Chandigarh – historie jedné představy

Budoucnost měst spočívá v jejich minulosti, z níž musejí vycházet a dále se rozvíjet. Chandigarh, dítě Le Corbusierova génia, má dnes něco přes padesát let a v jeho případě se musíme především poučit z chyb, které tento ambiciózní projekt přinesl. Je odpovědí na manifest CIAM z roku 1933 a na vizi moderního indického města.

Po získání nezávislosti zpod britské nadvlády v roce 1947 byl indický subkontinent rozdělen mezi dva nově vznikající státy – Indii a Pákistán. Hlavní město tehdejší provincie Pandžábu, Lahore, připadlo Pákistánu a v myslích indických národních lídrů začala rezonovat otázka nového administrativního centra. V březnu 1948 vláda Východního Pandžábu vybrala jednu ze tří parcel pro budoucí hlavní město – Chandigarh.

Otázka autorství
Do procesu plánování se zapojily dva týmy. První z nich vedl americký architekt a urbanista Albert Mayer, druhý švýcarsko-francouzský architekt Le Corbusier. Do hry vstoupil i ministerský předseda Džavaharlál Nehrú, který pokládal Mayera za spřízněného s indickým prostředím (rozvíjel projekty pro Kanpur, Bombaj a Dillí) a věřil, že vytvoří město podle jeho představ. Začátkem roku 1950 bylo plánování svěřeno Mayerovi, avšak o půl roku později tragicky zahynul jeho blízký spolupracovník Maciej Nowicky. Tentokrát zasáhli oficiální představitelé pandžábské vlády, kteří chtěli vytvořit projekt odpovídající představám moderního evropského města a zároveň velkolepé monumentální město budoucnosti, symbol nezávislosti a indické demokracie. V únoru v roce 1951 přijel do Chandigharu Le Corbusier a spolu se svými spolupracovníky (Pierre Jeanneret, Maxwell Fry a Jane B. Drew) v rekordně krátkém čase upravili Mayerův plán a převzali architektonickou kontrolu nad výstavbou nového města.

Mayerův plán vycházel z principů zahradního města. Město v jeho návrhu tvoří decentralizované soběstačné čtvrti obklíčené zeleným pásem s citlivě zakomponovanými rezidenčními, obchodními, průmyslovými a zemědělskými zónami. Le Corbusierův koncept je hybridem principů funkcionalistického urbanismu a zahradního města. Samotný proces plánování nemalou měrou ovlivnili i nacionalisticky naladění političtí vůdci země a pandžábští státní činitelé.

Prázdné náměstí poskytuje panoramatický výhled na celý Capitol Complex. Na střeše budovy The Assembly vidíme masivní hyperbolickou věž, kterou spojuje s druhým objektem ve tvaru pyramidy krátký most. Tyto elementy symbolicky vyznačují vnitřní prostor obou parlamentů – Pandžábu a Harijány. V pozadí je vidět administrativní budovu The Secretariat a úplně vlevo jeden z monumentů komplexu – Tower of Shadows.

Main Bazaar, Paharganj, Dillí. Typická indická rušná ulice, na níž objevíme nejen rozložené stánky maloobchodníků, ale i mobilních prodavačů suvenýrů, cigaret, nápojů, ovoce či vegetariánských lahůdek.

Le Corbusierův koncept
Le Corbusier vyrovnal zakřivené cesty Mayerova superbloku do tvaru obdélníku a standardizoval jeho rozměr na 800 × 1 200 m; nový plán města tak vytvářel pravidelnou mřížku. Chandigarh byl projektován jako ideální město CIAM. Základními principy urbanismu, jak je předkládá Athénská charta (Congrès International d’Architecture Moderne, 1933), jsou čtyři funkce – bydlení, práce, odpočinek a doprava. Plán města určuje strukturu a polohu jednotlivých zón přiřazených k těmto čtyřem funkcím.

Le Corbusierův návrh vyznačuje v první fázi rozvoje (sektory 1 až 30) rezidenční zónu na severozápadě. Funkci práce tvoří čtyři centra: Capitol complex (budovy The Assembly, The Secretariat, The High Court) na severovýchodě, univerzita na severozápadě, městské a obchodní centrum v srdci města a průmyslová zóna na jihovýchodě. Odpočinek a relaxaci vyznačuje na mapě městský park Leisure Valley, který začíná v sektoru 1 a postupuje jižním směrem až k sektoru 53. Leisure Valley bylo koncipováno jako plíce města. Může být však lidská aktivita striktně rozdělena do zón bydlení, práce a odpočinku? Je akceptovatelná v demokratické společnosti, o jakou Indie usilovala?

