Zenový dům z Bělkovic

Byli jsme na moravském venkově – tam, kde nikdy nechyběla odvaha ke klidné a pokorné architektuře.
Stojí tam dům bez patosu, v přízemním stylu pod střechou se zelenou trávou a skloněnou podle místních předpisů.

Nevypadalo to nadějně. Domácí se vymlouvali, že mají malé děti, dům už příliš zabydleli a nábytek jen postupně vyměňují za nový s cílem doladit interiér podle návrhu architektek Evy Eichlerové a Mileny Galátové. Ten dům byl však pro nás silným pokušením. Dívala jsem se na fotografie docela jednoduché stavby, která se ramenem opřela do zahrady. Okraj střechy na severním průčelí nechal architekt stáhnout až nad úroveň přízemí. Jižní strana domu s mírnějším sklonem střechy se otevřela do zahrady výraznými prosklenými plochami. Dům se mi zalíbil – moderní, a přitom tradiční, nevelký, ale s dostatkem prostoru pro rodinu s malými dětmi. Tak jednoduché a samozřejmé; mít cit pro proporce a přesný rytmus při střídání ploch na fasádě, navrhnout textury ve správném poměru, najít odvahu i profesionální zručnost k funkční jednoduchosti, dodržet místními úřady předepsané regule včetně sklonu sedlové střechy. Je to tak prosté a samozřejmé jako zásady tradiční a moderní japonské i české architektury v podmínkách středomoravského venkova.  

Ve vší funkčnosti
Příjemně rozložená hmota domu se přirozeně usadila na nevelké obdélníkové parcele na konci vsi. Rovina s lány polí a lučinami postupně přechází v lesnatou pahorkatinu. Teprve nedávno se zde rozproudil čilý stavební ruch. Jeden za druhým, každý po svém, vyrostly na sousedních pozemcích rodinné domy a vilky.

Ten jejich druhý v pořadí. Nejprve se zamyslel nad místem, podíval se do údolí, které se táhne směrem na východ, zahleděl se na stébla trávy prohnutá ve větru. Než se nový dům uvelebil na pozemku v ohybu místní komunikace, nechal svého architekta a budoucího majitele, aby se vydali pro další vjemy k nepravidelně omítnutému gotickému kostelu v nedaleké Olomouci. Od chvíle, kdy si jménem své přírodně orientované rodiny pan Sadílek „vygooglil“ svého architekta s japonským původem a českým životopisem, začaly se dít pro některé obyvatele vsi nepochopitelné věci. Místo složité a členité stavby vytyčili uprostřed pozemku obrysy základů pro dva obdélníkové objekty, které se měly setkat v pravém úhlu. Odlišné členění fasády s mírně vysunutými kubusy a plochy ručně upravené omítky střídané s plochami s odvětranou dřevěnou fasádou kopírují vnitřní skladbu a dělení interiéru. Hlavní zděná část domu měla poskytnout prostor pro nezbytné fungování čtyřčlenné rodiny. Když se dozdilo z keramických tvarovek, přivezli na stavbu dřevo na další konstrukci. Přistavěli velkou dřevěnou „zásuvku“, která se rozeběhla do zahrady a rozšířila obytnou zónu o prosvětlený obývací prostor s jídelnou a dvěma menšími místnostmi na samém konci dřevěného ramene.

Autor architektonického návrhu řešení stavební části   Ing. arch. Osamu Okamura (*1973, Tokio) ukončil Fakultu architektury ČVUT v Praze a později studoval na Akademii výtvarných umění v Praze architekturu u prof. Emila Přikryla, dále školu intermediálního umění u prof. Milana Knížáka a konceptuální tvorbu u prof. Miloše Šejna. Absolvoval studijní pobyt na Ecole d‘Architecture de Nantes ve Francii. Zdědil japonský cit pro estetiku a prakticky se sblížil s tématem japonské architektury, kterou přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Nachází mediální prostor pro propagaci současné architektury, zabývá se sociálně-ekologickými projekty a site-specific uměním tvořeným pro konkrétní prostředí. Možná právě tato záliba v umění, kde se navzájem prostupují prvky výtvarného umění, divadla, hudby, architektury a jiných uměleckých druhů tak, aby vytvořily jedinečné umění pro vybrané prostředí, mu nedovolí, aby při svých architektonických návrzích zapomněl na prostředí a jeho tradici.  Realizace architekta Osamu Okamury: Salon české scénografie – scénář a architektonické řešení výstavy v Lobkovickém paláci na Pražském hradě (2005), Showa-en – scénář a architektonické řešení výstavy v Západočeském muzeu v Plzni (2004), Srdce Pražského quadriennale (2003) – realizace hlavní scény pro Massey University, Nový Zéland (2003), Vstupní hala Českého centra v Berlíně (spolupráce Daniel Ziss, 2000), Japonská restaurace Koto v Praze (1999), Vinotéka v Dobřichovicích (spolupráce Daniel Ziss, 1998) a jiné.

