Rodinný dům v Liboci: Novostavba, která na své místo patří odjakživa

Kovářova kobyla chodí bosa a v továrně na žárovky pracují potmě? Ne. Architekt Pavel Hnilička, autor publikací a o fenoménu urban sprawl – sídelní kaše – a řady odborných statí o hustotě zasídlení měst, ze své cesty rozhodně nesešel. Podstatnou částí projektu rodinného domu v Liboci, který jeho ateliér řešil, bylo napojení vznikajícího objektu na okolní zástavbu a citlivé vytvoření vazby s intravilánem.

Do dispozic nynější podoby nového domu, jež stojí na rozhraní nároží ulic v domcích a Pod Hvězdou, se silně promítla jeho stavební minulost. Ta velmi pravděpodobně sahala někam k 19. století, kdy se zde nacházelo stavení hospodáře s přístavbami provozních zemědělských objektů. Jejich uspořádání podléhalo jak užitné funkci, tak profilu mírně svažitého pozemku, jež se svým výběžkem vmezeřil do profilu styku dvou komunikací.

V průběhu 20. století zde proběhla řada přístaveb, které předisponovaly tvář obydlí do podoby obdélníkové „hlavní“ obytné jednopodlažní části, se suterénem využívaným nejspíš jako stáj. Byl tu krytý vjezd do stodoly, kopírující svou stěnou hranici pozemku, soubor předzahrádek a otevřená plocha dvora. Nicméně to vše už bylo z kraje roku 2016 historií.

Příchod nového, nebo návrat starého?

Rysy původního objektu se zde kvůli absenci údržby totiž dávno posunuly za hranici své životnosti a vnější chátrající obálka jen velmi volně udržovala formu pevného tvaru. Kritickými faktory tu bylo jak zatékání a expozice základových částí vlhkosti, tak i celkově nepřiměřená destrukce nosných součástí. V takové formě pak mělo stavení v Liboci víceméně jen hodnotu stavební parcely.

Která ale – vzhledem k lokalizaci mezi Petřinami a Ruzyní, rozhodně nebyla malá. Nevyhnutelnost demolice a navazující projekt novostavby by tu ale mohl snadno ospravedlnit vznik toho, co lze popsat jako živelnou expanzi uniformní zástavby do předměstí metropolí.

Ateliér Pavel Hnilička Architects + Planners se ale na výtečnou postaral o to, že tu místo anonymního setu nepřiměřeného bungalovu vznikl rodinný dům, jež svým tvarem navazuje na tkanivo „vesnice“, a vhodně vyplňuje prostor v někdejších dimenzích. Liboc ani klient tím přitom nic neztrácí, jen získávají.

Dům, který sem pocitově patří

Projekt navržené novostavby nahrazuje zchátralý objekt částečně podsklepeným dvoupodlažním domem. Půdorys sleduje stopu původního domu umístěného na hraně pozemku. Průčelí hlavní hmoty domu zůstává na totožné pozici, v místě, kde jasně vymezuje prostor piazzetty tří úzkých ulic. Formálně je kratší průčelí domu podél ulice Pod Hvězdou oproti původnímu stavu mírně posunuto dovnitř pozemku.

Tato část je tvořena podlažím vystupujícím ze svažitého terénu, doplněným o jednopodlažní nástavbu. Vstup i vjezd jsou na stejných místech, výzor z ulice na objekt se tím nemění. Okolí není zasaženo novou stavbou, protože dispozice prostoru se nemění. Výsledkem je harmonie v prolnutí starého s novým, vnímaná obyvateli uvnitř i lidmi zvenčí.

Nevzniká pocit krádeže vzpomínek na minulost, vnesení vizuálně zhoubného novotvaru, ale jen hezký dům, který vypadá, že tu stál odnepaměti. Samotné řešení domu se pak opírá o možnosti, jaké členitá lokalita se zahradou nabízí. V prvním nadzemním podlaží, tedy v úrovni horní zahrady, se nachází pobytová část, volně přecházející v terasu. Klidnější zónou je ložnice rodičů, pokoj pro hosty.

Kontaktním prvkem je kuchyně s obývacím pokojem, na níž pak navazuje spojení na dětské pokoje. K těm ale musíte po schodech do patra. Když naopak zamíříte dolů, objevíte částečně podsklepenou vstupní část domu. Se šatnou, technickým zázemím a krytým garážovým stáním. Tím se rodinný dům v Liboci neodlišuje od jiných. To, co jej činí výjimečné, je jeho zasazení do kontextu širších souvislostí lidského osídlení. Je sice nový, ale patří sem.

Radomír Dohnal