Střecha pro nízkoenergetický dům

O tom, jaká střecha patří na dům s nízkoenergetickým či pasivním standardem, by se dalo uvažovat z několika hledisek. Finančních, estetických, z hlediska krajových zvyklostí či sousedských řečí. My se soustředíme na jediné – na funkčnost.

Nejlepší tepelnou ochranou zmíněného domu je omezení tepelných ztrát. Nejjednodušším způsobem je proto zmenšení ochlazovaných konstrukcí na minimum. To přináší jednak finanční úspory a zároveň i zmenšuje plochu, která může teplo propouštět – čím méně konstrukcí, tím nižší jsou náklady na stavbu. Kompaktní tvar budovy přináší nižší poměr ochlazovaných konstrukcí k objemu budovy. Jednoduše a stručně řečeno, plochá střecha z tohoto hlediska působí téměř nejpřijatelněji.

Koule nad hlavou?
Pokud by však tvar střechy byl podřízen jen technickým parametrům, uznali by stavebníci za nejoptimálnější tvar střechy zjevně kouli či polokouli. Nechystáme-li se zrovna stavět experimentální dům, je jasné, že takový tvar není pro běžný život použitelný.

Budeme-li z čistě praktického hlediska považovat za nejideálnější tvar současného pasivního (nejen rodinného) domu kvádr s více či méně podélným tvarem s delší stranou obrácenou k jihu a střechou mírně nakloněnou k severu, můžeme se ptát: Jakou zvolíme střechu? Střechu pouze jako deštník k ochraně před deštěm? Nebo střechu racionálně využívající prostor, po níž dešťová voda steče a zavlaží okolní půdu?

Pravda, sedlová střecha sice patří do území původní zástavby, jejíž historie sahá v Čechách do doby pradávného zakládání měst a vesnic, kdy bylo třeba navázat na krajinný ráz, dnes ale může stejnou funkci plnit i střecha plochá. Postavit pasivní dům se sedlovou střechou samozřejmě lze. Je ovšem otázkou, do jaké míry je třeba do podobných forem stylizovat většinu nově zastavovaných území. Pokud není nutné stavět dům se sedlovou střechou z estetických důvodů, z hlediska pasivního domu to také není nijak výhodné.

Senu odzvonilo
Nevýhody sedlové střechy se sklonem 30 až 50° spočívají v tom, že vytváří větší povrch a tudíž i větší ochlazovanou plochu, kterou je třeba tepelně izolovat. Tím se zvyšují náklady a vznikají přitom i prostory s horšími užitnými vlastnostmi, například s omezenou podchodnou výškou. Zároveň tyto prostory zbytečně zvětšují objem domu, vyžadují komplikovanější a dražší konstrukci střechy, jejíž detaily se velice obtížně utěsňují, hlavně v místech styku krokví s kleštinami. Některé detaily jsou dokonce prakticky neutěsnitelné a střecha je i mnohem zranitelnější v kalamitních sněhových podmínkách.

V historii byly půdní prostory pod střechou obvykle určeny pro skladování sena a sedlová střecha vycházela z materiálových omezení – používaly se došky a šindele. Dnes je vše jinak. Dostát v tomto směru tradici by znamenalo stavět za vyšší ceny a vytvářet nižší užitné hodnoty. O sedlových střechách se traduje, že lépe ochrání před sněhem. Zkušenosti ateliéru Kutnar publikované po zimě 2005/2006 dokumentují pravý opak. Sedlové střechy trpí sesuvy sněhu a jeho městnáním i přeměněním na ledový krunýř, který zatěžuje střechu extrémně nerovnoměrně a soustřeďuje zatížení v místech nad žlabem, kde dochází k destrukci. Naopak střechy rovné nebo s mírným sklonem jsou zatěžovány rovnoměrně a většinu sněhu odvane vítr, protože střecha nemá závětrnou stranu, kde by se tvořily závěje.

Placatka nade vše?
Jako další varianta se proto nabízí plochá střecha. Výhody střech mírných sklonů (0,5 až 20°), mezi které plochá střecha patří, spočívají v tom, že vytvářejí minimální povrch optimálně přizpůsobený vnitřnímu objemu prostoru a tudíž i mnohem menší plochu, kterou je třeba opatřovat izolací. Vytvářejí optimálně využitelné prostory spojené s jednodušší konstrukcí střechy, přičemž odpadají obtížné detaily konstrukce krokví s kleštinami a minimalizuje se problém s těsněním pláště. Volněji jsou uspořádané podpůrné prvky, a proto se taková střecha lépe chová v kalamitních sněhových podmínkách. Navíc při použití střešního krytu se skladbou zelené střechy (optimálně bezúdržbové) se dokonce zpomaluje odtok vody a tím taková střecha přispívá k ochlazování a nebývale se prodlužuje i životnost střešního pláště.

Z porovnání vyplývá, že střechy mírných sklonů lépe vyhovují současným každodenním potřebám po stránce funkční, konstrukční a dispoziční, i když na estetickou stránku si budou někteří teprve zvykat.
Plochá střecha je stavební konstrukce nad posledním podlažím, ve vodorovné poloze, se sklonem do 10°. Jako každá střecha to je konstrukce, která chrání vnitřní prostor objektu před deštěm, větrem, zimou, sněhem a teplem. Je to konstrukce vystavená přímému působení nepříznivých účinků povětrnostních vlivů. I když se lidé postupně naučili zhotovovat stále dokonalejší střechy, v nichž ztělesnili důmyslnou vynalézavost a estetické cítění, tvrdohlavá snaha jít proti přírodě se většinou nevyplatila.

