Dům plný světla

Při výstavbě nových obytných čtvrtí ve městech je třeba zajistit současně také dostupnost hromadné dopravy, takzvanou občanskou vybavenost, šetrnost k životnímu prostředí v průběhu staveb i později během jejich provozu. Vhodných pozemků tak není nazbyt a čtvereční metry plochy je třeba využívat co nejefektivněji.

Pro architekty je tedy stále náročnější navrhovat nové obytné budovy tak, aby splňovaly všechny předpisy a zákonné i společenské požadavky a navíc působily v zástavbě kompaktně, dostály estetickým standardům a nabízely komfortní bydlení.

Čtvrť Nieuw Leyden – různorodost výhodou

Ukázkou takové výstavby je rezidenční čtvrť Nieuw Leyden na severu města Leiden v Nizozemsku, kterou tvoří blok osmnácti obytných domů. Aby nevzniklo uniformní a neosobní sídliště a město zároveň získalo co nejpestřejší škálu možností, jak koncipovat bydlení v nově vznikajících čtvrtích, byly návrhy jednotlivých domů svěřeny různým architektům.

Každá ze staveb má proto jiný styl, napomohla tomu i absence přísných místních regulativů, pokud šlo o podobu jednotlivých domů. Své podněty, požadavky a představy mohli kromě architektů přinášet i budoucí majitelé jednotlivých nemovitostí a ovlivnit tak konečnou podobu vlastního bydlení.

I díky tomuto přístupu patří dnes Nieuw Leyden k atraktivním obytným lokalitám pro různé vrstvy obyvatel – rodiny s dětmi, mladé lidi i seniory.

Ke komfortním bytům patří totiž také sociální vybavenost, rozmanitost služeb, upravený veřejný prostor s dětskými hřišti i parky se spoustou zeleně. Bytový komplex s vlastní organizací provozu je řízen svou samosprávou, obyvatelé tedy mohou dlouhodobě aktivně ovlivňovat kvalitu bydlení a udržovat jeho vysoký standard.

Dřevostavba s plastickou fasádou

Dva rodinné domy v jednom z obytných bloků navrhl také nizozemský architektonický ateliér 24H-architecture. Jeden z nich se již na první pohled vymyká obvyklým standardům vzhledem i architektonickým řešením a vzbudil proto rozporuplné názory. Hlavním problémem, s nímž se museli architekti vypořádat, byl možný nedostatek světla v domě, daný polohou pozemku v úzkých ulicích hustě obydlené čtvrti.

Dům se navíc nachází v řadové zástavbě, dvě volné protilehlé stěny jsou tedy v maximální míře proskleny.  Aby však architekti dovedli denní světlo i do hlubších prostor stavby, navrhli architekti uvnitř domu ještě navíc jakési uzavřené atrium či světlík, sousedící prosklenou stěnou se schodištěm.

Svými proporcemi i sklonem schodiště připomíná atrium horský kaňon, procházející celou výškou domu. Atrium je orientované tak, aby denní světlo dopadalo do útrob domu v přízemí, kde byl deficit denního světla největší. „Kaňon“ sousedí díky svému umístění ve hmotě domu alespoň jednou stěnou s každou místností.

Podobnosti světlíku s kaňonem bylo docíleno dvojím způsobem: plastikou, připomínající větve z ohýbaného dřeva na skleněné stěně atria, a zábradlím schodiště z překližky s výřezy, které připomíná rostlinné pletivo. Tyto prvky zároveň opticky spojují tento architektonický prvek s interiérem, neboť motiv rostlinného pletiva byl použit i na povrchu některých vnitřních stěn.

„Větve“ z ohýbaného dřeva oživují také dřevěnou fasádu domu. Ta je navíc vyřešena velmi hravě – architekti uplatnili svou tvůrčí představivost a kombinací obkladových palubek a ohýbaného dřeva v různých odstínech i tloušťkách vytvořili alegorii rostliny vlající ve větru. Fasáda tak dodává stavbě lehkost a vzdušnost.