Hausbóty „plující“ v trávě

1. června 2016

Partneři sekce:

Opuštěné továrny, staré výrobní haly, zarostlé loděnice a romantická krajina plná rzi – fenomén „brownfields“ snad nikoho nenechá bez postapokalyptického, nostalgického prožitku. Jak se k naší průmyslové minulosti chovat a jak ji sanovat je téma v poslední době tak často propírané, že se o to hůř dá v hromadách starých plechů hledat něco nového. Není to však nemožné – projekt De Ceuvel v Amsterdamu tvoří výjimku a prozkoumává pravděpodobně dosud neobjevený přístup.

Vydáte-li se navštívit toto místo, nenechejte se odradit prostředím průmyslové zóny Buiksloterham v severní části Amsterdamu, ve kterém se projekt nachází. De Ceuvel je totiž bývalá loděnice, na kterou se město po jejím zrušení rozhodlo v roce 2010 vypsat soutěž. Jejím zadáním byla otázka, jak dočasně využít prostor lokální kontaminované zeminy.

Centrem hausbótového obytného celku je kavárna, která byla vybudována na původním betonovém plácku s kolejnicemi. Často zde probíhají koncerty a kulturní akce.

Squatterský urbanismus

Squatterský urbanismus

S neobyčejným nápadem přišel ateliér space&matter. Snad by se s trochou nadsázky dalo říct, že se jedná až o „squatterský“ urbanismus. Otázku dočasnosti elegantně vyřešili prací se starými hausbóty, které volně rozmístili do prostoru a propojili organicky s kroutícím se haťovým chodníčkem. Jeho funkce však nekončí u pouhé komunikace. Aby totiž svedl návštěvníky ke vstupu do útrob areálu, na pohled uzavřených, slouží i jako okružní naučná stezka a po jeho obvodu se můžeme z malých tabulek dočíst o historii loděnice, postupu práce jeho tvůrců a především o ekologickém významu tohoto projektu.

Dozvíme se například, že do zbylého prostoru navrhl ateliér DelvaLandscapeArchitects speciální traviny, jež čistí zanesenou zeminu. Tento ojedinělý „low-tech“ hausbótový soubor zabíjí dvě mouchy jednou ranou – je šetrný k životnímu prostředí a udržitelný, protože, jak doslova popsali autoři svůj přístup, „…vytváří z odpadních obydlí a odpadní zeminy něco hodnotného…“. Přitom tento projekt přímo navazuje na lodní tradici.

Alternátoři

Pravda, přiznejme si, že málokdy se podaří ekologii spojit s pamětí místa. Jak se ale zachoval výrobní duch staré loděnice, posuďte sami, až si budete vychutnávat kávu v místní kavárně na původním betonovém plácku s kolejnicemi, který vévodí celému areálu. Kromě všudypřítomného harampádí vás totiž bude také doprovázet řezání, tlukot a funění alternativního umělce, který v blízké dílně vyrábí objekty z pneumatik a lavičky z pramic. Člověk se tak nemůže ubránit pocitu, že průmyslovou atmosféru příjemně obohacují místní intelektuálové, kteří žijí, pracují a tvoří v dřevěných budkách na pontonech a kteří zde vedou kurzy a pořádají kulturní akce.

Re-bydlení?

Nad projektem však visí mnoho otázek do budoucnosti. I kdyby se rozhodlo, že se zachová i po původně navrhovaných deseti letech, kdy by zemina již měla být čistá, zůstává otazníkem, jak se bude proměňovat okolí a charakter průmyslové zóny, na níž je atmosféra De Ceuvelu do určité míry závislá. Zda si místo vybuduje dostatečně silného genia a zda i po letech bude schopno připomínat svou matku loděnici. Přesto již dnes je přínos projektu zásadní v otázkách, jež vyvolává. Jsme schopni recyklovat naše obydlí? Obejdeme se bez vysokých finančních obnosů, abychom dokázali změnit prostředí? A – dokážeme žít na špíně, kterou po sobě zanecháváme? Odpovědí je a bude De Ceuvel.