Když je tradice gestem
Architekt Jan Proksa navrhl dům na místě, kde „žili jeho prarodiče a kde se narodila jeho matka.“ Respekt ke svým předkům pak vložil i do stavby samotné, do jednoduché geometrie jednoduchého objektu. Pro mnohé je přesto, ve své podstatě však právě proto, výsledek silným architektonickým gestem.
Domy na jižní Moravě, ty držící se své tradiční formy, stojí jeden vedle druhého. Výstavní fasáda do ulice měla reprezentovat – dávat domu tvář a rodinu zařazovat do sociální struktury obce. Všemu ostatnímu pak vládla funkčnost a racionálno. Nikoho nenapadlo omítat hospodářský trakt, který směřoval do dvora. Proč taky?
Dům v obci Prušánky takto stál po desetiletí. V roce 2012 ale Jan Proksa začal pracovat na návrhu malého domu, který měl být umístěn právě do takového dvora. V přibližném půdorysu původních obslužných objektů umístil malý prostý hranol, ve kterém se pod plochou střechou skrývají dvě místnosti.
Obytná kuchyně je zároveň vstupní halou a přimyká se k ní jen malé „zákoutí“ toalety. Druhým pokojem je ložnice s podobným přídavkem v podobě koupelny. Nic víc.
Na první pohled zde popis projektu končí. Ve skutečnosti ještě ale nepadla zmínka o architektuře. Inspirace v neomítané cihlové architektuře se přenesla na fasády domu. I ony jsou tvořeny pohledovými cihlami, tu vodorovně, tu vertikálně uloženými.
Formální gesto objem dělí – jemně, ale citelně. Ze svislých povrchů se pak přesunulo i na terén, kde vytváří jakousi plochu, jen těžko přesně zařaditelnou. Cihly jsou zde na čtyřech místech nahrazeny stromy, několikrát je keramický povrch „zjizven“ osvětlením zajišťujícím noční atmosféru. Je to zahrada, je to terasa, je to piazeta?
Objem domu, již zmíněný úzký hranol, je prolomen znovu se objevujícím číslem čtyři – čtyřmi otvory. Vstupní dveře objekt půlí v přibližné ose. Obytný prostor je do zahrady otevřen velkým nárožním oknem a nabízí tak maximální kontakt se zelení.
Z ložnice lze přímo z postele vyběhnout na zahradu a koupelna je díky překvapivému prosklení pomyslnou „výkladní skříní“ sprchování.
Jestliže je exteriér v jistém pohledu prostý, tak interiér toto plní dvojnásobně. Čisté povrchy, skryté objemy úložných prostorů. Ani dveře skoro nejsou vidět. Jen sem tam zahlédneme akcent dřeva. Jako by vše říkalo, že o vnitřní prostor tady nejde, ale že zeleň a čistý vzduch venku jsou mnohem důležitější. Potvrzuje to i sám architekt Jan Proksa, který popis domu doplňuje větou: „Žije se přeci i venku.“
Jestliže předci byli vedeni čistým rozumem a vznikla tak cihelná architektura, která je nám dnes tak sympatická, autor tohoto domu inspiraci použil jako silné výtvarné a kultivující gesto. Stavbu jedním krokem zařadil do minulosti a zároveň jí dal silnou tvář. Nejen jí, ale i jejímu okolí.
Zní to jednoduše, ale opak je pravdou. V takovýchto chvílích je riziko maximální. Co jiného je bezúčelná citace, než prostý kýč? Jan Proksa tuto mez nepřekročil. Vznikl dům kontextuální a nenápadný, ale nikoliv kopírující a slabý.
Foto: BoysPlayNice.
Text: Tomáš Čech – Architektonická platforma POLYCHROME.
