To nejlepší z české architektury 2019

Česká architektura minulého roku byla poměrně bohatá na způsoby ztvárnění i typologie. V soutěžích byly oceňovány stavby, v jejichž architektuře se stále odráží hravost postmoderny, přísně geometrické tvary i odvážné ekologické vize. Vybrali jsme pro vás to nejlepší z uplynulého roku, dvacet projektů, za kterými podle našeho názoru stojí za to se ohlédnout.

Kdyby se na některé z tuzemských architektonických přehlídek udělovala cena za nejsympatičtější projekt roku, stavební soubor Corso Pod Lipami v Řevnicích by jistě uspěl. Protože ale žádné takové ocenění česká architektonická scéna nezná, museli se architekti Lukáš Ehl, Tomáš Koumar, Alena Šrámková a především investoři celé stavby Petr Kozák a Helena Vaňková spokojit se Stavbou roku.

Oba podnikatelé, kteří se rozhodli nenechat městečko Řevnice, ve kterém žijí, napospas neosobnímu přístupu komerčněji založených developerů, pětici domů na všech přehlídkách srdnatě hájili. Ani jeden z těchto objektů není stejný a svým různorodým charakterem vytvářejí v této nové části Řevnic veřejný prostor pro radost všech – architektů i veřejnosti.

Projektem, který také rozvíjí větší plochu, ale jinak se nemůže od rozverné postmoderny Corsa Pod Lipami více lišit, je administrativní soubor Palmovka Park v Pražské Libni. Architekti ze studia Aulík Fišer architekti zde na otevřeném prostoru rozvíjejí vizi prostupného bloku – otevřeného středu obestavěného hmotou, který v sobě ale vzhledem k rozměru dnešních budov integruje průchody a veřejný prostor pro širokou veřejnost.

Architekti chápou výstavbu administrativního komplexu na brownfieldu jako příležitost nahradit jeden dominantní způsob lidské práce druhým; nové budovy jsou navíc poměrně snadno konvertovatelné na jiné typologie, pokud by si to budoucnost vyžádala. Těžištěm areálu je zachovaná hala s konstrukcí střechy ze sbitého odpadního dřeva, která je o to cennější, že dnes by se ji žádný projektant neodvážil navrhnout.

Velkým tématem minulého roku byly také rekonstrukce. Z neuvěřitelného množství zdařilých a citlivých úprav historických budov je třeba jmenovat rekonstrukci Národního muzea od architekta Zdeňka Žilky a rekonstrukci solnice v Českých Budějovicích na restauraci a pivovar.

Jedna z nejvýznamnějších českých muzeálních staveb se dočkala zakrytí vnitřních atrií, které rozšiřuje vnitřní využitelný prostor, jinak se ale nesla v duchu pečlivého obnovení původních prvků interiéru i exteriéru.

Českobudějovická dominanta těsně přiléhající k dominikánskému klášteru se stala živou integrací dobových unikátních stavebních prvků z 15. a 16. století a nových prostorů restaurace s moderní pivovarnickou technologií.

Trochu jako zjevení v dobrém slova smyslu působí průsvitný plášť vícenásobně oceněné stavby mateřské školy v Nové Rudě na Liberecku od dua Petr Stolín a Alena Mičeková. Lehká stavba v sobě skrývá fantazijní dětský svět, který respektuje děti a rozvíjí jejich představivost.

Architekt roku 2019 Petr Fila spolupracoval s celou řadou předních odborníků na restaurátorství, historii výstavby i na moderní stavební technologie a betonáž a spolu s nimi je autorem rohového objektu DRN na Národní třídě.

Organická hmota spojuje barokní palác v Mikulandské ulici i estetiku archeologických vykopávek a geologických vrstev. Pomyslnou třešničkou na dortu jsou zelená fasáda a vegetační střecha, které vnáší do této lokality v samém centru metropole přírodu.

Nových architektonických úprav se dočkal i areál kulturního centra DOX v pražských Holešovicích od Petra Hájka, který se s přístavbou DOX+ v podobě obří matrace probojoval mezi finalisty České ceny za architekturu.

Uplynulý rok byl bohatý i na malé, ale o to důležitější drobné realizace v malých obcích. Středočeské Máslovice se v roce 2014 odhodlaly vypsat architektonickou soutěž na rekonstrukci hospody se sálem. Z pera ateliéru bod architekti nakonec vzešlo důstojné místo pro společenský život a citlivá, důstojná vesnická stavba.

Nádherným počinem je také konverze bývalého větrného mlýna ve Zbyslavicích na bydlení od PROJEKTSTUDIA EUCZ, která se nese v duchu originality, přírodních materiálů a odvahy. Zajímavou interpretací tradičního zemědělského dvora je také dům pro hosty usedlosti Maneschowitz od a1 architects.

Skoro archetypálním domečkem ozvláštněným ostrými hranami zalomení směrem ke vchodu je pak rodinný dům v Blatnici pod Svatým Antonínkem od Atelieru 6 a AIR.

Rok 2019 se nesl také ve znamení technických staveb. Jejich elegance se sice měří spíše jejich efektivitou a účelností než potěchou oka, přesto však kolektor pod Hlávkovým mostem v Praze projektovaný firmou Ingutis a rozsáhlá přestavba a rozšíření Ústřední čističky odpadních vod Praha na Císařském ostrově od Sweco Hydroprojekt ovlivní život v metropoli na dlouhá léta. U tohoto druhu staveb je to nenápadnost, která se počítá.

Mezi drobnými stavbami nás zaujala chata u rybníka od Atelieru 111 architekti. Ti si při vymýšlení konceptu tohoto rekreačního objektu asi řekli, že když by byl jeden velký dům moc velký, pojďme udělat více malých domků, tedy spíše budek.

Zajímavou drobnou stavbou, tentokrát ve Vrapicích na Kladensku, je lávka přes Dřetovický potok od studia Aoc architekti. Její strohý výraz z černého betonu kontrastuje se sochou Jana Hendrycha, instalovanou na břehu, a uvozuje zvláštní zážitek z cesty na hřbitov.

Naši pozornost si také získaly dvě stavby, které překračují hranice standardní typologie výrobních objektů – technologický dvůr v Českých Budějovicích od studia boq architekti, který navzdory běžné praxi nerezignuje na veřejný prostor, a vývojový areál ve Fryčovicích od PROJEKTSTUDIA EUCZ s přiznanou dřevěnou konstrukcí a fasádou a parafrází zubatých střech starých továren.

Pozornost si zaslouží také dvě zcela ojedinělé stavby. První z nich je i v evropském kontextu unikátní objekt hasičského polygonu ve Velkém Poříčí od ATELIERU TSUNAMI, který je určen k tréninku záchranných složek. Unikátní náplň ospravedlňuje neobvyklou, skulpturálně prolamovanou betonovou věž, která již z dálky upozorňuje na podivuhodný objekt.

Zvláštnost Ájurvédského pavilonu v rekreačním resortu Sv. Kateřina zase spočívá v absolutní úctě k filozofickému směru, který má tento relaxační objekt nabízet. Architekt Jakub Tejkl založil stavbu na sloupech tvořených kamennými kvádry vetknutými v pravidelném rastru do země, pavilon se otevírá do všech světových stran a hraje si se všemi lidskými smysly.

To, že si Češi začínají vážit veřejného prostoru a že i do ulic měst dorazila touha po kultivaci prostředí, dokládá celá řada parkových úprav po celé zemi. Za všechny jmenujme úpravu Čelakovského sadů v těsné blízkosti Národního muzea, které doslova vstaly z popela.