Le Corbusierův dopravní systém 7V se v plánu představil jako krevní oběh, lymfatický a respirační systém. Problémy dopravy, jak je pociťovala Evropa v postindustriální éře, nebyly v případě Chandigarhu aktuální. Indie byla v tomto období převážně zemědělskou zemí, která se dostala zpod koloniální nadvlády. A právě zde se setkáváme vůbec s první aplikací tohoto nového systému cest.

Systém 7V rozhodujícím způsobem determinuje esenciální funkci jednotlivých sektorů. Každý sektor je uzavřená soběstačná jednotka, ohraničená po delší straně cestou V3 a po kratší straně V2. Hlavní bulváry V2 tvoří Jan Marg (spojuje Capitol complex a Leisure Valley) a Madhya Marg (prochází napříč městem a spojuje industriální oblast a železnici s univerzitou). Cesty V3 ohraničují jednotlivé sektory a umožňují rychlou přepravu. V1 spojuje Chandigarh s jinými městy. Vnitřek sektoru je chráněn před hustým provozem a tvoří ho cesty V4, V5, V6 a V7. V4 představuje obchodní ulici, která propojuje jednotlivé sektory v horizontálním směru, V5 je vnitřní okruh sektoru, V6 přístupová komunikace k jednotlivým obytným budovám a V7 je cesta pro chodce.

Město bylo projektováno pro populaci půl miliónu obyvatel. První fáze předurčovala rozvoj 30 sektorů s rozlohou 43 km² a populací 150 000 lidí, druhá rozvoj sektorů 31 až 47 na ploše 70 km2 s populací 350 000 obyvatel. V tomto vývinu objevujeme jistou hierarchii, severní sektory s dobrou infrastrukturou a menší hustotou osídlení jsou privilegovány nejvyšším úředníkům a politikům, nejbohatším a nejstarším rodinám ve městě.

Le Corbusierův koncept města definuje i architektonickou kontrolu komerčních staveb rezidenčních domů a malých zástaveb. Město bylo naplánováno jako administrativní sídlo Pandžábu a primárně určeno pro úředníky státní správy, politiky a utečence. Le Corbusier si od začátku rezervoval projektování Capitol Complexu a spolupracovníkům vyčlenil projektování domů pro státní zaměstnance (plán zahrnoval 13 typů obytných budov), škol, nákupních center a nemocnic.

Je nepochopitelné, proč v tomto plánu absentuje prostor pro stavební dělníky, kteří participovali na výstavbě, obchodníky a pouliční prodavače, rikši, holiče či obuvníky, kteří jsou typickou součástí indické společnosti. V porovnání s ostatními indickými městy, charakteristickými svým čilým obchodním ruchem v úzkých, téměř neprůchodných uličkách, připomíná Chandigarh svou prázdnotou a předimenzovanými prostory spíše město duchů než živý organismus.

Po Corbusierovi
Při reorganizaci státu Pandžáb v roce 1966 se Chandigarh stal hlavním městem (Union Territory of Chandigarh, 114 km²) i pro nově vytvořený stát Harijána. Postupný hospodářský a ekonomický vzestup města vytvořil nové pracovní příležitosti a přilákal tisíce migrantů. Le Corbusierův zelený pás v šířce 16 km, který měl udržet zelený charakter města, se stal minulostí – obsadily ho farmářské usedlosti. Nepřehlednou situaci v osídlování města se pokusila řešit indická vláda vytvořením komise, která měla zaručit integrovaný rozvoj celého regionu. V roce 1972 se vytvořila oblast Chandigarh Urban Agglomeration. Tvořily ji Union Territory of Chandigarh, SAS Nagar a 27 přilehlých vesnic státu Pandžáb, satelitní město Panchkula a 23 přilehlých vesnic státu Harijána. Celá aglomerace byla rozdělena do několika pásem s plánovanou hustotou osídlení. Růst populace překročil plánovaný Corbusierův limit dvojnásobně. V současnosti žije v Chandigarh přibližně 1,1 mil. lidí, v součtu s městy Panchkula a Mohali je to 1,5 mil.

