Sofistikované detaily školicího centra: Okenice se šiframi

18. června 2014

Partneři sekce:

Budova školicího střediska Eternit Academy v Heidelbergu vypadá na první pohled jako obyčejný kvádr. Utilitární tvar vždy potěší investora, komplikovaná forma obvykle přináší náklady navíc. Architekt si však v tomto případě pohrál s fasádou a pozornému oku se postupně odkryjí všechny sofistikované detaily.

Konstrukce objektu je z prefabrikovaných dřevěných trámů. Některé prvky byly předtím použity na výstavbu stánku na výstavě, jejich opětovnou montáží tedy investor přispěl k ochraně životního prostředí. Vnitřní prostory mají velmi jednoduché členění, kromě hygienického zázemí jsou k dispozici školicí a konferenční místnost, hala s dílnou na praktická cvičení a sklad.

Plastická kresba

Střídmá barevnost je moderní architektuře velmi blízká, takže fasáda je rozdělena na několik šedých a šedohnědých polí na bílém podkladu. Oživení přináší komplementární dvojice červená a zelená u vstupu. Posuvné panely, které v případě potřeby stíní nebo úplně uzavírají a chrání skleněné vstupní dveře, mají obklad z vláknocementových desek. Horní posuvný systém je schovaný pod vystupující obklad nadpraží, takže v jakékoli pozici jsou panely integrální součástí fasádní kompozice. V prvním zaujme zvláštnost v horizontálním členění objektu. Odspodu směrem nahoru se totiž výška obkladových vláknocementových desek postupně zvětšuje, takže popírá principy perspektivy a stavba vypadá mnohem vyšší, než ve skutečnosti je. Kromě toho, některé obkladové panely vystupují o několik centimetrů jako plošné celky do prostoru, čímž se vytváří na fasádě zajímavá ortogonální kresba stínů a dodává základnímu rastru plasticitu.
O barevné oživení objektu se postarala dvojice komplementárních barev při vstupu.
Přimhuřte oči

Poslední zvláštností s nejzajímavějším grafickým motivem jsou posuvné okenice také z vláknocementových desek. Perforace vypadá neuspořádaně, do zdánlivě náhodných otvorů je však vtipně zašifrované jméno produktu. Snáze se dá přečíst s přihmouřenýma očima. Školicí středisko v Heidelbergu je hezkým příkladem toho, že i naoko obyčejná stavba může být obohacena o zajímavé architektonické rysy, a přitom nemusí jít o nákladnou prezentaci fantazie architekta. Obzvlášť, pokud jsou okolní objekty dostatečně rozmanité. Tým architektů Astrid Bornheim, Ralf Kunze a Andreas Oevermann nepotřeboval žádná rozšafná gesta, jen velké plochy a skoro až filigránské detaily vyladili do oku lahodící rovnováhy.