Kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova v Jablonci nad Nisou
Jen málokteré město se může pochlubit hned dvěma výjimečnými a stylově odlišnými moderními sakrálními realizacemi od stejného architekta. Jedním z takových měst je severočeský Jablonec a jejich autorem nebyl nikdo menší než Josef Zasche, místní rodák a patrně nejvýznamnější architekt německé národnosti tvořící v Čechách.
Impulsem k výstavbě byla nedostatečná kapacita starého městského kostela, který již nevyhovoval potřebám dynamicky se rozvíjejícího města. V únoru 1894 proto jablonecký starosta objednal projekt nového kostela od vídeňského architekta Liebinga ve stále oblíbeném neogotickém stylu. Od tohoto návrhu však bylo nakonec z finančních důvodů upuštěno a roku 1898 pověřil stavbou starosta Posselt (bez vypsání soutěže) mladého Zascheho.
Nový chrám se měl stát dominantou města, viditelnou ze všech stran, a tak byl již od počátku situován do prostoru dnešního Horního náměstí. Ve svých návrzích se Zasche neomezil jen na vlastní kostel, ale řešil také urbanistickou koncepci celého areálu včetně budovy děkanství, terasy a parkové úpravy okolí. Během práce na novém kostele získal Zasche druhou významnou zakázku, tentokrát od místní starokatolické obce. Plány starokatolického kostela dodal již v polovině června roku 1900 a během léta bylo započato se stavbou, která byla dokončena 31. srpna 1902. Jde pravděpodobně o jeho první samostatně realizovaný projekt. Paradoxní je v této souvislosti skutečnost, že Zascheho první velká zakázka na nový městský kostel byla realizována až roku 1930.
Starokatolický kostel lze bez nadsázky označit za nejušlechtilejší a slohově nejčistší secesní kostel na našem území. Zajímavé je také uplatnění železobetonové konstrukce, pronikající do sakrální architektury ze soudobých industriálních objektů. Po dokončení starokatolického kostela nastala v Zascheho sakrální tvorbě několikaletá odmlka. Během ní mimo jiné navrhl tři zajímavé vily, jednu v Praze a dvě v rodném Jablonci. První z nich, takzvanou Modrou vilu, postavil pro svého přítele sochaře Wilferta v pražské čtvrti Letná v roce 1904. Takřka současně navrhl další vilu, a to v Jablonci, pro syna významného místního exportéra Dresslera. Obě stavby jsou si blízké dispozičním uspořádáním, pojetím fasád i charakterem výzdoby.
Kolem roku 1910 se začíná v jeho tvorbě projevovat dobový neoklasicismus, kterým byla ovlivněna třetí realizace – vila jabloneckého advokáta JUDr. Josefa Giebische. V téže době vznikly také jeho významné pražské realizace, a to dům U Tří jezdců a palác Pražské železářské společnosti na Senovážném náměstí, především však palác Vídeňské bankovní jednoty Na Příkopech, jenž byl po dostavbě v roce 1908 dokonce oceněn jako nejlepší novostavba monarchie.
Novým iniciátorem jednání o jabloneckém kostele se stala až biskupská konzistoř v Litoměřicích, která zaslala děkanskému úřadu výtku, že se ve věci stavby nic neděje. Důležitým momentem byl rok 1907, kdy byl založen Svépomocný spolek pro stavbu katolického kostela pro Jablonec nad Nisou a okolí, jehož hlavním cílem bylo získávat finance na stavbu. Právě nedostatek financí byl hlavní překážkou v realizaci.
V roce 1908 vznikly další návrhy, ale díky průtahům při schvalování stavby došlo opět k prodlevě, a tak byly projekční práce na kostele obnoveny až v roce 1913. Posléze došlo ke schválení změn územního plánu, nutnému k tomu, aby stavba mohla začít. Přibývající požadavky však projekt prodražovaly a zdlouhavý proces schvalování nakonec způsobil, že do stavby kostela zasáhla světová válka. Po jejím skončení se však naděje na brzkou stavbu kostela rychle rozplynuly. V důsledku státoprávních změn propadly slíbené finanční příspěvky a nepříznivě se také odrazilo znehodnocení měny.
Myšlenka na stavbu kostela se znovu objevuje až roku 1925, kdy bylo na schůzi spolku navrženo, aby vypracováním nových plánů byl opět pověřen Zasche. V roce 1928 byly zhotoveny další dva plány, přičemž jednomyslně byl přijat projekt druhý, a roku 1930 se sešel stavební výbor nad částečně pozměněným plánem. Po vydání stavebního povolení byla stavba definitivně zahájena, 31. března 1930 se uskutečnil slavnostní výkop a rok nato byl kostel dokončen.
K orientovanému kostelu v pravém úhlu přiléhá sakristie a budova děkanství, mezi něž je vložena mohutná hranolová věž. Hmotovým členěním jednotlivých částí bylo dosaženo výrazně monumentálního účinku a urbanisticky dokonalého uzavření Horního náměstí. Vedle kostela byl vybudován park s kašnou od významného sochaře Franze Metznera, která však po druhé světové válce byla bohužel odstraněna.