Betonový skelet Tower of Shadows je vyvrcholením Le Corbusierova hledání možností kontroly infiltrace slunečního záření do zastavěného prostoru.

Biometrický průzkum z roku 2006 identifikoval 23 000 rodin žijících v 18 nelegálně zřízených osadách. Migranti převážně ze států Uttarpradéš, Bihár, Tamilnádu a Himáčalpradéš si stavějí jednoduché příbytky v těsné blízkosti okrajových sektorů 26, 28 a 29 na východě města, sektorů 25, 38 a 39 na západě a sektorů 43 a 44 na jihu. Administrativa města chce řešit tento problém výstavbou 25 000 jednopokojových bytů v hraničním pásmu a následně revitalizovat 192 akrů území, které tyto kolonie zabírají.

V současnosti je Chandigarh významné kulturní, obchodní, administrativní a vzdělávací centrum severní Indie, patří k nejbohatším a nejdražším městům na celém indickém subkontinentu. Z jeho rozvoje profitují sousední státy Harijána a Pandžáb, které rozvíjejí regiony vlastních měst Panchkula a Mohali. Město přitahuje developery a investory z celé země. Intenzivní výstavba komerčních a rezidenčních projektů probíhá i v dalších oblastech v okolí města: Kharar, Zirakpur, Derra Bassi, Mani Majra a Baddi. Od roku 1976 postavil městský stavební podnik (Chandigarh Housing board) asi 45 000 bytových jednotek, v nichž žije 25 % populace. Je velmi pravděpodobné, že v blízké budoucnosti všechna tři města vytvoří konglomerát s charakterem metropole (Chandigarh tri-city).

Le Corbusierova koncepce definitivního města se nám jeví s odstupem času jako utopie. Město se totiž nedá naplánovat za čtyři dny, nemůže být standardizováno do uniformních sektorů a nemůže být navrženo pro roboty.

Očima návštěvníka Chandigarh jsme navštívili začátkem května roku 2006. Velmi rychle jsme pochopili, že se tu nedá chodit po vlastních, všechno bylo velmi daleko. Po hodině se mi zdály všechny budovy šedé a jednotvárné. V mysli jsem přepočítával tisíce tun použitého betonu. Nejvíce očekávaná návštěva sektoru 1 byla velkým zklamáním. Nikde ani živé duše. Snad jednou ročně tu defilují vojáci při slavnostní přehlídce, ale to jsem si jen představoval ve čtyřicetistupňovém vedru, které mě postupně začalo zmáhat. Capitol Complex, který je pro běžné lidi nedostupný, se nedá považovat za chrám demokracie. A tam někde, ještě dále směrem na sever (v Le Corbusierově pojetí nad hlavou) se tyčila Otevřená ruka, kterou město podává šťastným zítřkům. Samotná orientace mezi jednotlivými sektory byla komplikovanější, než by se mohlo na první pohled zdát. Cesty mezi sektory připomínaly spíše bludiště, pravidelně jsme se ztráceli, případně ocitli tam, kde jsme být nechtěli. City Center (sektor 17) prosakovalo luxusem (na místní poměry) a značkovými obchody. V Chandigarh Architecture Museum jsem dlouho sledoval Le Corbusierovu vizi člověka – organismu – živého města. Neměla nic společného s realitou, jakou jsem prožíval. Moderní urbanistická koncepce města v duchu CIAM (bydlení – práce – relaxace), která měla pro člověka znamenat úsporu času, byla vlastně jen utopií. V opačném případě by tu lidé museli jezdit v „bavorácích“ po V3 cestách rychlostí alespoň 180 km/h, aby to opravdu všechno zvládli projet. Během návštěvy ve městě jsme narazili jen na dva zahraniční turisty. Naopak domácí Chandigarh milují, protože je zkrátka „in“, znamená budoucnost a prosperitu. Turisté z různých koutů Indie sem chodí obdivovat Rock Garden, která však nikdy nebyla součástí Le Corbusierova plánu. Zahradu navrhl a vybudoval během několika let Nek Chanda, někdejší uprchlík ze západní části Pandžábu, která po rozdělení připadla Pákistánu.

Mgr. art. Jozef Rácik
Foto: Daniel Kurek

Autor je redaktor vydavatelství JAGA.

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.