Vila Hermína

Vila Hermína v Černíně nedaleko Prahy je v mnoha ohledech výjimečný dům. Barva fasády, půdorys, šikmé rampy obývaných prostor, barvy interiéru, to vše z ní činí až exotickou realizaci. Kdo by snad chtěl tvrdit, že něco takového už viděl, musí se mýlit. Nic podobného v současné době v architektonickém světě nelze nalézt. Autory domu jsou Petr Hájek, Tomáš Hradečný, Jan Šépka – HŠH architekti, v současné době už neexistující ateliér, který patřil k těm nejvýraznějším na české architektonické scéně.

První impuls ke konceptu vily Hermína přišel od investora Michala Čillíka, který si přál, aby v domě vzniklo malé soukromé kino. Je totiž milovníkem a sběratelem filmů. Práce HŠH viděl na výstavě Prostorový dům a na základě toho je oslovil. Do konceptu se zároveň otiskl svažitý pozemek. „Tak vznikla šikmá rampa, která se zkopírovala do přízemí obytného prostoru a díky tomuto překopírování ramp vznikla jakási spirála uvnitř domu,“ říká architekt Jan Šépka.

Proti rampě prvního patra se symbolicky zkopírovala jiná „promítací plocha“ – velkoplošné okno s výhledem do otevřené krajiny. Odvážný koncept rozvržení prostoru se investorovi zalíbil. „Dosud jsme vždycky bydleli v ulici s výhledem na protější dům. Teď si konečně můžeme užívat výhledy,“ říká Čillík.

Prosadit takový dům na okraji klasické české venkovské obce, téměř ve volné krajině, nebylo jednoduché. Obec sice přislíbila změnit pastvinu na stavební pozemek, ale stavební úřad otálel. Správa CHKO v územním řízení se stavbou souhlasila, ale v řízení pro stavební povolení vydala negativní stanovisko. „Vycházelo pouze z jejich interních směrnic, proto jsme podali odvolání k ministerstvu životního prostředí, které nakonec projekt odsouhlasilo.  Celá peripetie ale trvala zhruba dva roky,“ říká architekt Šépka.  Od první studie k realizaci tak uplynulo devět let.

Na druhou stranu, čas a vývoj od studie a modelu k realizaci znamenal více času k přemýšlení, co by se ještě dalo pozměnit, a také změny finanční situace investora. Jak se všechny tyto konstelace protínaly a prolínaly, projekt se „vybarvil“ a architekti se odvážili ještě k radikálnějším návrhům. Investor byl pro ně ideálním protějškem, protože se jim nebránil. „Koncept se panu Čillíkovi líbil od první chvíle. Diskutovalo se o různých detailech – například jak chce používat kuchyň, jak velké chce úložné prostory, a podobně. To vše se korigovalo společně s námi. Michal Čillík byl odvážnější, než jsme předpokládali,“ podotýká Jan Šépka.

Nekompromisně obaleno
Odvážnější především v otázce fasády. Původní verze zněla: měděný plech. Poté však byl investor nucen snížit náklady a fasáda se ukázala jako drahá. Architekti navrhli polyuretanovou pěnu, která se obvykle používá jako izolace plochých střech. Fasáda domu z růžové polyuretanové pěny odkazuje na Leovu budovu Ústavu vodního stavitelství v Berlíně, jednu z jeho nejznámějších staveb. Ludwig Leo za sebou nemá mnoho realizací, jsou však dost úspěšné – málokomu se podaří, aby se ještě za života staly jím navržené budovy památkově chráněnými.

U realizace Ludwiga Lea je polyuretanem potažena jen část obřího potrubí s turbínou pro přívod vody do laboratoře. Vila Hermína je do plastové hmoty „oblečena“ úplně celá – včetně dveří, zárubní a pultové střechy. Polyuretanová vrstva funguje jako hydroizolace a chrání ji tenký film proti ultrafialovému záření. Pod plastem je zeď se standardní omítkou. Zvláštností aplikace polyuretanového povrchu je, že se musí nástřik provádět jen za určitého počasí. Především dům nesmí být provlhlý a nesmí být větrno, nesmí být ani mráz. Částice jsou velice drobné a ulpívají na jakémkoli povrchu. Po aplikaci už materiál odolá všem vlivům počasí. Vila nemá okapy, déšť volně stéká po fasádě.