Kostel s půdorysem latinského kříže je trojlodní s transeptem, emporami v patře bočních lodí, předsíní a kruchtou v západní části. Základní konstrukci kostela včetně střechy a věže tvoří železobetonový skelet. Fasády kostela i děkanství jsou obloženy pálenými cihlami, dobře odolávajícími místnímu drsnému klimatu. Části říms a okenních ostění jsou provedeny v umělém kameni, podezdívka a ostění dveří vesměs z místní žuly. Zvýšenému západnímu průčelí, jež převyšuje a zakrývá sedlovou střechu, dominuje vertikální vysoké okno trojúhelníkovitého tvaru, vystupující v celé výšce stavby do vnějšího prostoru, pod kterým měla být umístěna socha Krista.
Do chrámu se vstupuje třemi stejně velkými hlavními portály na západní straně. Následuje předsíň s kaplí na severní straně a bočním vchodem na jižní straně. Empory v patře bočních lodí jsou přístupné z předsíně po kamenných schodech. Střední loď je ukončena plochým kazetovým stropem, klenby vedlejších lodí jsou ploché a spočívají na jednoduchých nezdobených pilířích. Na východní straně je prostor chrámu zakončen polygonálním presbytářem s přibližně o metr zvýšenou podlahou, pod kterou se nachází krypta přístupná ze suterénu děkanství.
Polygonální závěr mají rovněž obě ramena transeptu. Po stranách kněžiště jsou umístěny malé empory, zamýšlené jako lóže pro biskupa a čestné hosty. Na severní straně přiléhá ke kněžišti v úrovni přízemí křestní kaple. Z presbytáře je přístup přes předsíň do níže položené sakristie propojené s děkanstvím, v němž byly původně kanceláře, matriční místnost, byty děkana, kaplanů a kostelníka a také hospodářské místnosti.
Věží prochází široké betonové schodiště, po kterém se stoupá do nejvyššího poschodí k místu pro obsluhu a údržbu hodin a zvonů. Do podlaží s balkóny byl plánován výtah, z něhož z finančních důvodů sešlo. Balkóny nabízejí ideální pohled na město a okolí, a věž tak dobře plní i funkci rozhledny.
Také interiér chrámu byl projektován do nejmenších detailů. Autorovi se bohužel podařilo představy realizovat jen zčásti – kromě obligátního nedostatku financí se zde odrazila i konzervativnost místních duchovních. Zasche navrhl střídmou výzdobu založenou na propracovaném detailu, kvalitním řemeslném provedení a odpovídajících ušlechtilých materiálech. Výzdoba se soustředila zejména na oltáře, okna a klenbu. Ve zredukované podobě byl proveden hlavní oltář, na ostatní již nebyly prostředky.
Zasche se jen těžko smiřoval s tím, že původní koncept nebude zcela realizován a kupříkladu skleněné mozaiky navržené do oltářních nik se snažil nahradit imitující nástěnnou malbou ještě v roce 1932. Důstojnou dominantu interiéru tvoří hlavní oltář z různě barevných mramorů a kovu, na jehož podstavci za tabernáklem stojí přes 3 metry vysoká socha Krista Spasitele. Rehabilitace tohoto díla byla dovršena v roce 1999, kdy byla odhalena Zascheho pamětní deska umístěná na zdi kostela.
| Josef Zasche se narodil v Jablonci nad Nisou roku 1871. Poměrně záhy přišel o rodiče, ale díky dědictví byl dobře zabezpečen. Po studiu na Státní průmyslové škole stavební v Liberci, kde byl jeho spolužákem mimo jiné i Adolf Loos, odešel roku 1889 na Akademii výtvarných umění ve Vídni, kde byl žákem Karla von Hassenauera. V roce 1892 ukončil studium, získal Haggenmüllerovu cenu a krátce pracoval ve stavební kanceláři Friedricha Schachnera. V roce 1895 se odstěhoval do Prahy, kde se natrvalo usadil.
První samostatné projekty realizoval v severních a západních Čechách. Zasche byl jedním z mála německých architektů, který měl přátelské vztahy s českými kolegy. S Janem Kotěrou a Pavlem Janákem dokonce pracoval na společných projektech. Zároveň byl jako respektovaná osobnost častým účastníkem architektonických porot a členem řady významných společností. Nakonec však doplatil na svůj původ a v roce 1945 musel navzdory intervencím českých kolegů a přátel opustit Prahu. Jeho archív byl zlikvidován a on sám byl odsunut do Německa, kde 11. října 1957 zemřel v zapomnění ve vesnici Schackensleben u Magdeburku. Mezi jeho nejvýznamnější realizace patří starokatolický kostel Povýšení sv. Kříže v Jablonci nad Nisou (1902), spořitelna v Aši (1904), Wilfertova vila v Praze na Letné (1904), Dresslerova vila v Jablonci nad Nisou (1906), palác Pražské železářské společnosti v Praze (1907), dům U tří jezdců v Praze (1908), palác Vídeňské bankovní jednoty v Praze (1908), Geibischova vila v Jablonci nad Nisou (1910), okresní chudobinec císařovny Alžběty v Chomutově (1911), palác Asekuračního průmyslu cukrovarnického v Praze (společně s T. Fischerem, 1914), palác Všeobecného penzijního ústavu v Praze (spolu s J. Kotěrou, 1914), vila Kantor v Praze-Bubenči (1923), palác pojišťovny Adria v Praze (společně s P. Janákem, 1925) a kostel Nejsvětějšího srdce Páně v Jablonci nad Nisou (1931). |
Jaroslav Zeman
Foto: autor
