Jak tvořit prostředí v souladu s řádem života

Za přírodní stavby se dají označit prakticky všechny stavby do doby zhruba před 150 lety. Jednalo se o stavby vyráběné z lokálních, přírodních materiálů – umělé materiály tehdy jednoduše nebyly k dispozici.

Za jeden z hlavních problémů, proč jsme se během posledního století odklonili od přírodních materiálů, se dají označit i technické a hygienické normy, které nám dávají iluzi ochrany života a komfortu, ale prakticky znemožňují budovat prostředí, jež je pro nás z podstaty přirozené.

Stávající zákony, regulace a normy jsou formulovány právníky a úzce profilovanými odborníky, často ale naprosto bez porozumění širším souvislostem.

Ve jménu úspor, ochrany zdraví a života se pozvolna dostáváme do fáze, kdy už je téměř ilegální stavět humánní, příjemné a přirozené prostředí. Úřady a instituce nám diktují, co máme a nemáme dělat, a vynucují si často nesmyslné množství požadavků a vyjádření.

Ty ve výsledku obvykle jen umrtvují pestrost života kolem nás, o čemž svědčí většina realizací současných obytných souborů a bytových domů, které svou nudnou banalitou žalostně pokulhávají za překvapivostí, bohatostí a vitalitou rostlých historických sídel. Podstatnou roli ve výsledku sehrává i všeobecný úpadek řemeslné práce.

Základ modernistické architektury

Le Corbusier navrhl a realizoval řadu projektů, které lze považovat za základní pilíře současné modernistické architektury. Tyto budovy jsou ale často lidem velmi nepřátelské měřítkem, tvaroslovím i použitými materiály.

Přestože existují svědectví, že Le Corbusier krátce před svou smrtí procitnul ze svého velikášského snu o strojích na bydlení (legendy mu připisují citát: „To život má pravdu a architekt se mýlí.“), odkaz jeho díla přetrvává a inspiruje další architekty k tvorbě obdobných chladných a nepřirozených staveb. V čem ale při všech dobrých úmyslech často selhávají?

Harmonie důležitá pro mysl

Zeptejme se sami sebe, co je nejdůležitější při vytváření našeho životního prostředí. Soustředit se na harmonii a smysluplné, srozumitelné stavby, které chápou a respektují materiální i duchovní potřeby uživatelů?

Nebo k architektuře přistupovat jako k abstraktním uměleckým dílům, která vyjadřují emoce či ego svého tvůrce? Měli bychom snad setrvávat u objektů, které jen naplňují představu o utilitární funkčnosti a hospodárnosti? Nebudeme pak něco podstatného postrádat?

Architektura není abstraktní disciplína oddělená od reality, je to vyjádření přírodních a fyzikálních sil. Pokud se podíváme na přírodní prostředí a materiály, můžeme často narazit na podobnost s řádem tradiční architektury.

Ať už pozorujeme cokoli, co vytvořila příroda, vidíme neustále se opakující charakteristický vzorec či motiv, nehledě na měřítko či rozlišení. Čím blíže věc zkoumáme, tím více detailů objevujeme.

Pokud se podíváme na modernistické objekty, toto tzv. fraktálové uspořádání, charakteristický motiv a detaily, které bychom mohli objevovat v různých měřítcích, většinou zcela chybí.

Mnoho vědeckých studií přitom dokazuje, že správně fraktálově uspořádané prostředí je pro naši mysl klíčové a představuje pro naše vnímání nezbytnou „výživu“. Lidé jsou pak v takovém přirozeném, harmonickém prostředí objektivně zdravější, produktivnější, pozornější i klidnější.

Základ harmonické architektury

Základními pojmy, které by měly definovat harmonické a přirozené prostředí, jsou dle architekta Christophera Alexandera a jeho spolupracovníků „celistvost“ a „vitalita“. Celistvost je sounáležitost, která propojuje jednotlivé prvky stavby.

Na příkladu okna se tak jedná o parapet, zasklení, členění, ostění, venkovní krajinu, kvalitu procházejícího světlo do interiéru či nábytek osvícený dopadajícím světlem. Okno by nemělo být vnímáno jen jako stavební otvor, ale jako souhrn řady jevů, které ovlivňují výsledný dojem.

Pokud budeme o jevech uvažovat izolovaně, bez vědomí širšího celku, nikdy se nám nepodaří ani zdaleka se přiblížit ke kráse, uspokojení a hloubce prožitku, které v nás dokáže vyvolat tradiční architektura. Život, jako pojem v architektuře, by měl být vnímán jako jev, který se nevztahuje pouze na živé organismy.

Každý fyzický element v prostoru může ovlivnit „živost“ místa. To vše nás vede k myšlence, že bychom se při tvorbě svého prostředí neměli ptát jen jednoduše „líbí se mi to?“, protože to je otázka založená na naučených konceptech a estetických preferencích jedince.

Správně bychom se měli ptát, jak nás prostředí ovlivňuje – zda v nás vyvolává pocit vitality a svobody, zda si lépe uvědomujeme vlastní já a pocit celistvosti. Christopher Alexander také odkrývá tzv. jazyk vzorců, který napovídá, jak návrh uchopit za správný konec.

Jednotlivé vzorce popisuje od měřítka celých států, měst, domů až k detailům konstrukce a interiéru. Většina takových vzorců je sdílených a uplatňují se napříč kulturami, některé jsou lokální a vázané na určité prostředí. Tyto vzorce lze přirovnat ke slovům.

Mluvit umíme každý – stačí poskládat slova do vět. Obdobně smysluplně poskládat jednotlivé vzorce v architektuře jsme ovšem pozapomněli. Proto kolem nás tak často vzniká prostředí, se kterým se nedokážeme snadno sžít a nebudeme se v něm dlouhodobě cítit dobře.

Jak tedy navrhovat v souladu s řádem života?

Přestaňme se bát, že nebudeme dost moderní, nenechme se zadusit mraky pravidel, norem a nařízení a buďme někdy upřímní sami k sobě a svým pocitům. Pozorujme přírodu a poučme se i z hluboké moudrosti tradice.

Za dnešní uspěchanou povrchností se snažme najít to, co je opravdu hluboké a nadčasové. Řád neznamená něco ztuhlého a přísného, ale představuje stav, kdy vše zapadá do celku a vše má své správné místo.

Článek byl uveřejněn v časopisu TZB Haustechnik 4/2019.