Harfa, dřevostavba z Beskyd, čte v terénu jako v notách

Nemusíte být zrovna znalci hudebních historie, abyste si dokázali podvědomě vybavit tvary harfy. Jemné struny táhnoucí se od země až tam, kam jen dosáhnou ruce umělce; sklon a vyvážení robustní obvodové dřevěné konstrukce, jež je rezonátorem kolmým na zvučné linky. A právě tyto motivy ceněného prvku (dispoziční i funkční), nyní ožívají v aktuálním projektu ostravského studioArk.

Svou Harfu, dvoupodlažní rodinný dům, nechal architekt rozehrát v poněkud netradičním prostředí. Na menší stráni v Ostravici, vesničce táhnoucí se údolími pod Lysou horou. K beskydskému Valašsku by typově asi seděla spíš fujara nebo cimbál, nicméně i tahle neznělá Harfa se tu velmi dobře ujímá.

Vnáší totiž náznak křehkosti a elegance do rozvolněné zástavby okolních robustních stavění a velmi delikátně usedá do členitého terénu, který tvůrci stavebního záměru nejprve podrobně studovali.

Velmi citlivé zasazení do terénu

Vůdčí ideou Petra Kundráta, šéfarchitekta studioArk, totiž bylo nenarušit morfologii terénu. Chtěl, aby místo rezonovalo stavbou, nikoliv naopak. Investice do citlivého přístupu pak přinesla symfonii plnou pohody, protože nový objekt splývá a nenarušuje to, co činí toto místo mimořádné.

V kontextu harfy pak rozvinul hrubý betonový základ, sokl mírně zasunutý pod objem domu a vyvažující stavbu ve svahu. Ta ve své podobě disponuje lichoběžníkovým profilem, jež je ale v tomto uspořádání nezřetelný.

Dům je přitom klasickou sendvičovou strukturou, kombinací dřevostavby rostoucí z betonových základových pásů a plochy zarovnané betonové desky. Jejímu vzhledu dominuje vnější kůže ze dřeva modřínu. Vlastní obydlí se ztrácí za znejasňujícím krytem této předsazené fasády, vnějšího pláště neopracovaných latí, obestupujících dům ze dvou stran. To jsou ony struny, které přináší ozvěnu hor. A stejně jako struny, byť v porovnání s harfou nic neváží, dávají smysl celému hudebnímu nástroji, i tady dotváří to podstatné.

Opláštění modřínem dodává domu zvuk

Lem tohoto bytelného strunoví, patrný zvlášť v čele/týle, vymezuje meziprostor vnější zastřešené terasy a vlastního domu. Směrem na západ, do svahu údolí, k zahradě, je objekt otevřený. Velkými okny proudí dovnitř tohoto domu v domě denní světlo. Z bočního profilu vyčteme jen typický tvar sedlové střechy, formu podkladu. Věci místně příslušné. Ale to mezi nimi, díky „strunám“, vibruje energií nepopsaného.

Harfa je ukázkou obydlí, vycházejícího z tradiční typologie, ale vylepšené o inovativní rysy. Trojvrstvá izolační velkoformátová okna zasazená do hliníkových rámů, střechu z falcované plechové krytiny, izolaci z minerální pěny. Nabízí širší než obvyklou disperzi uživatelských programů, a mimo prostoru vnitřního a vnějšího tu nabízí i onu přechodovou fázi terasy, jež stojí uprostřed mezi dvěma světy.

Za struny pronikne čerstvý vzduch a chlad horského večera, ale už ne sníh a déšť. V létě se zastřešená terasa podbízí širšímu využití. Obývací pokoj, kuchyně i jídelna se totiž dají volně prostoupit na terasu, a rozšířit tím svou užitnou plochu. I za zimy pak terasa nabízí alternativu volnosti. V obou případech ale plášť latí brání narušení soukromí obyvatel domu, a je prvkem vytvářejícím vizuální propojení celé stavby.

Pokud byste chtěli dřevostavbu – Harfu, popsat jedním slovem, nejspíš by znělo „opatrná“. Je totiž do terénu usazena stejně, jako umělec odkládá svůj převzácný hudební nástroj. Velmi citlivě, pomalu, vyváženě, s rozvahou. Z přístupu architekta tu lze vyčíst, jak velký důraz a kladl na to, aby zdánlivě křehký objekt nenarušil své okolí, a mohl tím přinášet krásu prostředí, s nímž nyní souzní.