Dům ve starém sadu splývá s okolím

Dřevostavba, adaptující pro konzervaci fasády tradiční prvek japonského stavitelství a teplo získávající s pomocí „moderní“ technologie výměníku vzduch/voda? V lokalitě kousek nad Berounkou to může znít nepatřičně. Můžete si ale být jistí, že tenhle rodinný dům do očí nebije. Na rozdíl od řady novostaveb v okolí totiž dokonale splývá se svým okolím.

Z každého úhlu vypadá trochu jinak, ale přitom pořád hezky. Dům vystavěný v Zadní Třebani přitom svými parametry nepřesahuje rámec větší zahradní chaty a se zastavěnou plochou 67 metrů čtverečních nenarušuje svým vizuálním pojetím okolí. Stojí v rostlé zahradě, doprovází jej vzrostlé ovocné stromky.

Kryje se jimi stejně, jako splývavě šedivou nenápadností dřevěné fasády, v níž chová velmi útulné zázemí. Řešen je jednoduše, účelně. Jeho plán je pochopitelný, logický. Zkrátka a dobře, tento rodinný dům nepůsobí dojmem mimořádnosti, protože je ztvárněn k naprosté přirozenosti. A to byl i záměr architektů.

Ti byli postaveni v roce 2016 postaveni před výzvu projektu, jež měl zhodnotit zástavbou pozemek bývalého sadu, jen kousek od řeky Berounky. Sama parcela byla usazena do mírně se svažujícího terénu, schovaná za starou zdí, což dodávalo místu zdání výlučnosti a komorní charakter.

Po poradě s investorem se pak architekti Pavel Nový a Vít Svoboda rozhodli takto nastavenou kompozici nenarušovat a místo uzpůsobování pozemku stavbě raději transformovat podobu připravovaného objektu.

Objekt tím rozhodně získal: protože se nezměnila podoba a skladba zeleně a nesáhlo se k terénním úpravám, vypadá Dům ze Zadní Třebaně jako by tu stál uprostřed sadu odjakživa. Absentující cizorodost pak zvyšuje obyvatelnost i každodenní pohodu života obyvatel.

Okna perforují dům jako díry sýr

Do vnějšího vzhledu se promítly místní stavební regule, střežící krajinný ráz. Zahrnovalo to limit počtu dvou podlaží a požadavek na sedlovou střechu. Architekti se s tím poměrně dynamicky vypořádali, vrchní hranu střechy skutečně vedou diagonálně ke štítu domu. Ovšem usazeném na proti svahu vychýleném obdélníkovém profilu stavby, čímž vzniká atypické výškové členění.

Vyniká při něm buď hrana, lom či řez. Podle toho, odkud si dům prohlížíte. Při tom na vás shlíží jedenáct očí oken. Atypických umístěním, nestejnocenné velikostí, s nejednotným rastrem. Kdyby jejich měřítko a dispozice byly navázané k rozvržení podlaží, byl by Dům ze Zadní Třebaně čtyřpatrovým obydlím pro trpaslíky z pohádek.

Pochopitelně tomu tak není a okna jsou jen efektivní reakcí na potřebu prosvětlení interiéru objektu, vloženého do horní části svažitého pozemku. Do místností domu tak proniká slunce ze všech stran a v pohledově výrazných partiích se otevírá scenérii širokým prosklením. Pokoje – ať už ložnice, pracovna, kuchyně propojená s jídelnou nebo dětské pokoje – jsou poměrně velkorysé, vedené v dřevěných prvcích.

Podlahy jsou z dubových prken, ostění ze smrkových palubek ze zesvětlující bílou lazurou, na míru šitý nábytek z březové překližky. Černá v obrysech rámů, oken a zábradlí je pak trvalou upomínkou toho, jak vlastně dům vypadá zvenčí. Tam totiž dominuje černá a šedá.

Obrys stínu, ne ostrá kontura

Investor se totiž nechal okouzlit vizí zvýšení odolnosti tím, že fasádu ochrání a konzervuje s pomocí Shou-sugi-ban – řízené karbonizace, kontrolovaného opalování. A sám se do tohoto procesu zapojil. V praxi to vypadalo tak, že prkna byla po třech spojována do komínu a dávána nad oheň. Aby po plném ohoření byla polita vodou a následně napouštěna lněným olejem.

Takový manuální postup sice trochu zpomaluje realizační práci, ale vede ke snížení nároků na údržbu. Dřevěná krusta domu totiž lépe obstojí proti povětrnostním podmínkám, dřevokaznému hmyzu a houbám.

V šeď přecházející černá barva deštěm blednoucí fasády pak stavbu ujednocuje a lépe ji vizuálně navazuje na plech zkosené střechy. Stromy, dorovnávající výšku stavby, jen dotváří ucelený dojem přirozeně fungujícího z objektu, který vypadá, jako by uprostřed sadu stál vždycky, a nikoliv jen poslední tři léta.