Nábytek k zavěšení
Dům je klasická zděná stavba s dřevěnými stropy a nosné prvky ramp jsou ocelové traverzy kotvené do obvodových stěn. Prostor ramp není díky šikmému sklonu (21°) příliš využitelný pro umístění klasického nábytku. Solitérními kusy nábytku jsou sedací pytle a textilní houpačky, které potvrzují hravý charakter konceptu. Architekti počítali i se zavěšeným nábytkem, stropy jsou vybaveny háky s karabinami. Mezi rampami je namísto zábradlí zavěšena a ukotvena síť.

Sociální zařízení a úložné prostory jsou racionálně a funkčně umístěny do zadního traktu domu směrem ke svahu, kam proudí méně denního světla. Prostor v suterénu se šikmým stropem pod rampou je využit jako prádelna a komora. Sousední kout je vyhrazen pracovnímu stolu a přisvětlen menším oknem. Kvůli umístění okna navrhli architekti úzký anglický dvorek. Spodní část je tak dostatečně osvětlena ze dvou stran objektu.

Půdorys 1.NP, 2.NP a 3.NP

Prostor pro hru i snění
Velkorysá bezrámová okna v celém domě působí velkolepě a nerozbitným dojmem – ve srovnání s klasickými dvojskly v rámech. Manželé Čillíkovi se drží autorského konceptu a nezastiňují je záclonami ani žaluziemi – alespoň ne ve dne. Průhledy do otevřené krajiny i venkovské zástavby zůstávají plnoprávnou součástí prostoru.  Větrání je vyřešeno otvíravými úzkými rámovými okny v obývacím prostoru i v zadní části domu za ložnicí. Ložnice majitelů je také vyřešena atypicky.

Postel je visutá v druhém patře na nosném rámu z ocelových traverz, obklopená knihami a nasvícená skrytým osvětlením integrovaným v odkládací ploše lůžka. Velký otevřený prostor pro spánek je zdravější – během noci nehrozí hromadění oxidu uhličitého, který člověk vydechuje. Může to znamenat i jiný pocit při snění, jak naznačují vědecké experimenty v této oblasti: okolní prostor má vliv na kvalitu lidského spánku a může ovlivnit i obsah snů.

Ve volbě barev se architekti s majiteli shodli na růžové pro fasádu zelenou pro podlahy a světle až tmavě šedém povrchu stěn s keraštukem. Šedá kontrastuje s výraznou zelenou v barvě trávy, což naznačuje spojení s původní pastvinou. Materiál povrchu je regupol, obdoba tartanu s protiskluzovou úpravou.

Dům není oplocen klasickým plotem ani pletivem, ale nízkou jemnou sítí – koncept směřoval k bezbariérovému kontaktu s krajinou. Jeden z návrhů architektů zněl vysypat hranici pozemku jen bílou linkou, podobně jako na fotbalových hřištích. Na horách nebo v severských zemích je běžné, že domy stojí volně v krajině a přesto lidé respektují soukromé pozemky. Majitelé domu ale mají dítě – holčičku jménem Hermína, po ní název domu – a psa, proto bylo nutné instalovat alespoň minimální bariéru. Proto se nakonec architekti s majiteli dohodli na nízké síti, která neruší pohled na dům z dálky.

Vila Hermína
Místo: Černín u Zdic
Investor: Michal Čillík
Architekt: HŠH architekti – Petr Hájek,
Jan Šépka, Tomáš Hradečný
Spolupráce: Jan Kolář
Design interiérů: HŠH architekti
Projekt: 2000
Realizace: 2008-2009
Náklady na realizaci: 5,5 mil. Kč
Zhotovitel: EaV Plzeň
Zastavěná plocha: 59 m²
Obytná plocha: 120m²

Iva Nachtmannová
Foto: Ester Havlová

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.