Zdroj: Croce & WIR

Obytný dům v Gliwicích

18. září 2020

Tak jednoduchý, a přitom tak krásný je dům, který pro sebe a svou rodinu v Gliwicích, městě 30 km západně od Katovic, vytvořil polský architektonický pár Agnieszka a Grzegorz Ziebikovi.

Stavbu charakterizuje velká archetypální střecha, jednoduché formy a hliníkové panely různých šířek.

Když architekti staví domy, očekává se něco neobyčejného, originálního, jedinečného. A obyčejný dům Agnieszky a Grzegorza Ziebikových tedy rozhodně není.

Gliwice jsou město nedaleko Katovic. Agnieszka a Grzegorz Ziebikovi tu vyrostli. Spolu. Oba chtěli být už odjakživa architekty. Agnieszka toužila jít ve stopách svého otce, který toto povolání vykonává a architekturu také vyučuje, a Grzegorz si vzpomíná, že vyrůstal v ponurém, trochu bezútěšném a málo pěkném prostředí a to ho podnítilo, aby se snažil okolní svět přetvářet.

Agnieszka Ziebiková vyučuje architekturu, Grzegorz Ziebik pracoval dlouho pro jednu velkou architektonickou kancelář a navrhoval především kanceláře a průmyslové objekty. Spolu si nyní zařídili malé architektonické studio a společně si pro sebe a své tři děti postavili v Gliwicích dům.

Architektura je vždy kontextuální – někdy je kontrastní, někdy indiferentní, někdy oddělená od okolí. Sousedství domu rodiny Ziebikových poskytuje málo záchytných bodů. Jednotlivé rodinné domy, rozdílné formy, žádný jednotný styl nebo dominantní barvy. „Není tu nic, na co by se bylo možné odkázat,“ říká Grzegorz Ziebik. „Není tu ani proti čemu bojovat, ani čím se řídit.“

Dům Ziebikových je zde nápadný. Svou velkou archetypální střechou, jednoduchými formami a různě širokými pruhy Prefalz na střeše i fasádě, které mu dodávají zvláštní charakter. Dřevěný vstupní prostor už pomalu mění svou barvu. Výrazně kontrastuje s hliníkem, jenž se téměř nemění. Nejsou tu žádné detaily, žádný balkon. „Je to model domu,“ říká Grzegorz.

Něco jiného, co se ale vejde do rozpočtu

Dva roky pracovali tito dva mladí sympatičtí a angažovaní architekti na společném díle. Ke sporům nedocházelo, říkají shodně. Spojovala je touha po perfektním domě, jejich domě. Interiéru dominuje velká místnost s vysokými stěnami, s množstvím dřeva a velkými okny, umožňujícími výhled ven. Připomíná to snad spíš japonskou architekturu.

„Lidé jsou překvapení, když uvidí náš dům,“ říká Agnieszka a doplňuje: „Chtěli jsme udělat něco jiného. Ale muselo se to také vejít do našeho rozpočtu. Výsledek je dnes právě takový, jak jsme si představovali.“ Přesto: „Byl to experiment,“ zdůrazňuje Grzegorz.

Žádný styl a příliš mnoho

Pro Grzegorze je zvlášť důležitá dlouhá životnost jeho návrhů. Domy nemají vyhovovat momentálnímu trendu, ale mají být co možná nejtrvanlivější. Nestárnutí objektů zaměstnává architekty už odjakživa. „V architektuře neexistují žádné malé černé,“ říká Agnieszka a naráží tak na nadčasové oblečení. Něco nadčasového by bylo třeba nejdříve vynalézt. Na rozvoj architektury v Polsku se oba dívají velmi kriticky.

„Neexistuje žádný polský styl a staví se u nás příliš rychle. To se pak málo dbá na kvalitu. Realizovat se tu jako umělec je velmi těžké,“ konstatují architekti, a přesto, nebo právě kvůli tomu se zápalem pokračují ve své profesi. Jiné povolání pro oba vůbec nepřichází v úvahu – snad s výjimkou pastevectví ovcí, žertuje Grzegorz.