Jak si architekt hraje

Titulek možná trochu připomíná začátek pohádky a následující text od ní nemá daleko. Mnohem více je ale příběhem o architektu Davidu Chmelařovi, jeho trpělivosti, touze cítit historii a ambici ji psát.

Již dlouho měl architekt s celou svou rodinou přání alespoň částečně se navrátit do své rodné obce, Hronova, a zároveň vytvořit víkendový, nebo – jak sám trochu přiznává – „letní“ dům. Mohlo by se zdát, že pro člověka, který se živí navrhováním domů, je to jednoduchý úkol, který se svou zkušeností zvládne za chvíli. Realita ale byla jiná.

Jen samotnou parcelu hledali a vybírali 5 let. Trpělivě čekali na místo, které splní všechny jejich požadavky – vzrostlá zeleň a paměť místa. Ne zelená louka! Na ulici Divadelní 1012 našli vše. Nejen na samotné zahradě jsou stromy, kdysi zde stávalo zahradnictví, ale v sousedství je navíc památkově chráněná lipová alej. Z dálky je slyšet pravidelné bití zvonice a školní věže.

Chce se říci, že si David Chmelař společně s pozemkem koupil i kousek historie. Nezůstává ale pasivní a chce ji dále psát, chce k ní svým dílem přispět. Nejen svou vizí „Za Hronov krásnější“, ale i vysazením další zeleně, která si bere za vzor původní okolní krajinu. Pomohla mu zahradní architektka Štěpánka Šmídová.

Dům samotný je pak, stejně jako celý projekt, vztažen ke všemu původnímu. Ctí vytvořené terasy a svou ostrou geometrií postupně stoupá s celým svahem. Zapuštěná garáž a vstup se skrývají, nad nimi „leží“ první podlaží. „Půdorysně dům trochu připomíná rakev“ píše sám architekt. Že by odkaz ke hřbitovu v sousedství? Stejně dynamické je pak vrcholem celého objemu ustoupené druhé patro. Hmota je rytmizována pásy oken s přiznaným exteriérovým stíněním. Atiky nejsou vodorovné, ale symbolicky stoupají se svahem.

Stejně „nekompromisní“ je interiér – dynamický, tmavý a barevný, ale zároveň slunečný rozměrným prosklením. Od vchodových dveří vstoupíte přímým schodištěm do otevřeného patra. Jen v rohu je ložnice se svým soukromím a koupelnou. O patro výš pak dva pokoje a opět hygienické zázemí. Dům není velký, nemá ani proč být. Je přece jen k odpočinku a vlastně zázemím pro užívání si zahrady. David Chmelař návrh domu vysvětluje následujícími slovy: „Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké podněty takto tvarované prostory poskytují z hlediska dlouhodobého používání. Jestli vás skutečně tak obohacují, jak si myslím, anebo jestli se přejí a jsou posléze spíše na obtíž. Stále jsem nadšený.“

Mohlo by se zdát, že architekt nemá nic zkoušet, že to má vědět, a pro své klienty navrhovat s jistotou. Ono to tak ale není! Dům nejde poznat dopředu, lze jen vložit veškeré své úsilí, znalosti a schopnosti a nasměrovat je ke zdárnému výsledku. A to každý architekt dělá. Posléze, sám na sobě, respektive sám se sebou, si může hrát. Pokud uspěje, je to ta nejlepší zkušenost a vklad do další práce. David Chmelař očividně svou hru vyhrál!

Text: Tomáš Čech – Architektonická platforma POLYCHROME
Foto: Honza Bartoň