Je možné navrátit parkoviště do uhlíkového plusu?

Pokud proběhne změna myšlení, lidé budou v narůstající míře používat veřejnou dopravu, sdílená auta a lokální zdroje, co bude s asfaltovými plochami u obchodních domů? Tyto otázky si kladli architekti z francouzského environmentálně zaměřeného Studia NAB.

Typické parkoviště u supermarketu je asfaltovou plochou bodově narušenou skomírající zelení. Půda pod pojízdnou plochou je zhutněná a uzavřená vůči pronikání vody a vzduchu – přírodní procesy fixace uhlíku a zpracovávání organické hmoty jsou zde zastaveny a zakonzervovány.

Standardní opatření, která by mohla situaci zlepšit, zahrnují vyšší podíl zeleně a používání propustných povrchů, jako jsou drenážní betony, propustné tvárnice nebo pojízdné štěrkové trávníky.

Dokážeme si ale představit, jak naložíme s půdou, které jsme odebrali přírodní i produkční funkce a pokryli ji vrstvou živice v budoucnosti? Pokud se lidstvo odvrátí od přehnané motorizace a znovuobjeví lokální žití, jak přeměnit parkoviště ve smysluplné plochy?

Parkování a výroba

Tyto otázky si kladli architekti z francouzského studia NAB a přišli s ideou třístupňové transformace. V první fázi je zachována funkce parkování, ale je obohacena o biomasu produkující technologie. V dalším stupni je bývalý parkovací prostor pojat jako komunitní zahrady, prostor pro setkávání a trávení volného času.

Třetí možností je pak zemědělské využití ve formě skleníků a otevřených zelených ploch. Architekti tak nepočítají s plným navrácením divoké přírodě, ale směřují spíše k intenzivní produkci potravin a biomasy.

To dává smysl i z hlediska narušených funkcí půdního ekosystému, které se i v případě odstranění svrchní živičné vrstvy, s níž NAB počítají, budou jen velmi těžko obnovovat. Dává tedy smysl jednou lidmi zabranou plochu používat i nadále jako plochu výrazných lidských zásahů, ovšem tentokrát směřující k vytváření reálných hodnot.

Postupné změny

V pomyslné nulté fázi takové transformace by došlo k sejmutí vrstev asfaltové vozovky a otevření půdy pod ní. V rychlém sledu by následovalo vytvoření na přírodě založených systémů retence a vsakování srážek a zapracování organického hnojiva do předpokládaných produkčních ploch.

Následným zásahem by bylo vybudování nosných kovových rámů. Ty by sloužily jako podpůrný systém pro solární systémy, elektřinu, nosné konstrukce skladových prostor a skleníků a treláže pro rostliny. Podle představ architektů by nad zachovanými parkovacími místy ležely na nosných konstrukcích fotobioreaktory.

Jedná se o tenké desky, v nichž dochází při přístupu slunce a dostatku oxidu uhličitého k růstu řas. Tato biomasa na sebe dokáže vázat atmosferický uhlík a může najít další využití.

Výsledkem takovýchto zásahů by tedy byl prostor vyrábějící čistou energii, zachytávající vzdušný uhlík, hospodařící se srážkovou vodou a produkující potraviny. Nezbývá než počkat, do jaké míry je Car Park 2.0 pouhou vizí a do jaké míry se podobných proměn můžeme reálně dočkat.

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 6/2019.