromentální stavbou. Jistě i z řady jiných důvodů získal v roce 2007 Grand Prix architektů.

Porota svůj verdikt zdůvodnila trochu neurčitým tvrzením o „ekologicky udržitelném designu“, přestože tento nadužívaný a pozměněný obrat ze zprávy Římského klubu byl sice působivým dobovým heslem, ale jeho významové rozpětí je téměř bezbřehé. Nicméně stavba skutečně výběrem materiálů, technologií i typem konstrukce bere v maximální míře v úvahu prostředí, do něhož je zasazena, aniž by vypadala mezi svými neekologickými konkurenty jako chudý příbuzný. Autoři – Roman Brichta, Adam Halíř, Ondřej Hofmeister, Kateřina Horáková a Petr Lešek – sice o Sluňákově hovoří jako o obydlené terénní vlně, ale dynamické vzdutí není kolmé k zemskému povrchu, jak je u terénních vln zvykem, ale naopak souběžné.

Nicméně budova sama s terénem interaguje v míře dynamismu, který je jejímu široce eliptickému půdorysu vlastní. K severu je tento segment amfiteátru sevřen valem. K jihu se otevírá prosklenou fasádou, jež se za nepřízně počasí potahuje barevným zastíněním, které vytváří druhou vrstvu fasády. Převládajícím materiálem je dřevo.

Jak uvádějí sami autoři, „budova SEV (Středisko ekologického výzkumu) je projektována pro Magistrát města Olomouce jako součást projektu Sluňákov, areál ekologických aktivit – výukové biocentrum v Horce nad Moravou. Areál má sloužit pro seznámení veřejnosti s přírodou a procesy v ní probíhajícími a přiblížit ekologické myšlení a úlohu člověka v přírodě. Zároveň bude vstupní branou do CHKO Litovelské Pomoraví. Areál je umístěn na Hané asi 10 km severozápadně od Olomouce v údolní nivě řeky Moravy nedaleko jejího ramena – Mlýnského potoka.“

Ekologické aktivity jsou však plané, nejsou-li spojeny s „hermeneutikou strachu“, jak to nazval svého času Hans Jonas, a tato složka silně chybí v ekologické rozpravě – to znamená promýšlení těch nejhorších důsledků, které může zahrávání si s přírodou přinést. Obsah aktivit sice stojí na počátku zadání, ale architekti mají s jejich uskutečňováním společné jen to, v jaké míře si jim podaří naplnit požadavky investora, v tomto případě Magistrátu města Olomouce. Kromě skutečně ekologického začlenění do krajiny, jež je vstupní branou CHKO Litovelské Pomoraví, a maximálního využívání nefosilních zdrojů energie je silnou stránku projektu její dynamizující křivka jako dominantní prvek celé stavby. Proto je u něj nutné se zastavit. Uvědomíme-li si, že křivka není samozřejmý útvar či pojem a že má složitou historii, oceníme lépe i řešení Sluňákova. Kružnice a přímku lze považovat za mezní formy křivky.

Budeme-li na nahlížet na Sluňákov na tomto pozadí, uvědomíme si dramatičnost stavby, protože půdorysné zakřivení je vlastně neustálou oscilací mezi kružnicí, k níž tento půdorys směřuje, a přímkou, z níž vychází. Souvisí to s jedním historicky důležitým problémem, tzv. rektifikací kružnice. Matematička Lenka Lomtatidze tento problém nastiňuje: „Mnoho starověkých učenců se bez úspěchu zabývalo převedením dané kružnice (resp. její části) na úsečku stejné délky, jako je obvod dané kružnice (resp. její části) tzv. eukleidovskou konstrukcí. Problém rektifikace kružnice souvisí s tzv. kvadraturou kruhu – převedením daného kruhu na čtverec o stejném obsahu.“ (Lenka Lomtatidze, Historický vývoj pojmu křivka, Brno 2007, s. 11).

Teprve dějinně matematické pozadí ukazuje, nakolik je útvar křivky Sluňákova ve skutečnosti složitý, ač jeho dynamika vypadá jednoduše. Složité matematické úkoly jako rektifikace kružnice nebo kvadratura kruhu nejsou odtažité problémy pro matematiky zívající nudou, ale ve skutečnosti se jimi, byť je tomu většinou naopak, musejí zabývat rovněž architekti. To, že se například objevují ve středověké Evropě rozetová okna, souvisí se způsobem, s jakým soudobí matematikové přistupovali k matematickému problému křivek. Když ve 20. letech minulého století ruský matematik Pavel Samuelovič Urysohn zavedl do problému křivky rozměr kontinua, vyvstala do popředí jedna dosud opomíjená vlastnost křivky, totiž že kružnice dělí rovinu na dvě oblasti. Tím se otevřela cesta k použití křivky při uplatnění nových konstrukčních postupů u v architektuře.

Zvláštností Sluňákova je, že křivka zde hraje nejen roli konstrukčně stavební, ale i urbanistickou, protože dynamizuje prostor okolo. Ta poslední funkce souvisí s Cantorovým pojetím křivky, podle něhož „kontinuum C (množina, která je současně souvislá a kompaktní) se nazývá rovinnou křivkou, jestliže neobsahuje žádný vnitřní bod“. (cituje Lenka Lomtatidze, s. 14). Tvrdí-li autorka na konci své knihy, že „různé obory matematiky rozumí pod pojmem křivka různý obsah“, (s. 224), pak tím spíš to platí, jde-li o křivku uplatněnou v architektuře. Nicméně dřevěná duha sklenutá nad nivní loukou řeky Moravy se klene opravdu apartně.