Řopíky, malé pevnosti se smutným osudem

Politická situace v Evropě 30. let minulého století nebyla příznivá. V Německu rostlo napětí, všeobecný vývoj směřoval k válce. I československá vláda se proto rozhodla k velké modernizaci armády, jejíž součástí se mělo stát také stálé hraniční opevnění – betonové bunkry, lidově hezky zvané „řopíky“, které jsou dnes němými svědky a chcete–li, i dokladem doby. Takzvané „lehké opevnění vzor 37“ vznikalo v letech 1935–1938 jako hradba proti nacistickému Německu.

Název řopík vznikl lidovou slovesnou tvořivostí ze zkratky ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací), které mělo jejich výstavbu na starosti. Svou úlohu nikdy neplnily, pouze německá armáda je využívala za války k testování zbraní. Přežily a dnes jsou většinou zanedbaným, ale stále dokladem vlastenectví, odhodlanosti a šikovnosti českého národa.

Experiment řopík

V současnosti je armáda nepotřebuje, postupně je proto rozprodává. Své majitele hledají sice pomalu, i tak již část z nich přešla do soukromého vlastnictví a získala tedy šanci na další etapu své existence. Jeden takový řopík vlastní i architekt Jan Tyrpekl.

A jeho rekonstrukci pojal opravdu netradičně, neboť rád experimentuje a ověřuje si různé postupy a strategie, které v návrzích komerčních zakázek nelze realizovat. „Jde o metody či techniky,“ vysvětluje Jan Tyrpekl, „které by mohly jít dle mého názoru za hranici etiky profese architekta či by zkrátka neodpovídaly požadavkům klienta.“

Zmíněné „experimenty“ vždy financuje výhradně sám a zhotovuje je vlastníma rukama ve spolupráci se svými přáteli či studenty architektury, kteří mají zájem se jich zúčastnit ve formě workshopů. Nejdůležitějším aspektem této tvorby je poukazování na místa s vysokým potenciálem, která zůstávají opomíjena.

„Řopíky, tedy stavby lehkého pohraničního opevnění, zbudovaného za první republiky,“ pokračuje architekt, „se rozprodávají za nízké sumy formou dražeb a málokdo o ně jeví zájem. Přitom jsou velmi často umístěné v krásném prostředí. Nejčastěji je kupují či spravují nadšenci, kteří se jim snaží vrátit původní podobu. Já jsem chtěl zkusit ukázat i jiné formy renovace a využití těchto objektů. Jeden jsem tedy zakoupil a koncepčně jsem načrtl zhruba deset způsobu využití.“

Útulna vzor 37

Realizace se nakonec dočkala takzvaná útulna, jednoduchý dřevěný objekt, který jde podle slov svého tvůrce v mnoha ohledech proti současným trendům. „Netypická dřevěná konstrukce je kompletně zhotovená pouze z jednoho profilu prken, kde fasáda tvoří nedílnou součást nosné konstrukce. Stavba není zateplena, což bylo vnímáno některými kolegy jako nedostatek, na druhé straně lidstvo žilo drtivou část své existence v obdobných podmínkách a není špatné si to občas připomenout.“

Těžištěm projektu je respekt k okolní krajině a současně na druhé straně též k železobetonovému objektu samotnému. Použito bylo tedy hrubé, neopracované a povrchově neošetřené dřevo, které získá časem patinu – zešediví a lépe splyne s okolím.

„Řopík byl zarostlý křovím, takže sám o sobě vlastně neviditelný, a tak jsem ho ponechal. Jednoduchý čitelný objem stavby s průhledy působí u osamoceného křoviska uprostřed polí přirozeně, podobně jako osamělý strom.“ Nástavba je svým způsobem pravým opakem bunkru – vzdušná lehká stavba, viditelná již z dálky. Její objem na řopík pouze lehce „sedá“ – výhodou této konstrukce i použitého materiálu je fakt, že ji lze po skončení životnosti zcela odstranit.“

Pozornost tvůrce však kladl i na interiér. „Šlo o to ukázat, že i na velmi malé zastavěné ploše, v tomto případě 12 m2, lze dosáhnout toho, aby se člověk necítil stísněně, ale naopak svobodně. Jeden průhled na jižní straně směřuje k rovinaté krajině Rakouska, druhý ve věži na kostel nejbližší vesnice. Přívod denního světla zajišťuje navíc i střešní okno.“

Názor architekta:

Během doby výstavby jsme se snažili objekt přiblížit místním, kteří jej snad nakonec přijali bez zásadních výhrad. Zájemci mohou útulnu po dohodě vyzkoušet. Mým přáním do budoucna by pak bylo, aby se podobného vzkříšení dožilo více řopíků. Například obce, které je mají v katastru, by se mohly pokusit o koncepční využití. Bylo by to jistě přínosem pro ně, pro návštěvníky, ale i krajinu a pevnosti samotné.