Nyní má rodina v jedné z nich pracovnu a v druhé hernu pro děti. Časem dítka obsadí oba pokoje a pracovna se přestěhuje do poschodí pod sedlovou střechu. Podstřeší patří noční zóně. Mají tu ložnici děti i rodiče. Tu rodičovskou propojili prosklenými posuvnými dveřmi s terasou, která se usadila na střeše zásuvky. Šťastné vysunutí dřevěné části domu z linie uliční zástavby se jim odměnilo výhledem do údolí. Střešní terasa bude i místem k příležitostnému spaní pod širým nebem. Od architekta Osamu Okamury získal zelený dům otevřený vztah k okolí. Prosklení ve všech místnostech po celé výšce stěn pomohlo k plynulému přechodu mezi domem a zahradou, ostatně stejně jako otevřená dispozice přízemí.

Svépomoc profesionála 
Ona lékařka, on stavební inženýr, oba se silným vztahem k přírodě a zdravému životnímu stylu hledali takového architekta, který by uměl navrhnout dům spřízněný s přirozeným prostředím venkova, nekomplikovaný, moderní, chránící jejich soukromí, a přitom otevřený do exteriéru. Navzdory skromným rozměrům jejich dům neměl omezovat v nárocích na prostor a pohyb. V případě, že se rozhodnou zvětšit obytnou plochu, měl být dům připraven na možnost nadstavby nebo přístavby. O technické detaily se staral pan Sadílek. Nezalekl se neobvyklých nápadů svých architektů. „Inspirativní investor hecuje architekty k zajímavé tvorbě. Pan Sadílek patří k těm lidem, kteří technickým věcem rozumějí. Díky svému vzdělání a zkušenostem uměl vyřešit technické detaily například i v tenké stěně mezi nikou a koupelnou v přízemí nebo propojení omítnutého keramického zdiva s dřevěnou odvětranou fasádou,“ připomíná architekt.

„Majitelé věděli, že nechtějí dokonale těsný dům. Naopak – měl to být jakýsi opak inkubátoru. Dům, který bude dýchat spolu s údolím a loukou. Kdyby se stavělo nízkoenergeticky, či dokonce pasivně, narostly by prvotní investice. Na jejich návrat je třeba potom čekat několik dlouhých let. Kolega Okamura navrhl dům tak, aby jeho obyvatelé neměli pocit, že je dveře, okna a stěny uzavírají před okolím. Zahradu chtěli cítit až do domu. My jsme v té myšlence pokračovali, a tak si teď chodí ven a dovnitř, nepřekáží jim nábytek, volně přecházejí do zahrady a zpět do obývacího pokoje. To, jak bydlet, je otázkou osobního přesvědčení,“ navzájem se doplňují architektky interiéru. „Všechen nábytek se dělal atypicky, na míru. Musel se účelně využít každý čtvereční metr a zařízení mělo vyhovět představám a potřebám nyní už pětičlenné rodiny. Domácí netrvali na estetice, funkčnost byla pro ně primární. Dnes jsou spokojení, prostor jim slouží, dům funguje. V rámci stavebního projektu jsme navrhli vybavení nik ve stylu minimalistických domů s minimálním množstvím nábytku. Vnitřní prostor tak zdánlivě narostl a plocha uprostřed je reálně větší. Na podlaze mohou polehávat, děti si tu hrají, rodina dokonce odmítá sedačku. Možná se jednou zařídí zajímavými sedacími objekty před krbem,“ dozvídáme se od autorek interiéru.

