Když je jabloň srdcem domu

Před lety se tento kousek země podobal více zapomenutému sadu s několika nespoutanými dřevinami než perspektivnímu stavebnímu pozemku. Od první chvíle se pro koupi parcely přimlouvaly nejen výhledy na krajinu, ale i jablůňka uprostřed parcely, která by pro jiné byla překážkou. Stála tak, že najít místo pro dům a zachránit jí život znamenalo přijít s neobvyklým řešením.

Jarinovým je blízké přírodní a přirozené prostředí. Vždyť proto se rozhodli žít na venkově. Od jabloně se tedy začal odvíjet projekt domu, který prostupuje myšlenkou i hmotou do prostředí, z něhož vyrostl. Strom, který žije v srdci domu, je představitelem volnosti vnějšího světa, zásahy architekta nebyli destruktivní, nepotlačují původní ráz místa, jsou s ním v souladu. Pod architektovou rukou se spojily do nové podoby staré známé věci – architektura může být moderní, i když se neodcizí tradici.

Znovuzrození
Když jsem se chystala na návštěvu do Domu pod jabloní, byla jsem si jistá, že se jdu především podívat, nasát atmosféru a podat zprávu o vjemech z domu, který si postavil architekt a přívrženec slow-designu pro svou rodinu. Roztodivný dům vyrostl trochu jako hold tradici stavění ze dřeva, trochu jako připomínka, že i architekt je člověk, ale také jako odpověď na tu část minimalistické architektury, která už zapomněla na svůj vlastní obsah. Opět se potvrdilo, že předvídat a plánovat průběh návštěvy je čirý nesmysl.

Původní fotografie od autora domu sice zaujaly, ale neprozradily souvislosti mezi záměrem architekta, požadavky jeho rodiny či osazením domu do prostředí. Chtěli jsme vědět víc. Přivítal nás architekt Ivan Jarina: „Na horním konci pozemku byla stodola. My jsme si v podstatě také postavili takovou stodolu nad starou jabloní. Pomalu si ji přisvojujeme. Střešní konstrukci nad atriem časem zasklíme a střechu uzavřeme, ovšem srdce domu kolem jabloně bude i potom volně propojeno s okolím. Zatím se strom uvelebil pod otevřenou skořepinou střechy a možná každou chvíli na ni dosáhne a splete své větve s jejími žebry.

Už teď tu máme zastřešené nádvoří, v němž se naplno žije. S dokončováním tohoto prostoru nespěcháme, a tak si jabloň postupně zvyká na vnitřní prostředí. Až se stane plně součástí domu, měla by rodit víckrát do roka. Projekt domu se postaral, aby na ni nefoukalo – od vídeňské strany jsme střední trakt zasklili, od severu je jabloň chráněna částí domu, kde v přízemí je kuchyň se společenským prostorem a v poschodí ložnice rodičů a pracovna. Jižní část – dětská věž – patří dětem.“   

Pomalu a v souladu
„Konstrukce střechy vychází ze zkušeností ze stavby domů v okolí Prahy. Tesaři z Rožnova pod Radhoštěm postavili nad jabloní střechu ve tvaru oslího hřbetu, která byla kdysi běžná na stodolách v Sudetech. Vznikl tak vnitřní prostor bez podpěr. Poznání dřeva a jeho vlastností přineslo už před stoletími rozmanitost do tvarů střešních nosných soustav. U nás jsme nad atriem tvořili oblouky podle vzoru Philiberta de l’Ormeho, který už v 16. století přišel s obloukovými prvky ze dvou a tří vrstev podélných a překrývajících se 1,3 m dlouhých desek,“ vysvětloval Ivan Jarina ve chvíli, kdy jsme vcházeli velkými prosklenými posuvnými dveřmi do srubové části domu.

Přivítal nás otevřený prostor, který dispozičně připomíná tradiční bydlení na venkově, avšak podobně jako v samotné architektuře domu se i v jeho interiéru střídají prvky různých vlivů a podnětů a volně se spojují v jeden celek, který nese rukopis architekta: „Můj dům je můj musterhaus. Na něm jsem si ověřil staré postupy stavění a po pravdě řečeno, ještě jsem neskončil. Nemohl jsem to zkoušet na stavbách jiných investorů. Například přední část domu – dětskou věž – tvoří lehká sendvičová rámová konstrukce švédského typu. Po vnější straně obvodového pláště jsem navrhl ochozy, z nichž se budou po stěnách pnout květiny. Na ochozy se vystupuje prosklenými dveřmi, které je možné zakrýt venkovními posuvnými křídly. Zatím se po ochozech honí naše a sousedovy děti.“

Nenatíraný venkovní obklad z modřínu, který je na jižním průčelí, je typický v německých zemích. Dřevo na slunci tmavne. Ve stínu nebo na severní fasádě u zadního vstupu je vidět, že dřevo zůstalo světlejší. Venkovnímu povrchu z modřínu, z něhož vznikla srubová část, postačí jednou za dva roky koupel mýdlovou vodou, stejně jako se to dělá v polském Zakopaném. Když dřevu hned od začátku dáte volnost, nenatřete ho, samo si vytvoří ochrannou vrstvu, přizpůsobí se podmínkám, splyne s prostředím.“

Členitá fasáda s lidovými motivy, ale i sochařské prvky srostlé s čelní stěnou domu, přesahy hranolů ukončených tak, aby dešťová voda nestékala po vnějším povrchu, tradiční rybinové spoje, odřezky, které mistři tesaři vkomponovali podle pokynů architekta do vrchní části průčelí – to vše vytváří nezaměnitelný ráz domu. Napůl pohádková chaloupka, napůl dům po předcích připoutaný k současnosti, stvořený jak starými, tak i novějšími stavbařskými postupy, které jsou ukryty pod nehoblovanými deskami.

Stejně jako dřevo na domě Jarinových se i architektura a umístění stavby vnořují do tvaru krajiny, ukolébají mysl v domněnce, že tu byly už dávno a patří sem: „… pokud někdo chce podobný dům, vysvětlím mu, že taková stavba se nedá jinam přenést. Každé místo i každý člověk si zaslouží vlastní dům, se kterým si bude rozumět. Těší mě, když si někdo myslí, že dům tu už stál a my jsme ho jen zrekonstruovali. To je podoba architektury, kterou mám rád. Při stavbě našeho domu jsem se realizoval nejen jako architekt, ale především jsem stavěl domov pro svou rodinu – já jsem navrhoval a rodina spoluvytvářela prostor, v němž žijeme.“