Plochá střecha je nezanedbatelným prvkem moderní architektury. Někým oblíbená, populární, jiným nenáviděná až zatracovaná. Plochá střecha je však známá již několik tisíc let. Každému je jasné, že musí být maximálně funkční, ale nemělo by se zapomínat ani na její estetickou stránku. Vždyť působí jako klobouk na hlavě hezké ženy. Jen správně zvolený typ takové pokrývky dotvoří eleganci, harmonii a dokonalost celku.

Klima a krajina
Budeme-li respektovat místní klima a krajinu, potom se vhodně zvolená střecha i s celým objektem stane jejich organickou součástí. Taková střecha dobře slouží dlouhá léta. Mělo by se myslet i na estetickou stránku ploché střechy, ačkoli si mnozí řeknou, že to není důležité, vždyť ji není vidět. To však nemusí být vždy pravda; například u zástavby rodinných domů ve svahu jsou střechy všech obyvatel spodních podlaží pod neustálými pohledy „horních“ sousedů. Nebo v případě zástavby s rozličnou výškou je určitě příjemnější, když výhled z vysoké budovy neruší sice funkční, ale nevzhledné střechy pod ní. Je důležité si uvědomit, že i ploché střechy jsou součástí stavby a tudíž je to architektonický prvek, který mnohokrát určuje charakter celého domu. Plochá střecha může zaujmout i detaily, jako jsou netradiční atiky, různé přesahy v půdorysech či na fasádách, nebo možností účelného využívání v podobě střešních teras a zahrad.

Po roce 1990 se v oblasti plochých střech objevila široká škála různých konstrukčních řešení a technologií. Nejčastěji se používá jednoplášťová plochá střecha, což znamená, že interiér je od exteriéru oddělený jen jedním pláštěm. Její základní skladbu tvoří nosná konstrukce, spádová a vyrovnávací vrstva, dilatační vrstva, parozábrana, tepelně izolační vrstva, expanzní vrstva a povlaková krytina. Existují i různé variace, například střecha s opačným pořadím vrstev – takzvaná obrácená střecha, při níž se hydroizolace klade až pod tepelnou izolaci, nebo střecha, jejíž hydroizolace se klade mezi dvě vrstvy tepelné izolace.

Není nad dva pláště
Dalším typem je dvouplášťová plochá střecha, kterou tvoří v podstatě dvě nosné konstrukce oddělené provětrávanou vzduchovou mezerou. Je velmi účinná z hlediska tepelně izolačních a hydroizolačních vlastností střechy, ale je finančně náročnější, a to často odrazuje, i když na nízkoenergetický či pasivní dům se hodí nejlépe. Dvouplášťovou střechu tvoří nosná konstrukce dolního pláště, parozábrana, tepelně izolační vrstva, provětrávaná vzduchová mezera, nosná konstrukce horního střešního pláště, expanzní vrstva a povlaková krytina. Nové technologie přinesly do skupiny plochých střech i specifickou střechu z vodostavebního betonu, ta se však častěji využívá na průmyslových stavbách.

Čupřina z trávy
Pozornost člověka se soustřeďuje na řešení ekologických problémů i ve stavitelství. V tomto směru je perspektivní budování takzvaných vegetačních střech. Vegetace zvyšuje vlhkost vzduchu, čistí ho, významným způsobem mění teplotní režim v bezprostředním okolí a v neposlední řadě zvyšuje estetickou hodnotu prostředí.

Zeleň na střeše působí i jako ochrana vrstev střešního pláště, nepodléhá tolik mechanickému opotřebování (působení slunce, větru, deště, sněhu, ledu) a snižuje účinek sluneční radiace na krytinu a konstrukci střechy, ale i na interiér pod střechou. Navíc zadržuje vodu a působí jako nezanedbatelný izolační element.

Plochá střecha stále v kurzu
Plochá střecha je zajímavá i tím, že ji lze využít například k parkování aut, pakliže je s tím počítáno v projektu, nebo jako odpočinkovou zónu bytového domu, kde se může nacházet třeba i bazén.

Konstrukce střechy jednoznačně patří k technicky nejnáročnějším částem objektu. I když se neustále zdokonalují fyzikální vlastnosti používaných materiálů a roste jejich rozmanitost, dochází stále k poruchovosti střešních plášťů a některé nedostatky se přenášejí i na dnešní konstrukční řešení. Nejčastějšími příčinami poruch plochých střech je nedodržení požadavků na hydroizolaci a tepelnou izolaci.

Nejdražší je levná
To vše je jen zkrácený souhrn informací, které popisují, na co je potřeba dávat pozor při realizaci ploché střechy na nízkoenergetických a pasivních domech. Při správně zvolených materiálech a technologiích může plochá střecha sloužit dobře a dlouho.

Technologie plochých střech prošly vývojem od asfaltových krytin domácí výroby přes vlnu asfaltových lepenek a množství nátěrových systémů rozličné kvality až po nové fóliové systémy. Ty se nejčastěji spojují vzájemným nastavováním nebo lepením a jsou náchylnější na poruchy ve spojích; a pro ploché střechy je spolehlivost spojů velmi důležitá. Velký pokrok ve spolehlivosti dosáhly i materiály určené na pochozí a vegetační střechy. I když nové materiály přinášejí lepší možnosti, ještě to neznamená, že střecha bude automaticky dobře udělaná. Často je totiž největší překážkou právě lidský faktor. Neodborná a nekvalitní realizace je ještě příliš často kamenem úrazu plochých střech. Proto je důležité oslovit takové firmy, které mají dobré reference a zkušenosti s výstavbou a rekonstrukcí střech, mají dobré technické vybavení a kvalitně vyškolené pracovníky.

I pro ploché střechy totiž platí známé pravidlo, že nejdražší bývá střecha levná.

Jakub Drda
Foto: Aleš Brotánek a archiv vydavatelství