Inspirace podle Osamu Okamury Tradiční dům na japonském venkově od okolního přírodního prostředí oddělovala spíše symbolická hranice; plot, nanejvýš bambusový, dotvářel harmonii mezi vnějším světem a polidštěným místem, na němž si domácí postavili skromnou skeletovou dřevěnou konstrukci s těžkou doškovou střechou (ze slaměných otýpek). Všechno z přírodních, povrchově neupravovaných materiálů. Kolem domu plynula zahrada. V Japonsku znali padesát druhů hliněné mazaniny výplňových stěn, které se odlišovaly zrnitostí a barvou. Rozmanité textury stejně jako nepravidelnosti potvrzovaly přírodní původ materiálů použitých na stavbu domu a vymodelování zahrady. Póza a okázalost jsou této architektuře zcela cizí. Vyčleňování z přírody by bylo pro ni nepochopitelné. Japonská, stejně jako evropská vesnice vznikala za dávných dob jako shluk domků obklopených poli a divokou přírodou. Příbytky semknuté vedle sebe, oddělené jen malými pruhy půdy vyjadřovaly lidskou touhu a úsilí po pevném společenství, které se navzájem ochrání a zabezpečí podmínky k obživě. Domov vznikal s hlubokou pokorou k pomíjivosti a jako obraz přírody, která byla přirozenou součástí každého nového dne. Pan Okamura ví něco o vztahu mezi tradiční a moderní japonskou architekturou, o vlivu zenového buddhismu na japonskou architektonickou tvorbu a vzájemných vazbách mezi japonskou architekturou a českou školou. Globalizace v architektuře začala mnohem dříve, než jí to bylo oficiálně vyčítáno. Koncem 19. a v první polovině 20. století šlo především o impulzy a tvořivé ovlivňování: „Tak to bylo, i když architekt Jan Letzel navrhl stavbu Průmyslového paláce (dnes Atomového dómu) v Hirošimě a Antonín Raymond, pokračovatel myšlenek Franka Lloyda Wrighta, působil v předválečném Japonsku, kde vytvořil rezidence, školy a nemocnice. Podobně tu působil architekt Bedřich Feuerstein. Frank Lloyd Wright začlenil japonský otevřený půdorys a asymetrickou kompozici do své rané tvorby. Jeho prérijní domy ovlivnily styl hnutí De Stijl. Realizacemi Miese van der Rohe prostupují vlivy Dálného východu. V poválečném období se japonská architektura stala mimořádně inspirativní a ceněnou pro svou čistotu, estetické a prostorové kvality, technickou úroveň a citlivost k přírodě.“

Moderní tradice
Dům si nasadil čepici z luční trávy a nechává ji růst podle libovůle. Zelený porost se mu odvděčí vyrovnaným klimatem v jeho útrobách, a co je pro něj a majitele stejně důležité, dům si nemusí na nic hrát; on ke krajině, z níž vyrostl, patří. Kdo vejde do domu a zadívá se na architektonicky čistý prostor, ten může definovat styl interiéru jako kombinaci minimalismu, možná konstruktivismu, purismu či jiného racionálního ismu zkombinovaného s výběrem tradičních materiálů a velkoplošnými průhledy do exteriéru. Ve skutečnosti dům Sadílkových žije životem úplně normální rodinky, která si na rozdíl od mnoha jiných mohla vyladit vlastní životní prostor spolu s architektem a potom ho důsledně zabydlet. Bylo jim cizí vybírání designových kousků, apartních dekorů a touha po samoúčelných efektech. Vzhled domu vyvstal z nároků na funkčnost a zabydlenost.

Bohužel naše snaha o návštěvu rodiny se třemi dětmi v domě za plného provozu skončila obavou majitele, že jejich zabydlený dům není vhodný pro publikování. Obešli jsme tedy okolí stavby a během rozhovoru s majitelem jsme si nakonec vysloužili minivstup do společenské části přízemí. Během krátké návštěvy jsme získali dojem, že si svého domu užívají. Nešetří interiér za každou cenu a každý čtvereční metr slouží jim, nikoli prezentaci zařízení. Odkládání se odložilo do nik vybudovaných už během hrubé stavby. Pod dřevěný obklad a posuvné dveře ukládají věci potřebné pro chod domácnosti a šatstvo. Kompaktní povrch stěn s vestavěným nábytkem se snadno udržuje v čistotě. Skříně, které jsou součástí konstrukce domu, zbytečně neukrajují z plochy podlahy. Obývacímu pokoji dominuje krb a na opačné straně velký jídelní stůl z dubového dřeva. Oba symboly rodiny a tradice ukotvily dům k místu a jeho obyvatelům vytvořily pevné rodinné zázemí pod dohledem toho, kdo se pohybuje v kuchyni.

