Dům na Kozině: Architekti své vlastní bydlení rozhodně nepodcenili

Trhové Sviny nejsou zrovna světová metropole, a to je možná jejich největší klad. Rázovité jihočeské městečko si ve vnitřním obvodu svého historického jádra totiž stále uchovává to, co je činí originálním a mimořádným. A právě z této esence bezprostřední autentičnosti pak těží propojený dvoj-Dům na Kozině.

Projekty renovací, rekonstrukcí a rozsáhlých úprav rezidenční zástavby máme obvykle tendenci vnímat perspektivou profesionálů, architektů, kteří jsou do realizace smluvně interesováni. V tom je ale Dům na Kozině jiný, osobní. Atelier 111 architekti tu totiž protentokrát nezastupuje druhou stranu, ale jsou sami příjemci výstupu své vlastní práce. Je to jejich nový dům k bydlení.

A proto se vyplatí s určitou zdvořilostí nahlédnout dál už jen proto, abychom viděli, jak to vypadá, když se do práce „na svém“ pustí sami věci znalí architekti. První krok a důležité kritérium? Výběr místa. Osobní preference jednotlivců se sice mohou lišit, ale pohled na ucelenou kvalitu zůstává. A tu architekti viděli v potenciálu historické části malého města. Poněkud zanedbaném, to ano, ale zato se silnou atmosférou.

Do starých domů se musíte vejít

„V úzkých ospalých uličkách, vedle travnatého plácku na Kozinově náměstí, jsme skryti před ruchem okolní dopravy, přitom nás jen pár kroků dělí od centra s obchody, službami a úřady, od škol, kina, divadla i nádraží,“ popisuje strategii místa architektka Barbora Weinzettlová. Dá se říct, že můžete buď jen bydlet anebo bydlet někde.

Rozbředlá sídelní kaše na předměstích je pak bydlením, které je uniformní a bez vlastního charakteru, snadno zaměnitelným s jakýmkoliv jiným předměstím ve střední Evropě. Tady, kde existovala možnost volby, se „bydlení někde“ v dotyku se srdcem městečka jevilo jako citelně lepší varianta. Čerstvé zprávy ale obvykle chodí ve dvojitém balení, ty dobré novinky doplňují špatné.

Výhru v podobě vysněného ideálu umístění tedy kompenzovala stavební a prostorová omezení. Z nichž nevedla snadná cesta ven. Architekti museli na relativně skromném plánu dvou vnitřně nahloučených objektů s pláckem nádvoří/zahrady nalézt smysl nového uspořádání. Řešení? Ve zkratce je můžeme popsat jako snahu o funkční propojení sousedních objektů, jež musely nejprve projít redukční dietou.

Bylo zapotřebí je totiž očistit od nevhodných zásahů a balastu nepůvodních přístaveb a postupně je citlivou rekonstrukcí dovést do jednotného stavu společné domácnosti. Snadné to nebylo už pro rozdílnost jejich stavu: jeden z nich prošel na přelomu tisíciletí výraznou stavební úpravou, druhý se nachází v havarijním stavu.

Harmonie jako cíl

Takřka deníkový záznam pokroků architektů můžeme tlumočit do úryvků: „Souhmotí zbavujeme nevhodných novodobých prvků, velkého vikýře s balkonem a plastových oken. Za přizdívkami objevujeme původní kamenné zdivo a drobné, pro nás cenné historické fragmenty.

Základní tvar, měřítko a materialitu původních hmot respektujeme.“ Druhým krokem tedy byla jedna velká stavební očista, která odlišila hodnotné a nosné prvky původní zástavby. Vznikl prostor pro třetí fázi, vlastní tvorbu skutečného místa pro život rodiny.

Nechybí tu dostatečně velký obytný prostor s navazující venkovní terasou, podkroví s dětskými pokojíky a hernou, ložnice s vlastním koupelnovým zákoutím, zahrádka s ovocnými stromy, dvě garážová stání a velká dílna se zdviží. Je to pestré a přitom usazené do rámce relativně malé plochy.

Průhledy z interiéru do přiléhajících dvorků přitom obohacují celkové vnímání prostoru, dům se navazuje k náměstí i bočním uličkám. Stává se vitálním příspěvkem do tkaniva města, jehož je součástí.

„Rekonstruovaný dům vnímáme jako alternativu k vilám v předměstí, ke stavebním záměrům, které leckdy neúměrně odkrajují z naší krajiny,“ prozrazují architekti. Prapůvodní podstata ale zůstává: nebát se najít si dům, který má svou minulost. Rozpoznat, co je v něm onou hodnotou, a tu uchovat. Ostatní pak přizpůsobit svým potřebám. Výsledkem je pak harmonie proudící zevnitř i dovnitř.

Radomír Dohnal