„Už dva roky se dívají po židlích, které by jim vyhovovaly. Nejsou to lidé, kteří by byli z pohodlnosti přístupní kompromisům. Ze začátku se zdálo, že jediný, s kým si popovídáme o zařízení domu, bude pan Sadílek. Na řadu však přišla kuchyň, a tak jsme se chtěly poznat a porozumět si i s ženskou polovinou páru. Kuchyňské vybavení, souběžné rozmístění pracovních ploch kuchyňské linky, a hlavně umístění kuchyně tak, aby fungovala jednoduchá komunikace s rodinou v denní části domu, vyplynuly z této spolupráce,“ dovídáme se od architektky Evy Eichlerové. Interiér je naladěn do pískové barevnosti, povrchy dostaly zemitou strukturu.

Podlaha neměla být ani tvrdá, ani chladná, a tak navzdory velkému konkurzu, jehož se zúčastnily parkety, palubovka i podlaha vhodná do tělocvičen, vyhrálo v přízemí marmoleum. Podlahu v poschodí přikryli měkkým kobercem. „Interiér jsme modelovali světlem. Večer prostor ožívá v nové plasticitě. Nepřímé světlo se šíří z liniového osvětlení, které je zahloubeno do sádrokartonového podhledu nebo zůstalo skryto ve schodištních madlech. Majitelé nepotřebovali přitahovat pozornost honosnými lustry, ale chtěli zabezpečit funkční osvětlení. Výsledek působí jednoduchou estetikou, světlo rámuje prostor podle zón a současně ho zvětšuje,“ vysvětlují architekti.

Když nás majitel pozval do domu, chystalo se v kuchyni dětské menu, na podlaze před krbem čekaly hračky a povalovaly se tu měkké barevné polštáře, stěny zdobily dětské výkresy, strop zase větev, na niž si běžně věší poslední výtvarné počiny, v předpokoji se ještě pracovalo na dobudování vestavěné skříně. Domácí pohoda.

Zamyšlení
Přírodní materiály dodávají stavbě samozřejmost a pocit, že kdyby tu nebyly, ublížilo by se místu i lidem, kteří ho obývají. Ručně vytvarovanou jádrovou omítku hladí den po prohlubních a výstupcích, dokud nezapadne slunce. Roční období a části dne nechávají svůj rukopis nejen na hobitích stěnách, ale i na zeleném koberci střechy. Dům se klidně sžil s příběhem místa a nechává se tišit vánkem z nedalekých lesů. Zrodil se domov s lidským rozměrem, jehož architektura si rozumí s uměním site-specific, akceptuje prostředí, k němuž má patřit. Osamu Okamura spolu s architektkami Milenou Galátovou a Evou Eichlerovou navrhli „malý dům oblečený zevnitř i zvenčí“ s ohledem na každý centimetr, na konkrétní místo a lidi. „Hledal jsem způsob, jak dodržet všechna pravidla územního plánu, a přitom dát tomuto domu výjimečnost, s kterou měkce zapadne do údolí bez výrazného gesta, jež by tu křičelo,“ doznává architekt. Zenového klidu minimálnímu domu neubrala ani okolní katalogová zástavba.

Půdorys přízemí:

Půdorys podlaží:

Architektura objektu: Osamu Okamura
Interiér domu:  Eva Eichlerová, Milena Galátová
Stavební spolupráce: Martin Sadílek, Petr Kolář
Studie místa a skici a návrhy domu: 2004
Projekt a technické výkresy: 2004–2005
Začátek a konec výstavby: 2005–2008
Obytný prostor: 594 m³
Zastavěný pozemek: 140 m²

Marína Ungerová
Foto: Dano Veselský